O ševci Josefovi
To tak jednou seděl švec Josef obkročmo na verpánku před svým krámkem na Starém Městě, na kopytu naraženou fešnou kotníčkovou botu zámožné měštky purkmistrové, a filozofoval.
„Kdybych já byl, řekněme, aspoň císařským ševcem na dvoře Františka Josefa, však bych mu už pověděl, co lidé ke svému mravnímu povznesení potřebují! Jakápak ministerstva, jaképak nové pivovary, knihovny potřebujeme! Je nám jich třeba jako soli!“ vzkřikl, až botka a cvikací kleště poskočily a soused Jirza, řezník, který přímo tady na plácku, tam, kde se dříve prodávaly kozy, každou zimu pořádal zabíjačku, se po něm pobaveně ohlédl. Ševce Josefa, známou pražskou figurku, tu znali všichni. Kdyby pro nic jiného, tak bez jeho veršovánek se neobešly žádné křtiny a za drobný peníz, často i jen za dobré slovo, tu spravoval boty už dobrých... Mávl rukou. Ne, raději nepočítat!
Josef, srdcem i duchem písmák a poeta odchovaný láskou k husitské tradici, kterého až rodina a nutnost řádné obživy přišily k verpánku, si spokojeně odplivl, jako by už měl slyšení u císaře řádně a úspěšně za sebou. Zámecké knihovny, stejně jako ty menší při farách a klášterech byly samozřejmě dobré, ale... „Ale to nestačí, stále jich je žalostně málo! Osvětu potřebujeme! Tak bych mu to pověděl!“ ...řekl si zase Josef v duchu pyšně a vstal, aby si protáhl záda. „Taky bych mu poradil, aby trochu zvelebil naši milovanou matičku Prahu“, zabručel, když se rozhlédl po oloupaných omítkách Kozího plácku a stářím poničených vratech se slepými zvonky.
Na náměstí se od středověku konaly trhy, prodávaly se tu kozy i kůzlečí maso a boty z kozinek a kvetlo tu obuvnické řemeslo. Ústily sem čtyři ulice s průhledem do ulice U Obecního dvora a Josef s trochou představivosti ze svého místa před krámkem dohlédl až k domu U cenzorů, kde se zhruba před osmdesáti lety narodil jeho jmenovec Josef Mánes. Nebyl to jen tenhle dům s věžičkou, kde měl Mánes atelier, ale snad každý z domů ve čtvrti Na Františku měl nějakou minulost.
Tak nějak tu mladý Josef snil a zevloval a koukal Pánu Bohu do oken. Vlastně ne tak docela! To když nad sebou uslyšel bouchnout okno, to se pak rychle vzpamatoval a honem chytil do ruky ševcovské kladívko. Věděl, že se jeho Anna občas na něj s láskou podívá dolů. S láskou, ale i jemnou výčitkou. Inu, měli spolu pět dětí, chodilo jedno po druhém jako schůdky, to bylo zapotřebí se nějak ohánět! Naštěstí byla Anna výborná kuchařka, a když si přibrala i nějakou tu posluhu u bohatších židovských rodin, bídou netrpěli. Však i jemu odtud kápla nějaká objednávka!
Bída nebída,čas ke studiu dějin si našel vždycky. K tomu neodmyslitelně patřily i procházky do okolí. Každou neděli vyrážel Josef s celou rodinou pěšky do Divoké Šárky, Hvězdy i do Krče a především k nedávno dostavěné Petřínské rozhledně a do milované Prahy. U každého mostu, u každého domu a věžičky se pozastavil, o všem věděl nějakou zajímavost. Nejstarší děti měly oči navrch hlavy, když jim na Staroměstském orloji s astronomickým ciferníkem na jižní straně radniční věže ukazoval okna s apoštoly a kohoutem nad nimi.
Největší zápal se ho však zmocnil u Novoměstské radnice na Novém Městě. Tady dětem vyprávěl o výbuchu husitské revoluce s takovým ohněm a vroucností, že se kolem srocovali lidé.Tehdy husité vyzbrojeni sudlicemi a kopími vyrazili pod vedením radikálního husitského kazatele Jana Želivského směrem k radnici a vyházeli z oken protihusitské konšely, pochvaloval si. Tahle první pražská defenestrace, považovaná za počátek husitských válek, se udála skoro před pěti sty lety, ale léta neubrala na Josefově zanícení, spíše naopak.
