Krátce o houbách -
aneb – když jsem šel z hub, ztratil jsem zub.
Houby – latinsky fungi – představují obrovskou skupinu živých organizmů. Bývaly řazeny mezi rostliny, ale v současnosti jsou vyčleněny do samostatné říše. Je docela paradoxní, že věda, která se zabývá houbami, není ani houbologie, ani fungiologie, ale mykologie! Ale dosti suchých vědeckých „termitů“, které se hodí nejvýše tak do encyklopedií. Nás „normály“ přece zajímají houby ze zcela přízemních důvodů – nás zajímá, zda naše houby rostou, či nerostou. Samozřejmě zejména ty jedlé.
Ale ještě než se dostanu k meritu věci, chtěl bych upozornit na pár pozoruhodností širšího houbařského tématu. Už z nadpisu je patrné, že houby se staly velkým tématem písní umělých i národních, a lidová tvořivost k nim dokonce přidává nepublikovatelné sloky! Možná už se pozapomnělo, že každý z nás byl na houbách ještě dříve, než se narodil, protože toto hezké rčení už zná bohužel málokdo. Naopak je jistě dobře známo, že když jdete na houby, zcela jistě přinesete buď houby (opravdové), anebo „houby“! Možná že i proto chodí do lesa na houby každý rád. A ještě něco docela důležitého - zuřiví houbaři by neměli zapomínat, že houby nepatří jen nám, pánům tvorstva. Měli bychom se o ně pokorně podělit s dalšími tvory, od těch mikroskopických přes různé slimáčky až po savce. A to, že houby mají rádi i hlodavci, mohu dokumentovat vlastní fotkou.
Zajímavé také je, že pro naše žaludky nejsou nejvhodnější právě houby, které naopak našim očím velmi lahodí. Příkladem je jistě krásná, červená, bíle puntíkovaná muchomůrka a jistě se to těžko vysvětluje nejen dětem, ale třeba i našim trochu exotičtějším přátelům.
Zanechejme ale obecných úvah a podívejme se na houbaření očima prachmizerného houbaře, který kvůli těmto výsostným plodinám našich lesů nemíní brzo vstávat a tak vždy vlastně jen v lese v nejlepším případě paběrkuje. Bývaly doby, kdy do našich lesů vyrážely na houbolovy kolony automobilů městských rodin a lesní cesty byly přecpány mobilními plechovkami. Nemilá situace ale nastával, když taková hub lačná rodinka s košíkem hub pak marně hledala svého plechového miláčka. Ať už pro neschopnost orientace čí proto, že se jejich autíčko zalíbilo komusi jinému. Nás to naštěstí nepotkalo, ale přesto už drahně let chodíme na houby pěšky a na blízká místa od chalupy, kam se auto nedostane.
Letošní houbařská sezóna u nás v samém pupku Evropy se zatím příliš nevyvedla a tak jen mohu vzpomínat na jedny vydařené prázdniny v roce 2010. Tehdy po poměrně teplém a srážkově průměrném dubnu přišel chladnější a zejména deštivý máj a opět se ukázalo, že houby sice potřebují vláhu, ale také teplo. A tak nejvíce u nás rostly – snad na počest mého křestního jména – právě kolem 23. května, kdy se konečně oteplilo. V červnu už to ovšem opět nebyla žádná sláva a v suchém a tropickém červenci mohli houbaři jen smutně koukat a prosit nebe o smilování! Lesní úrody jsme se dočkali až po velkých srpnových lijácích, které si naše moudrá matka příroda mohla odpustit. Radit ji ale bohužel nemůžeme….
U Orlické vodní nádrže na rozhraní Jihočeského a Středočeského kraje jsme s vnoučaty byli v lese třikrát. Poprvé uprostřed července a to jsme přinesli pouze pár desítek borůvek a červených lesních jahod a také trochu malin. Jinak samozřejmě „houby“! Ale pak po srpnových bouřkách se nejen naplnila vodní nádrž, ale zřejmě i podhoubí usoudilo, že už se nemusí skrývat v zemi. A tak jsme i při našem dopoledním paběrkování poblíž cesty na ploše asi jednoho aru našli během pár minut snad dvacet pravých hřibů všech velikosti a vnoučata měla oči doslova na vrch hlavy! Plošnou míru uvádím záměrně, neboť každý jistě ví, že ar je plošinka pouhých 10 x 10 metrů. Počet našich úlovků mohu opět dokázat, ten ar mi pak musíte věřit.
Při druhém srpnovém nájezdu o dva dny později se nám sice potvůrky hříbky schovávaly nebo nám je někdo vybral, zato jsme narazili na bedlový háj, kde se tyto „řízkové“ houby daly doslova sklízet kosou. A tak jsme jich tam většinu nechali dalším nenasytným zájemcům.
Nyní se ale vrátím k dovětku z nadpisu. Když jsme šli z hub, vnoučata neztratila zub, ale hezký, velmi starý nožík-rybičku, se kterým na tato místa chodila manželka-babička před více než padesáti lety. Celou cestu domů ji to samozřejmě mrzelo, ale vše se obrátilo k dobrému, když se „vzácný“ nožík našel na dně plného košíku pod houbovou úrodou.
Do třetice všeho srpnového dobrého jsme se vydali na „lesní pych“ už jen s manželkou sami. Tentokrát jsme se překonali a z chalupy vyrazili už v půl deváté! Zcela jistě nás předběhlo několik sousedů, ale nám to nevadilo. Dokonce jsme podcenili plodnost lesa i naše houbařské kvality a vzali jsme si pouze jeden malý košík. Přes všechny uvedené handycapy jsme na našem místečku opět byli docela úspěšní, a když jsme pak o nějaký kus dále našli i pár krásných klouzků, košík byl plný, a tak poslední hřib a několik těch klouzků jsme museli nést „provokativně“ vesnicí v ruce. Další osudy těchto darů našich lesů raději popisovat nebudu, abych nedělal chutě!
Fota i text Vladimír Vondráček
* * *
Zobrazit všechny články autora