Procházka do ulic Sydney
Odpoledne jsme se vydaly se skorovnučkou do ulic Sydney. Procházely jsme dlouhou Pitt St, až jsme neodolaly jedné výloze a rozhodly jsme, že bychom se mohly stavit na sushi. Vstoupily jsme dovnitř.
To se posadíte na volnou židličku a vyhlížíte. Kolem vás na pásu jedou talířky s všelijakými pochoutkami. Jedou na malých talířcích a jsou pod průsvitnou pokličkou. Vy ochutnáváte očima a vybíráte. Pás jede v obou směrech, neboť proti vám mohou sedět další strávníci.
Na talířkách je většinou různě upravené sushi z mořských příšerek. Když si vyberete nějaký talířek, vezmete ho z pásu, sejmete pokličku a dochutíte si ho omáčkou. Jste-li odvážní, jíte hůlkami. Ale vidličky jsou také k dispozici. Sotva si na jednom talířku pochutnáte, už vyhlížíte další. A většinou chcete okusit něco jiného. Kraba, tuňáka nebo lososa či jinou potvůrku nebo nějakou zelenou trávu v rýžovém kabátku.
Každý talířek jiná pastva pro oči, jiná chuť a rybka. Rybí maso je syrové. Ale to v tom rýžovém mistrovském kulinářském provedení ani nevnímáte. Na výběr jsou i sladkosti a zmrzlina. Prázdné talířky stavíte na sebe. Když se rozhodnete zaplatit, kývnete na obsluhu, ta spočítá talířky, vystaví vám účet a vy zaplatíte. Když jste cizinec jako já, tak si většinou alespoň jeden talířek vyfotíte, protože takhle se doma nestravujete.
Skorovnučka se po jídle rozloučila a mně se domů ještě nechtělo. Odkráčela jsem na pěší zónu poslechnout si muziku. Posadila jsem se na lavičku, abych dobře viděla na pouličního hudebníka. Hrál na jakýsi mně neznámý japonský nástroj táhlou líbivou melodii. A před otevřeným futrálem, v němž měl naházeno hodně papírových bankovek, měl nápis: Hudba je můj svět.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděla a poslouchala tu táhlou mně neznámou melodii, když tu ke mně přišel pár mladých lidí a žena v klobouku mně podávala růži. V první chvíli jsem se domnívala, že se spletla a nechtěla jsem ji přijmout. Ale ona, že je pro mne. Proč? Zeptala jsem se. Protože jste dobrý člověk, odpověděla. Růži jsem přijala a políbila jsem jí ruku. Měla jsem málem v očích slzy. Bylo právě Valentýna a já jsem dostala první valentýnský dárek ve svém životě a potom, že mi někdo řekl, že jsem dobrý člověk.
sadila jsem se na lavičku, abych dobře viděla na pouličního hudebníka. Hrál na jakýsi mně neznámý japonský nástroj táhlou líbivou melodii. A před otevřeným futrálem, v němž měl naházeno hodně papírových bankovek, měl nápis: Hudba je můj svět.