Josef se v duchu usmál, sundal a naleštil šněrovací botku paní purkmistrové a naposled ji odborně a se zalíbením prohlédl. Poslední dobou se i tady v Čechách ujala střídmá anglická móda pevných dámských bot bez zbytečných ozdob a tretek a vytratil se i červený podpatek šlechticů, to se mu líbilo. Však už taky nad ním skříplo okno, nejvyšší čas, aby nasadil na kopyto vojenskou holínku, takzvanou wellingtonku, z přírodní kůže.
Josef ševcoval od svých dvanácti let, ale na svá učednická léta daleko od rodné vsi a maminčiny teplé náruče nevzpomínal rád, to i všelijaká ta slzička samým steskem ukápla. Nadarmo učitel v Kolodějích jeho otci domlouval, aby syna poslal na studie, že má dobrou hlavu, a nadarmo se maminka přimlouvala. Otec, panský kočí na Kolodějském zámku, měl o synově řemeslu jasno a vzpírat se rodičovskému rozhodnutí nebylo zvykem. „Ještě by nám z něj nějaký lapka vyrostl,“ zněla pokaždé jeho pádná odpověď. Kdysi dávno byl kraj skutečně sužován loupežníky, kteří se schovávali v lese na Vidrholci a pověsti o nich přetrvávaly staletí.
Tak se Josef mezi vzdechy vyučil obuvníkem. Ani potom mu však nenastaly žádné lehké časy, o tom by mohla jeho vandrovní knížka něco vyprávět! Především Vídeň byla pro kluka z Koloděj uvyklého hrám u mlýna a brodu řeky Rokytky hotovým babylonským exilem. Tady se mu nelíbilo, táhlo ho to z města do kraje, pořád jinam a dál. Tak provandroval se svou třínohou ševcovskou židličkou z verpánu, neboli modřínového dřeva, hodný kus Rakouska-Uherska. Na cestách hodně četl, studoval dějiny a přemýšlel, žádnou chvilku nepromarnil, díval se kolem sebe a mnohému se přiučil. V Maďarsku chytil těžký zápal plic a jen díky hodné mistrové duši nevypustil. Tehdy si řekl, že je čas obrátit se k domovu. Pane Bože, jestli mě uzdravíš, slibuju ti, že nepromrhám svůj život jenom ševcováním, zkus to ještě se mnou a uvidíš!
Jak Josef slíbil, tak udělal. Na záda do vysoké nůše složil k verpánku knihy a časopisy posbírané cestou a pokoupené na tržištích a ty pak za drobný peníz prodával i rozdával a k ševcování si tak vždycky něco málo na cestu přivydělal. Tehdy ho možná poprvé napadlo, že by se rád oženil. Myslel na nějaké jednoduché děvče z jejich vsi, ale cestou přes Prahu potkal Annu s dolíčky ve tvářích a dopadlo to úplně jinak! Josef se ve vzpomínkách potutelně usmál, vzhlédl k obloze a... To se už z čistého nebe v celých provazech spustil liják, jarní bouřka jako hrom. Jen taktak že stačil chytit boty a nářadí a utéct do ochrany obuvnického krámku. Vonělo to tu kůží, krémy, lepem a tmelem. V zásuvce pak choval i vzácnější bohatství, všelijaké noviny a tiskoviny, Národní politiku, básničky i výstřižek z německých Prager Abendblatt se svojí fotografií a článkem "Švec básník". Nejednou se na článek znovu podíval, třebaže by ho už mohl odříkat celý zpaměti, a v duchu si povzdychl: „Jo, kdyby váš básník, který má jen sedmiletou venkovskou jednotřídku, mohl studovat!"
