Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Řehoř,
zítra Růžena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Viktor Mansfeld: Podivné příběhy (3)

 

Blesk z čistého nebe


Baronka – jak někdy uměla být přívětivá a rozzářená a jindy zase zachmuřená až nepřátelská. Ve vzpomínkách ji vídám v nejrůznějších proměnách a rozmarech. Vlastně je nutno upřesnit, že se nejedná o nějakou vrtošivou šlechtičnu, ale o pohlednou a zasněnou lesní louku.


Aby mohl laskavý čtenář lépe sledovat děj do všech podrobností a snáze jej začlenit do krajiny, dovolím si tento povedený výtvor přírody popsat podrobněji. Z myslivny Lhotka vede zpevněná lesní cesta používaná převážně ke svozu dřeva do Černovic. Svižná chůze po ní trvá déle než hodinu. Z levé strany v mělkém údolí se klikatí potok, který postupně protéká kaskádou pěti rybníků. Volná místa mezi nimi vyplňují porosty různých listnatých stromů. Stranu pravou tvoří kompaktní smrkový les, starý asi třicet let. Zabírá velikou plochu a táhne se podél cesty a končí až proti čtvrtému rybníku Švejcaru, právě loukou Baronka.


Baronka se odlišuje od jiných podobných luk již svou velikostí. Je to prostě geniální projekt lesního hospodáře a estéta. Má tvar pravidelného obdélníka o stranách 150 krát 300 metrů. Z jedné strany, jak již bylo řečeno, roste nízký smrkový les a z druhé vysoké stromy dospělého porostu. Aby toho nebylo málo, vytvořil čaroděj v horních partiích louky oválné, 50 metrů dlouhé jezírko, které podepírají olše vrby, jívy a lísky. Směrem dolů k hlavní cestě je celý areál otevřen k jihu a prosvícen sluncem. Asi v půli ve vysokém lese stojí velký krmelec navazující na seník.


Rád bych vám vylíčil, jak se opravdu přihodily a jak probíhaly události kolem senoseče na Baronce. Tenkráte a už je to pár let, se toho napsalo a ještě více napovídalo spousta. Přetřásalo se to s hrůzou nebo nedůvěrou nejen v okolí vlastního děje, tedy mezi Černovicemi a Kamenicí nad Lipou, ale po celých Jižních Čechách.

 


Tahle pozdní sena na louce Baronka provázela opětovně jakási slavnostní nálada. Na konci června bývá obvykle pěkné počasí a také tentokráte se již léto hlásilo. Na rozdíl od venkovních luk byla na této lesní louce vegetace opožděna. Les stínil a šířil vlhko a chlad. Zato kytek bylo bezpočet, protože jarní ještě kvetly a letní už začínaly. Nikomu z okolních vesnic nebylo zatěžko se uvolnit a přiložit ruku k dílu. Dříví sice patřilo „Pánům“ ale les jako instituce patřil zdejším lidem. Byla to jejich obživa a život. Proto tam panovala pohoda, jakou my dnes ani nepochopíme.


Dříve a rychle jsem se naobědval a vyrazil směr Baronka. Sklízení sena se tam dokončovalo. Již před čtyřmi dny chlapi trávu posekali a dnes se ukončilo sušení a rozvoz. Chtěl jsem být u posledních fůr. Tráva a seno totiž patřilo zvěři a všichni měli dobrý pocit z vykonání záslužné práce. Seno se rozváželo do čtyř lesních seníků umístěných tak, aby se v zimě mohlo zvěři bez problémů zakládat.


Šel jsem lesním průsekem, který končil v horním okraji Baronky ve skupině modřínů. Cestou mne přepadl divný pocit napětí. Něco viselo ve vzduchu. Pocit je něco konkrétního na rozdíl od tušení. Iracionální předtucha je spíše doménou žen. Podivně se chovali i ptáci, kteří nervózně poletovali po stromech. Ba i zajíci hopkovali přede mnou, ač by měli v tuto dobu klidně spát v pelechu.


