DEJA-VU
Už jste to viděli, slyšeli, cítili…?
Ano, mnozí z nás už určitě zažili takový vjem či dojem něčeho důvěrně známého, a možná ne jednou, nebo měli například pocit, že toho člověka jsme už někde viděli či potkali, ten zvuk už kdysi slyšeli, anebo že tento (třeba hřejivý) pocit jsme už také zažili…
Jedni říkají, že to je záležitost projevující se u lidí nemocných, trpících poruchami paměti, jiní zase tvrdí, že to si duše vybavuje nějaký dávný zážitek, který právě díky nějakému podnětu vyplouvá z jejích hlubin. Že ty hlubiny jsou pro běžného smrtelníka netušené a že k tomu může docházet i u lidí "zdravých", to lze velmi zjednodušeně přirovnat k situaci, kdy někdo léta, spíše od svého dětství žije v cizí zemi, v níž se už zcela naturalizoval a její jazyk přijal za svůj v domnění, že na ten rodný už úplně zapomněl, avšak po návratu do té rodné domoviny slova v rodné řeči začnou z těch hlubin (paměti či vědomí) najednou vyplouvat napovrch, až se stanou gejzírem, a hle, rodný jazyk (a nejenom ten) vůbec není zapomenut! ... vím, o čem mluvím...
Vědci tvrdí, že za takový podivuhodně důvěrný pocit jsou zodpovědné "oddělovací" paměťově procesy. Britským vědcům se totiž v laboratorních podmínkách podařilo uměle vytvořit pocity déjà-vu", a tak poodhalit jejich tajemství. Jsou vyvolány jedním ze dvou procesů v mozku, které hrají roli i u normální paměti. Pokud tento proces probíhá samostatně, může vyvolat typický pocit, že něco zcela neznámého jsme už jednou někdy viděli.
Chceme-li rozpoznat nějaký objekt, musí bezprostředně za sebou probíhat dva procesy - mozek nejprve v paměti vyhledává, zda daný objekt nebo scéna či situace je už někde uložena. Pak jiná část mozku identifikuje objekt jako známý a spojí jej s pocitem něčeho důvěrně známého. Vědci kolem Akiry O´Connora se pokusili experimentálně oddělit tyto dva procesy. Za tím účelem hypnotizovali zkušební osoby a ukázali jim slova v červeném a zeleném rámečku. Účastníkům experimentu sdělili, že u slov v červeném rámečku budou mít pocit, že je už odněkud znají. Přitom ve skutečnosti jim byla známá slova v zeleném rámečku. A když jim po hypnóze byla ukázána nová slova v červeném i zeleném rámečku, deset z osmnácti účastníků experimentu mluvilo o zvláštním pocitu něčeho důvěrně známého, když jim byla ukázána slova v červeném rámečku. Pět zkoumaných osob dokonce mluvilo o stejném pocitu jako při déjà-vu.
Experiment ukázal, že při rozpoznávání skutečně hrají roli dva oddělené procesy a že je možné spouštět průběh druhého z nich i bez přítomnosti toho prvního, což kromě jiného umožňuje lépe poznat lidskou paměť. Podle O´Connora až 97% lidí už mělo nějakou zkušenost s pocitem déjà-vu. U pacientů trpících epileptickými záchvaty, jejichž příčina je v spánkovém laloku mozku, se takové zážitky objevují velice často.
Zajímavé je, jak je tento pocit déjà-vu podává jeden z největších velikánů ducha a literatury - J. W. Goethe. Ve své knize "Dichtung und Wahrheit - Báseň a pravda" (1. díl, 11. kniha) popisuje svůj zážitek, jak se jednou jako mladý muž vracel koňmo z jedné v jeho životě docela mimořádné akce. Projížděl krajinou a najednou na chvíli viděl sám sebe přijíždět z protisměru, avšak už jako staršího muže a v jiném oděvu. O několik let později zcela náhodně projížděl toutéž krajinou a najednou se mu vybavil tento zážitek, přitom si uvědomil, že na sobě má přesně stejné šaty jako v tom vnitřním obraze, který viděl před lety…
Ať je to s tím déjà-vu jakkoli, nebylo by krásné vědět, že ten muž či ta žena, který/á vstoupil/la do Vašeho života jako "láska na první pohled" (a na kterou jste čekali třeba do svých šedesáti (!) je to vaše "déjà-vu", tedy Vaší láskou z "minulého života", a přitom požíváte docela normální duševní zdraví?!