Dominantu města tvoří zámek
První zmínka o obci Zásmuky se datuje k roku 1285, kdy byl majitelem zdejšího panství Sulislav ze Zásmuk. Ve století 14. a 15. patřilo panství rodu Zásmuckých ze Zásmuk.
V roce 1533 koupil Zásmuky Adam z Říčan a v roce 1542 byly povýšeny na město a obdařeny městským
znakem.
Od roku 1583 se zde střídali různí majitelé, v roce 1637 připadly Zásmuky Janu Rudolfovi, hraběti ze Štemberka. Štemberkové vlastnili město a okolní vsi nepřetržitě 311 let až do roku 1948.
V Zásmukách se narodil hudební skladatel, učitel a kapelník František Kmoch (1848 - 1912), obrozenecký básník Milota Zdirad Polák (1788 - 1856), básník a překladatel Rudolf Illový (1881 - 1943). Ze Zásmuk pochází předkové básníka Jana Nerudy (1834 - 1891), malý Jan Neruda zde žil v letech (1836 - 1838). Domek č.p. 35 je rodným domkem otce Jana Nerudy.
Dominantu města tvoří zámek, který se nachází na západní straně náměstí. Byl postaven na místě staré tvrze a postupně přestavován, je ukázkou vývoje různých stavebních stylů. Jako zchátralý byl v roce 1992 vrácen Štemberkům. Nyní probíhají práce na jeho záchraně. Při hlavní silnici se nachází barokní klášter a kostel svatého Františka z Assisi. Nechal ho postavit Adolf Vratislav ze Štemberka v roce 1694. V roce 1992 byl Zásmukám opět vrácen statut města.
Kdy bude dobře v Čechách
Tam, kde končí bohatá polabská rovina a začínají vystupovat mírné kopce, pokryté posázavskými lesy, leží v pěkné poloze Zásmuky, jež patřily kdysi kraji zlickému. Zde měl sídlo své hrdinný a statečný Zdeněk ze Zásmuk, o němž kolovala dávná zvěst.
Před mnoha a mnoha lety vpadl do Čech lítý nepřítel, jenž vše ničil, pálil a loupil. Houfně před ním prchalo obyvatelstvo se svým majetkem do hor a lesů. Pan Zdeněk shromáždil mnoho bojovného lidu ze Zlicka, obsadil horu Blaník u Vlašimi, kde se opevnili v dřevěné tvrzi a ohradili ji kamennými náspy. Marně útočil nepřítel na tvrz, byl vždy s velkými ztrátami odražen hrdinnými obránci. Nepřítel však toužil po majetku, který sem byl snesen, přivedl čerstvé posily a útočil tak dlouho, až vyčerpal síly hrdinných obránců a opevnění se zmocnil. Z posádky se nikdo nevzdal, hrdinně bojovali, sroceni v houf kolem svého vůdce, až padli. Dobytek a všechen majetek padl za kořist nepříteli. Tvrz zapálil a odtáhl dál.
Když přišli k Blaníku přátelé padlých, aby je i statečného Zdeňka Zásmuckého se ctí pochovali, nenašli tu ani koně, ani pobité válečníky. Ani stopy po nich nenalezli a nevěděli, kam se poděli. Devátého dne však za měsíční noci uslyšeli od Blaníku dupot a řehot koní i řinčení zbraní. Zvědavě se přiblížili k hoře. Spatřili Zdeňka a jeho družinu, jak se baví rytířskými hrami. Po cvičení napojili bojovníci koně a vjeli do otevřené skály, která se za nim i s třeskotem zavřela.
Každého roku v den dobytí Blaníka vyjíždějí za noci z hory udatní rytířové pod vedením svého pána Zdeňka ze Zásmuk, cvičí se na stráni v boji a zápolení a pak se opět vracejí do památného vrchu. Tam spí a čekají, až země česká jich bude nejvíc potřebovat. Tehdy se zazelená na Blaníku suchý dub, vyschlý pramen vydá hojnost vody, vojsko vyrazí z hory a nepřítele vyžene navždy z naší vlasti. Dobře bude potom v Čechách.
Šibenice za městem
Ne každé město se mohlo v minulosti pyšnit právem trestat zlotřilce na hrdle a posílat tak své černé duše k poslednímu soudu o něco dříve, než jim byl vyměřený čas. Mezi ty šťastné patřily Zásmuky, hrdé na bytelnou 
šibenici stojící za městem nedaleko františkánského kláštera, jehož zbožní obyvatelé měli bohužel dobrý výhled na její úrodu. Když ale roku 1729 po dvou stech letech fungování dosloužila, rozhodli radní postavit šibenici novou, a to raději o něco dál, na kopci u nedalekých Vršic.
O povolení ke stavbě nové spravedlnosti se muselo žádat až v Praze, ale tamní úředníci byli těmto stavebním projektům nakloněni, a tak se, hned jak slezl poslední sníh, vydali do práce zvesela zásmučtí řemeslníci. Kameníci vezli fůry otesaných balvanů, cihel a vápna, tesaři bukové a dubové kmeny, kováři a zámečnici železné svory, hřeby a panty, aby bohulibé dílo bylo co nejdříve a v plné kráse hotovo. Práce se všem dařila, a proto už začátkem dubna stála na kopci u Vršic "šibenice jako panna", jak o ní zálibně prohlásil kouřimský kat Jiří Dubský, který byl přizván jako odborný poradce. Nyní bylo třeba dát průchod starobylému právu a novou spravedlnost slavnostně převzít a poté ji i "provdat" za prvního odsouzence.
A tak 21. dubna roku 1729 vyrazil z městské brány početný průvod. V jeho čele vedl kantor školní mládež v nedělních šatech, za nimi jel obklopen družinou myslivců zámecký hejtman a po něm purkmistr s konšely na těžkých selských koních. V těsném sledu kráčely řemeslnické cechy s vlajícími korouhvemi a pochodem městské kapely a za nimi početný dav všeho zásmuckého lidu. Pod šibenicí zapěla školní mládež zbožnou píseň, hejtman a purkmistr přednesli jadrné proslovy ku chvále a užitku nové spravedlnosti, již nazvali "klenotem městečka a strážkyní práva", muzika vyhrávala a lidé se veselili. A to je čekalo druhý den ještě další divadlo - první poprava.
Městští radní na to dopředu pamatovali, a tak si v šatlavě pro tuto slavnostní chvilku schovávali provinilce už od zimy. Čekatelem byl vysloužilý voják Vít Hotovec, který na podzim ukradl na poli půl kopy zelných hlávek a propadl hrdlem. A tak se nazítří po velké slávě konalo na popravčím vrchu nové divadlo. Početný dav provázel zvesela kráčejícího delikventa, kterého páni nedali ani svázat, ani mu neoblékli režný rubáš odsouzenců, naopak mu sám hrabě poslal ráno pěkný myslivecký šat a klobouk s pérem. A tak si Hotovec vykračoval k šibenici a cestou trousil drsné vojenské vtipy, které vyvolávaly salvy smíchu. Občas si přihnul z jedné z lahví vína, které mu večer poslali ze zámku. Aby nebyla slavnost rušena úředními formalitami, vyzpovídal se delikvent faráři Hlasivcovi již den předem a také radní Machek už zapsal do úřední knihy: "A nazítří 22. dubna Vít Hotovec stár šedesát let na nově vyzdvižené spravedlnosti pro své krádeže na hrdle ztrestán byl skrze mistra popravního Jiřího Dubského."
Teď už zbývalo než zápis uvést v praxi. Když odsouzenec přišel k šibenici, rozbil prázdnou láhev o trám a pravil katovi: "Vítej kmošku. Věz, že já ve světě své už vykonal, teď vykonej ty své!" A Jíra konal. Krůček po krůčku vystoupil s vojákem na žebříku až k vrcholku šibenice. Tam mu kolem krku přehodil bílou oprátku a pak sotva znatelným pohybem mu zlomil vaz. Nato se chytil šibenice, odkopl žebřík a elegantně sjel po viselcově těle na zem. Dav dlouho aplaudoval a pak se rozešel do svých domovů. Jen páni se sešli ve městě na sousedské trachtaci, při níž radní Machek ustavičně opakoval, že jaktěživ neviděl "odpravení tak veselé a exekuci tolik přepěknou".
Jiří Muladi