Neslyšně jsem vyšel na kraj lesa. V rohu v chládku pod stromy leželi tři sekáči ze Svatavy s klobouky přes oči a kouřili Zorky, nejlevnější cigarety balené po sto kusech v měkkých krabičkách. Pitný režim neznali, zato žízeň zaháněli vodou, do které přidali kousek sacharinu a trošku octa. Dalo se to pít a účel byl splněn. Colu a stabilizaci piva ještě nevynalezli. Dvě starší ženy a dvě děvčata se rozložily do stínu olší pod hrází, povídaly si a chladily nohy v potůčku. Jedna z nich se celá namočila v jezírku a, právě když jsem se objevil, vystupovala z vody. Byl jsem sice již dříve informován o tom, co dívky ukrývají pod blůzou, ale že je to v reálu tak půvabné, jsem netušil. Dojem byl podtržen silně opáleným krkem, výstřihem a pažemi. Poněkud jsem zčervenal a slušně se otočil. Když pak vidím, že Běta, dcera hostinského ze Svatavy, s tím oblékáním zas tak moc nepospíchá, dospěle jsem vrátil pohled náležitým směrem. Bylo jí devatenáct, o rok víc než mně.

Všichni se už rozešli. Hovorkovi s Bětkou z hospody chvátali domů, kde je čekala druhá směna. Hána vzal dvě ženské na vůz a také odejeli. Bydleli na dolním okraji Svatavy. Na shrabané a uklizené louce zůstal jen čeledín Vincek a já. Měl naloženou poslední fůru sena, kterou chtěl shodit při cestě domů do seníku na kraji lesa u polí svažujících se k Černovicům.


Stojím v nízkém porostu a pozoruji, jak Vincek učesává vidlemi seno na fůře a chystá se ho pavuzou utáhnout a připevnit. Náhle mne sevřel naléhavý pocit úzkosti. Podívám se na nebe, které bylo ještě před chvílí jasně modré a nyní kvapem šedne a barví se do špinavé žlutě. Naproti z vysokého lesa splašeně vyletělo celé hnízdo mladých sojek. Skřehotání a křik jim šel lépe než létání. Hned je následovali divocí holubi, kteří hnízdili na nejvyšším smrku. Pozorovával jsem je, jak učí své tři mladé umění létat. Nyní divokým letem zmizeli v dáli.


Proč všichni tak usilovně prchají? Než jsem stačil domyslet, už to začalo – divoký náraz vichřice rozmetal ve vteřině půl fůry sena po okolních stromech, takže vypadaly jako nepovedené kulisy v divadle. Události pak probíhaly tak rychle, že je ani dnes nedovedu zařadit po sobě. Čeledín zabodl vidle do země a přehodil přes ně opratě. Koně byli naučeni, že musí zůstat v klidu stát. Sám se rozběhl schovat se do krmelce. Ten byl postaven a ukryt mezi těmi vysokými stromy. Jasně jsem poznal, že bude zle a řval jsem: „Vincku tam ne! Tam čeká nebezpečí! Poběž sem ke mně!“ Vincek se otočil, udělal pár skoků a na víc už nestačil. Suše zapraskal blesk a ve stejném okamžiku zaduněl hrom. Ohnivá záře a rachot hromu vyvolával dojem exploze atomové bomby. Vincek ležel na zemi a nehýbal se a splašení koně s vozem se zaklínili v křoví u jezírka. Pak nastalo hrozné ticho. Něco se stalo! Pak se ozval dlouhý praskot a hučení a nejvyšší smrk se jako podťatý řítil k zemi a bral s sebou okolní stromy. Tato masa kmenů a větví s hrozivým svistem zavalila krmelec i seník. Já se díval na tu hrůzu bez dechu a bez hnutí neschopen pohybu.


Dlouho jsem ale neváhal, vzchopil se a rozběhl k Vinckovi. Chytil jsem ho za rameno a otočil. Otevřel oči, prohlédl a vykřikl: “Šmarjajozef co se stalo? Kde jsou koně?“ Vyskočil, zamotal se, pak nabral rovnováhu a uháněl za koňmi. Já se k němu přidal, on uklidňoval zvířata a já rozmotával postroje a odtahoval větve. Když vycouval se žebřiňákem, spustil se déšť. Nebe se otevřelo a proudy vody se snažily zamaskovat tu spoust. Vincek rozhodl, že domů pojedeme ne oklikou po silnici, ale že to vezmeme přímo do vsi přes hráz Švejcaru, loukou za rybníkem a rovnou k nim do hospody. Něco jsme podniknout museli.


Plán to byl odvážný. Touto cestou se běžně nejezdilo, jen při výlovu rybníka. Stále lilo a bouře se vracela. Vskočili jsme na vůz se zbytkem promočeného sena a zamířili dolů po Baronce přes cestu a na hráz rybníka. Ta, jak bylo zvykem, se zpevnila zasázenými duby. Za léta duby zmohutněly a vytvořily souvislou stěnu.


Kdyby situace nebyla tak vyhrocena, mohli bychom prožívat romantické okouzlení. Rozsáhlý rybník Švejcar byl ze dvou stran obklopen šťavnatými loukami, které nabízely úkryty a obživu všem tvorům běhavým či létavým. K tomu patřila hladina vody, což je zásobárna veškerého života. Prostě báseň beze slov. Sedávával jsem často na té hrázi a “kochal se”, ale jako dopravní tepnu jsem si ji představit neuměl.


Vincek to bral trapem a žebřiňák jen nadskakoval. Stále pršelo a blesky se křižovaly. Jen jsme vjeli na hráz a minuli první dub, sjel nelítostný modrozelený blesk za doprovodu hromu do něj a urazil mu dominantní větev a mrštil s ní na hráz. Koně se splašili a nezadržitelně pádili a razili si průjezd po hrázi. Už už a byli jsme venku na volném prostoru, ale poťouchlá bouře měla představy jiné. Poslala blesk na poslední dub, který, rozštěpen vedví, se za nepředstavitelného praskotu zhroutil na hráz a zcela ji uzavřel. Vůz se zvrhl a zaklínil mezi duby a koně zůstali ležet bez známek života. My jsme sletěli na zem a bez zjevného úrazu vstali.


Čeledín Vincek zcela ztratil rozvahu a podlehl panice. Jen se křižoval a křičel, že tu nezůstane ani chviličku. Špatně se orientuji a myslím na záchranu. Přece jen mi to nedá a musím se podívat na koně. Sehnu se k nim a cítím, že krátce dýchají a mají i reakci oka. Sláva, snad jsou jen omráčeni. Rozběhl jsem se za Vinckem a doufal, že máme vše za sebou.


Vincek dorazil jen k úvozu a tam na mne čekal. Ještě se celý třásl. Zcela se uklidnil až po zprávě o nadějném stavu koní. Chtěl se za nimi hned vrátit, ale já byl zásadně proti. Pomoc musíme sehnat až u sousedů ve vesnici.


Přestalo pršet a zdálo se, že bouřka provedla své. Pospíchali jsme a v dohledu už byl zadní dvorek hospody a hospodářské budovy. Najednou začal foukat vítr, a když jsem se otočil, zaclonil slunce mrak, který se vracel s druhé strany. Byl tmavý s bělavým okrajem a kvapem se blížil. Máme to dobré, ještě pár metrů a jsme doma pod střechou. Chyba! když běžíme po dvorku, do transformátoru u silnice uhodil blesk. Výboj sjel po elektrické přípojce do kůlny kde se připravovalo krmení, roztavil motor pohánějící řezačku na zelenou píci a zapálil složenou slámu a následovně celou kůlnu.


Když jsme doběhli do hospody, nezmohli jsme se už na víc, než že zcela vyčerpáni tělesně i duševně jsme v šenku klesli na lavici a beze slov se dívali kolem. Další děj šel jaksi mimo nás. Ani záchranných prací jsme se nezúčastnili. Jen Vincek si došel pro koně, provedl je krajem rybníka a všelijak je opečovával. Trafo uhasili hasiči z Černovic, na kůlnu stačili místní a vůz později rozebrali na součásti a odvezli je opravit ke koláři. Také se dostavil švagr, který zjišťoval škody po bouřce a s obavami se po mně sháněl. Šel po našich stopách až do hospody ve Svatavě a nestačil svým očím věřit, co vše se přihodilo.


Jednoduše mu to vysvětlil děda Brom, co zvoníval klekání ve zvonici na návsi, otec hostinského: “To bylo tak, pane fořt. Von ten blesk honil tady toho mladýho celý vodpoledne po louce a pořád se do něj nemoh strefit, a tak si na něj počkal v hospodě. Do cesty se mu ale připletla trafačka, sklouznul po ní až do naší kolny a ze steku ji zapálil. Má to ten kluk kliku!“

 


Co říci na konec? Nevím. To ví jen sama příroda, která umí být štědrá i nemilosrdná. Často o osudech lidí, kromě jejich hlouposti, rozhodují ony čtyři Živly: voda, oheň, vzduch a dobrá země.


***


Koláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 13.07.2013  13:17
 Datum
Jméno
Téma
 13.07.  13:17 Milan Dubský
 11.07.  20:51 Láďa K.
 11.07.  15:30 Vesuvanka díky
 11.07.  14:42 Blanka K. Omluva
 11.07.  11:05 Blanka K. Rádi se bojíte? Tak čtěte!
 11.07.  07:02 venca