Roky utíkaly jeden po druhém, bůhví kolik vody v nejdelší české řece Vltavě za tu dobu uteklo. Děti povyrostly, přihnala se první světová válka se svými problémy, zimou, hladem a smrtí nejen na bojištích. Josefa jen taktak minula mobilizace. Důsledkem národní nejednotnosti a špatné ekonomické situace se začala monarchie císaře Františka Josefa rozpadat. Nespokojenost v Čechách narůstala, konaly se stávky, propukaly hladové demonstrace a přibývaly protesty proti narůstající drahotě. Uprostřed války císař ve věku 86 let zemřel. Jeho smrt byla zastíněna utrpením a událostmi na bojištích a vypuknutím Říjnové revoluce v Rusku. Část obyvatelstva ve víře, že tam teď budou vládnout dělníci a rolníci, začala pořádat masové mírové manifestace. Drahota, hlad, epidemie, vysoká úmrtnost a nedostatek surovin, zejména uhlí, zatím narůstaly šíleným tempem. Josef, zoufalý ze zimy, kterou rodina trpěla, se vypravil na Vyšehrad, kde tou dobou sídlila vojenská posádka, počkal, až budou strážní z dohledu a srazil ze skály jejich kadibudku. Dole měl už přistavený vozík.
Tak získal aspoň na krátký čas nějaké topivo. Skončila válka, přišla však hrůzostrašná epidemie španělské chřipky, která si vyžádala více mrtvých, než byl počet padlých na frontách.
Rok 1918 zastihl ševce Josefa... ale kdepak na verpánku! Toho roku se zhroutilo staré mocnářství, na troskách zastaralé monarchie vznikla řada samostatných států a začala se psát nová kapitola českých dějin. Anna s úsměvem naslouchala, když jí Josef vyprávěl o svém úmyslu vyrazit se podívat po právě vzniklé Československé republice, samostatném demokratickém státě, o němž léta jenom snil. Teď, když děti vyrostly a jedno po druhém vylétaly do světa, rozhodl se prosmýčit každý kout domoviny a dohonit všechno, co zameškal.Anna mu na cestu obstarala chlebník, vysoké turistické boty a pořádnou sukovici a pak už jen pamětní štítky napovídají, kam všude se vypravil, který z hradů a zámků, starobylých měst a zajímavostí navštívil. V malém chlebníku měl náhradní ponožky, několik kostek cukru, tabulku čokolády a žaludeční kapky, víc nepotřeboval.Všude byli dobří lidé, všude dostal koupit chléb, mléko, syrečky, suché vuřty a pivo a ovoce mu daly stromy u silnice. Šel většinou pěšky, přespával na seníku nebo po hospodách ,a pakliže ho někdy nohy bolely, dostatečnou odměnou mu byla krása české krajiny, o které pak doma Anně vyprávěl a psal předlouhé básničky. Byly to jednoduché verše, plné citu a horoucí lásky k vlasti.
„(...)Potěšeni krásou kraje/ vracíme se ze svých cest./ Ano, všude bylo sice hezky/ nejkrásněji však doma jest//.“
Jednou, muselo to být někdy v květnu na svátek svatého Jana Nepomuckého, jednoho z patronů země, cítil Josef od rána v kostech zvláštní neklid, ale tahle první léta československé samostatnosti to nebylo zas tak nic divného. Stále se něco dělo, stále bylo proč opustit ševcovskou dílnu a vyrazit do Prahy. Ten den už zdaleka viděl procesí s praporci a korouhvemi, kyticemi a vlastnoručně vyrobenými křížky táhnoucí se za zpěvu litanií a procesních písní na Karlův most k Janu Nepomuckému. První šli duchovní otcové, za nimi zpěváci a trubači, pak houf dětí a mládeže a nakonec zástup lidí se zpěvníčky v rukách. Všichni byli svátečně oblečeni, muži s červeno-modro-bílými vlaječkami v klopách, mnohé ženy a děti v krojích. Cestou se přidávali další a další. Svatý Jan Nepomucký, patron české země, byl považován i za patrona vod a mostů, ochránce proti povodním, i za patrona bezpečného putování a šťastného návratu. I proto byly jeho sochy umísťovány zpravidla na mostech a na rozcestích. Všechno by bylo v pořádku, kdyby se v Josefovi hned neozval vlastenec a husita.
„Lidé, neblázněte, takhle to nebylo,“ volal za svatojánskými poutníky a spěchal, co mu staré síly stačily. Podařilo se mu procesí dohonit až na Karlově mostě, kde lidé, kteří přišli uctít památku tohoto jezuitského mučedníka, padali na kolena a sborově se modlili. Mnozí měli za sebou dalekou cestu nejen z celých Čech, ale především z Moravy, a teď v pohnutí líbali nohy svému Johánku z Pomuka. „Uctíváte nepravého, váš svatý si to utopení ve Vltavě prachsprostě zasloužil,“ bručel Josef zprvu potichu a pak stále hlasitěji, až se po něm začali ohlížet. „Copak nechápete, že vám ho jezuité předhodili jako nástroj svojí propagandy a jen proto, abyste zapomněli na našeho Mistra Jana? To byl ten pravý mučedník upálený v Kostnici za nás a za pravdu!“ volal Josef stále hlasitěji.
„Člověče, mlčte už, nebo bude zle“ okřikovali ho ti, co stáli nejblíž. Jan Nepomucký byl pro většinu ideálem mravní dokonalosti věrně hájícím práva římskokatolické církve. Copak nezakusil a nepřetrpěl mnohá bezpráví? Copak nebyl pro svoji věrnost trýzněn a mučen? A nebylo jeho tělo poté, co ho utýrali,vhozeno z Karlova mostu do řeky? Tehdy se Vltava rozlila a strhla jeden oblouk mostu. Tělo jejich kazatele pak bylo jako zázrakem nalezeno na břehu Vltavy, copak to nebylo pádným důkazem jeho svatosti? Osudy Jana Nepomuckého však nekončily smrtí, žily dál v mysli věřících a v legendách. „Nač ještě čekáme? Ať švec zaplatí stejnou mincí,“ povykovali muži rozhořčeně.
Marně Josef volal „Mýlíte se, to bylo jinak!“ Marně se pokoušel vysvětlit, že Nepomucký byl nejen vikářem pražského arcibiskupa, ale současně i zastáncem mravního úpadku, v němž se ocitla katolická církev, o jejíž reformaci se tolik snažil středověký reformátor Mistr Jan Hus, kazatel Betlémské kaple upálený za svoji pravdu na hranici. Mezi lidmi to zahučelo a hlavy se rozkývaly. Ti, co stáli nejblíže, se domáhali odplaty. „Všichni jsme jeho potomci... Všichni jsme potomci Jana z Husince, zakladatele husitského hnutí, největšího Čecha, kterého zplodila naše země,“ křičel Josef z posledních sil, zatímco se ho jedni chopili za nohy a druzí za ruce. Josef neuměl plavat, ale ani strach z řeky pod sebou ho neochromil natolik, aby zapřel svoje přesvědčení. „Nad materialistickým životem stojí vyšší duchovní dimenze, nad hmotnými statky vítězí láska, svědomí, obětování a odpuštění,“ snažil se až do ochraptění umlčet hučení davu Husovými myšlenkami tak, jak si je zapamatoval z četby. „Teprve duchovní a mravní hodnoty zlidští život jednotlivce i celé společnosti...“ Vše marno. Rozhoupali ho a... „A je se mnou ámen,“ pomyslel si a zavřel oči.
Anna, která právě větrala a natřásala v oknech rohového domu na Kozím náměstí štráfaté peřiny, se v tu chvíli polekaně chytila za srdce a s úžasem vzhlédla k nástěnným hodinám. Tik-tak, udělala velká ručička a zastavila se. Na víc Anna nečekala. Odvázala si fěrtoch, přehodila přes ramena velký šátek a tak, jak byla, v domácích plátěných šatech vyběhla z domu. Předtucha ji hnala na Karlův most, kde se právě čtyři pořízci pokoušeli přehodit ševce Josefa přes kamenné zábradlí. V té chvíli zasáhla sama prozřetelnost v osobě strážníka, který chytil za límec dva z nejohnivějších mužů. Anna přiběhla právě včas, aby s úlevou zahlédla, jak četník jejího Josefa poplácává po tvářích, jak mu pomáhá najít ztracenou rovnováhu a pevnou zem pod nohama.„Chce snad někdo, abych ho odvedl na strážnici?“ zeptal se temně rozzuřeného davu a po boku se mu výhrůžně zahoupala četnická šavle.„Ženská, raději si ho někam zavřete, než se svým vlastenčením ještě přivodí nějaké neštěstí!“ obrátil se na Annu a počkal, až si muže, ještě roztřeseného po přestálém nebezpečí, odvede pryč. Teprve pak sundal četnickou přilbu a otřel si zpocené čelo.
Tolik příběh o ševci Josefovi, kdysi známé postavě Starého města, vlastenci a písmákovi, který jen vlastním úsilím, studiem a pílí málem vstoupil do dějin.
Blanka Kubešová
* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky