Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kam asi cestovat nebudete
přestože máte toulavé boty…..
 
Co si budeme povídat, před dvaceti lety jsme mohli do Bulharska, Rumunska, NDR, ti šťastnější do Jugoslávie, jen s Čedokem na Picundu a třeba i do Moskvy, ale jinam? Teď i my staříci létáme do Egypta i do NY, znám dokonce movitější důchodce, kteří byli v Japonsku i v Austrálii. Ale že by někdo jezdil do města, které se po většinu 20. století honosilo jménem Sverdlovsk a teď se mu vrátilo historické jméno Jekatěrinburg?
Čechokanaďan John Honza Přikryl tam v poslední době byl několikrát, a tak možná viděl víc, než by poznal jen dychtivý turista.
 
Proč vlastně cestuješ zrovna do Jekatěrinburgu?
 
Jsem kanadský management konzultant a většina mých projektů se odehrává v globalizovaném prostředí. A tak musím za svými klienty vyjíždět z malého ontarijského městečka Ancaster do "velkého světa" celé Kanady, USA, Evropské unie i Asie. Rusko doplnilo můj cestovní itinerář před dvěma lety. V Jekatěrinburgu sídlí privatizované železárny, jimž pomáhám v jejich strategickém rozvoji a modernizaci řízení. Úspěšně teď rozvíjejí a získávají nové trhy, zejména na Sibiři a v západním Rusku. Další podobný projekt mi "klepe na dveře" ze sousedního Čeljabinska.
 
Stojí  Jekatěrinburg a jeho okolí za vidění?
 
Všechna města a všechny země stojí za vidění. Ale upřímně řečeno, Jekatěrinburg není ta nejlepší turistická destinace. Tam přichází většina Rusů, přistěhovalců z ruského Východu i většina návštěvníků (včetně mne) za prací. Město nabylo na významu a velikosti v průběhu 2. světové války, když tam Stalin přemístil před postupujícím Wehrmachtem stovky průmyslových podniků a institucí, a s nimi statisíce lidi. Díky tomu má dnes město 1,5 milionu obyvatel a je pátým největším městem Ruska.
 
Jak se tam vlastně z Kanady dostaneš?     
 
Z Ontária do Jekatěrinburgu musíš překonat deset časových pásem téměř přes půl zeměkoule. ČSA jsou jedinou společností , která létá  z Toronta do Prahy bez mezipřistání , a jedině české aerolinie  létají opět bez mezipřistání z Prahy do Jekatěrinburgu. V letadle sice prosedíš skoro 15 hodin, ale na letišti Kolcovo tě uvítá zbrusu nový moderní mezinárodní terminál  a před letištěm taxík, který tě dopraví – po nutném smlouvání ceny – za půl hodiny do hotelu s pohodlnou postelí, která ti umožní se z cesty relativně rychle vzpamatovat.
 
Hotely jsou tam také zbrusu nové a moderní?
 
I když výběr je široký, na rozdíl od Moskvy pětihvězdičkové typu Histon či Sheraton  tam ještě nenajdeš. Ale můžeš se ubytovat ve dvou či třech luxusních hotelech ruských, ovšem za cenu přes 200 euro za noc. Já jsem poprvé bydlel ve slušném hotelu přebudovaném z hotelu pro sovětské pohlaváry, ale teď dávám přednost novému, malinkému hotýlku s devíti pokoji a se snídaní a internetem. Není sice ve středu města, ale je relativně levný (50 euro), pohodlný a často jsem v hotýlku jediným hostem. Taky tam žiji v mnohem typičtějším, obyčejnějším Rusku - z okna se dívám na výstavbu desítek nových výškových domu se soukromými byty; horečný stavební ruch je pro Jekatěrinburg typický. Ale typické je pro "nové" město i něco jiného - v recepci hotýlku sedí 12 hodin denně "děžurnaja", která se mnou mnoho práce nemá, ale na chodníku hned před cedulkou se třemi hvězdičkami a honosným nápisem "Tea Rose Hotel" (v latince!) se povaluje kupa odpadků z pěti či šesti přeplněných popelnic - ne 12 hodin, ale pořád. Mezi odpadky pobíhají pro Jekatěrinburg rovněž typičtí bezprizorní, opuštění psi hledající asi zbytky šunky z mé snídaně. Podřimující děžurnou ani majitele hotýlku ten nepořádek a špína nezajímají. Jejich nezájem o cokoli za "jejich vlastním písečkem" je pro nový Jekatěrinburg rovněž charakteristický.    
 
Většina našich čtenářů asi  ví o Jekatěrinburgu jen to, že leží někde na pohoří Ural, a že tam vyvraždili bolševici poslední carskou rodinu.
 
Správně, ale když jsem tam přiletěl poprvé, byl jsem zklamán - široko daleko žádné hory nejsou vidět. Jižní Ural má mnohem blíž k Hané než k Beskydám. Je také pravda, že v roce 1918 tam Lenin dal vyvraždit cara Nikolaje a celou jeho rodinu včetně služebnictva. Dům, v němž se zločin stal, dal před 25 lety zbourat  komunistický tajemník toho kraje Jelcin, později  prezident a předchůdce Putina. Věrní a pobožní ruští občané  vybrali mezi obyvateli miliony rublů a na posmrtnou oslavu cara vybudovali kolem roku 1995 hned vedle zbouraného domu nádherný nový kostel, jehož zlaté kopule připomínají všem 90 let starý hanebný čin. Je smutně ironické, že nový  kostel hrdě stojí na nejširší a nejrušnější městské ulici, jež dodnes nese jméno "Leninova třída".  
 
Jak napovídá název města,  jméno mu dala carevna Kateřina někdy v 17. století. Tedy by tam měly být památky...
 
Nebyla to ta známější  Kateřina II. "Veliká" , nýbrž Kateřina I, chudá dívka narozená údajně v Estonsku a později šťastně provdaná za Petra I, který založil dnešní Petrohrad. Nově založené město  někdo pojmenoval na její počest v první půli 17. století, protože byla velmi oblíbená. Mnoho  památek tam ale nenajdete, i když na rozdíl od jiných ruských měst nebyl Jekatěrinburg válkou  vůbec poničen. V prvních letech komunismu, než se "hlavním architektem" Ruska prohlásil Stalin, město uplatňovalo zásady moderního urbanizmu a neoromantistické architektury, takže tehdy vznikla matrice širokých bulvárů a vyrostly výstavné budovy nových univerzit, výzkumných ústavů, divadel a správních budov, např. ředitelství známého Uralmaše, jednoho z největších strojírenských gigantů na světě. Par "starých památek" se ale ale přesto najde, mne zaujal sto let starý pravoslavný kostel, o nedělích plný mládeže, která je v Rusku na rozdíl od Kanady a Česka nadprůměrně zbožná.
 
Pracovně-turisticky jsem v minulosti poznala Moskvu, Petrohrad a také třeba Volgograd. Ta místa se lišila jen památkami (v posledně jmenovaném  jich pravda moc nezbylo), čím se ale neodlišovala byly paneláky v horším stavu než ty naše, poloprázdné obchody a fronty před nimi, špatně oblečení lide. Dopravní ruch obstarávala veřejná doprava a nějaká taxi. Jaké to je dnes „Daleko od Moskvy“?
 
Jekaterinburg je  dnes  v lecčem podobný jiným velkoměstům i v lecčem specificky ruský. S chutí řídím auto v hustém provozu New Yorku, nemám potíž v pravorukých autech Londýna  a občas najdu místo k zaparkování i v Praze.  Ale v Jekatěrinburgu bych za volant zasednout nechtěl. Je tam jedna linka metra, autobusy , tramvaje (i české ze Škodovky), ale nikde na světě bych nenašel tolik aut, doslova všech typů, značek a stáří, ucpávající ulice města do takové míry jako tam. K tomu si přidej absolutní nekázeň řidičů, jejich neúctu k jakýmkoli předpisům a až pubertální zálibu v nepřiměřených rychlostech a riskantní jízdě. Výsledkem je uralský podíl na světovém prvenství Ruska v počtu smrtelných automobilových nehod. Zdá se, že všichni teď mají auto, všichni jím jezdí sólo do práce a všichni jsou ochotni stát v městských zácpách hodiny a hodiny. Zažil jsem  na Leninově třídě situaci, kdy se celá doprava včetně tramvají zastavila tak, že se ani jedno auto, ani jeden autobus a ani jedna tramvaj nemohly hnout z místa, protože jeden chytrák odbočoval nedovoleně z bulváru doleva a ucpal jej tím jakoby navždycky. Po půlhodině vylezla z jednoho stojícího auta řidička, typická to ruská rozhodná žena, a v nepřítomnosti jakéhokoli policisty převzala řízení dopravy do svých rukou: mého šoféra ukřičela, aby couvl o 10 cm, řidiče dalších pěti aut donutila, aby popojeli až na nárazník aut před nimi, i profesionální řidič zaparkovaného autobusu se dal "ugovorit" k najeti na náklaďák před  ním – a za pár chvilek se doprava konečně "rozpochodovala" k úlevě všech zúčastněných řidičů. K takovým a jiným situacím dochází každodenně a všichni jsou na ně zvyklí a přizpůsobují se. Dopravní pravidla jsou všem k smíchu a na příklad jsou-li tři jízdní pruhy v jednom směru ucpané, řidič klidně pokračuje po trávě mezi  pravým pruhem a chodníkem. Když ho ostatní řidiči následují a posléze se tak ucpe i tráva, přijde na řadu jízda po chodníku. Však i chodci se přizpůsobí... Anebo když jsem jednou trval na použití bezpečnostních pásů ve služebním autě, musel je šofér nejdřív odblokovat z vlastnoručně vyrobené elektrické svorky, kterou údajně používá, aby mu na přístrojové desce nesvítilo pořád světýlko a nerušil ho bzučák upozorňující na povinnost pásy používat.
 
A když se řidičům podaří přežít  a dojedou  ke svým bytům, domům nebo do obchodu, jak ty vypadají?
 
V Jekatěrinburgu – a zřejmě ve všech větších ruských městech – dnes existuje maličká vrstva relativních superboháčů,  dále velmi úzká vrstva střední třídy a posléze velká většina těch, kteří, mírně řečeno, nemají nazbyt. Boháči žijí v nových luxusních domech mimo střed města a střední třída ve vlastních moderních bytech ve zbrusu nových věžácích s podzemními garážemi. Dobrým znakem je, že luxusní bytové mrakodrapy rostou jako houby po dešti a vysoké stavební jeřáby jsou viditelné všude vůkol. Někteří ale tvrdí, že mnohé byty jsou prázdné, protože už není dostatek těch, kteří si je mohou koupit. Převážný podíl poslední, chudé vrstvy,  žije ve starých "bytovkách" postavených před válkou,  anebo v panelácích. Ty se vyznačují tím, že téměř všechny mají balkóny. Protože v Jekatěrinburgu může být v zimě i -40 stupňů, lide si je zasklívají, leč bohužel každý po svém, a tudíž zvenku tahle balkónová samoarchitektura vypadá hrozně. Všechny činžáky mají hlavní domovní dveře ze silného plechu  a vybavené různými bezpečnostními zvonky a hesly. Nakonec i privátní vily boháčů mají dvoumetrové betonové ploty a bezpečnostní zařízení ještě "silnější". Cizinec se mezi takovou bunkrovou atmosférou bydlení necítí dobře. A víš, jak všichni říkají neomítnutým panelákům, které se stavěly v šedesátých letech? Chruščovky.     
 
Zaradoval by se český turista, kdyby chtěl poznat okolí města, tedy přírodu Uralu,a co by  viděl na vesnicích?
 
Jen jednou jsem měl příležitost vydat se asi 50 km za město. Jekatěrinburg už leží v Asii a mne jednou zavezli k údajně známému výletnímu místu, kamennému obelisku, od něhož vede kameny vyznačená čára na sever a na jih, označující tak hranici mezi Evropou a Asii. Obeliskem byl ale šokován i můj průvodce. Kolem jinak docela pěkného památníku se povalují stovky odpadků, prázdných láhví, a papíry poletují vzduchem. Škoda. Pokud jde o vesnice, je to pohled ještě smutnější. Jako kdyby se tam zastavil čas, staré "dřevěnky" se rozpadávají, charakteristické ruské dřevěné ploty kolem nich rovněž, ale jinak všude nadále žijí tisíce bývalých kolchozníků. Ti prý dnes patří k opravdové chudině. I když by jim stát byl více než ochoten přidělit zemědělskou půdu, kolchozníci už neví, jak soukromě sedlačit a hlavně jim chybějí peníze na koupi základních zemědělských strojů. Výsledkem je na jedné straně jejich živoření a na straně druhé nutnost importovat do Ruska většinu potravin. To jsem si mohl ověřit i sám, když jsem několikrát zašel do malého kiosku s potravinami, který funguje u každého panelákového bloku, anebo do supermarketu, jichž se ve městě postavilo mnoho. Výběr potravin se nedá srovnat s Českem nebo Kanadou, ale všechny ikony  světového  průmyslu tam najdeš – od Heinz kečupu přes Dannone jogurty, italské olivové oleje až třeba po australská vína. Co jsem v kiosku koupil já? Láhev prvotřídního arménského koňaku.    
 
Citovala jsem už název jedné knihy, zkusím druhý: „Všude žijí lidé“. Takže  jací jsou Rusové dneška?
 
Nesmírně přátelští, pohostinní a ti bohatší posedlí prací. A hekticky se snažící "dohnat svět" v materiálním blahobytu i cestování. Sociální vymoženosti v Rusku (penze, zdravotní pojištění) jsou na mnohem nižší úrovni než české nebo kanadské ekvivalenty, ale nikdo na zadní kolečka příliš nemyslí. "Carpe diem", užij dne, je hlavní heslo snad všech. Myslím, že všichni žijí „na doraz", ale oni to vysvětlují tím, že nikdo si dosud nemůže být jist jaký režim přijde, co přinese budoucnost. A proto, máš-li na ojeté auto, koupíš ho. Máš-li na Mercedes, koupíš ho. Máš-li na nejnovější mobil ve tvaru drahých náramkových hodinek, musíš ho mít. Když jsem se skromně zeptal, proč někdo dá přednost Mercedesu před novým moderním bytem, tázaný mně suše sdělil, že nový byt je desetkrát dražší a tím pádem v tuto chvíli nedostupný. Šetřit anebo si vzít hypotéku? Lidi nemají důvěru v dlouhodobost svého vlastního štěstí...
 
Ruská pohostinnost je známá a příslovečná. Byl jsi u někoho doma, třeba na večeři?
 
Byl, několikrát. Stůl se prohýbá předkrmy, saláty, mnohachodovými jídly, přílohami a sladkostmi. Začíná se pochopitelně přípitkem, ale už ne pouze vodkou: výjimkou není skotská  whisky či anglický gin či italský vermouth. Veškeré jídlo je absolutně perfektní – zdá se mi, že všichni Rusové jsou vyučení kuchaři, navíc obdaření speciálním talentem pro exotické ochucovaní pokrmu. Mimochodem, i ve všech  městských restauracích, honosně zařízených, se vaří výtečně. A v poledne se v nich podává tzv. business lunch, což je obdoba současných českých „meníček“..   
 
Největší rozdíly na české, kanadské a ruské ulici...
 
Jekatěrinburgské mladé dívky a ženy se oblékají mnohem lépe, módněji a dráž, než ženy v Torontu. Prahu bych zařadil někam uprostřed. Jak snad už vyplývá z mých předchozích odpovědí, priority v ruském městě jsou jakoby naruby: nejdřív drahé oblečení dle pařížské módy, pak nejposlednější model mobilu, pak dovolená letadlem na Západě - mimochodem ve zcela plném tryskáči odtamtud do Prahy jsem jen já a personál letadla byli „Nerusové“ - a potom auto, přednostně Mercedes, Porsche nebo BMW. Bydlení v paneláku musí ještě nějakou dobu vydržet, o nepořádku na ulicích a veřejných prostorech nemluvě. A ještě jeden poznatek: na západ od Ruska se stalo téměř módou, že lidé, hlavně v létě, chodí po ulicích a v ruce drží plastovou láhev s vodou. V Rusku chodí muži rovněž s plastovou láhví. Jenže v ní mají pivo. Zdá se mi, že po desáté hodině dopolední se všem už začínají lesknout oči. 

Dnes si pořídíme vízum, koupíme letenku a můzem letět na Ural,  stojí už za to, aby český turista vyměnil Kanárské ostrovy za toto poznání?
 
Jsem přesvědčen, že obrovské Rusko, obdařené všemi divy přírody  se jednou stane velkou módou mezinárodního turizmu. Infrastuktura k tomu ještě chybí, a proto bych náročným turistům prozatím doporučil vydat se na Kanárské ostrovy. Ale kdybych byl o 40 let mladší, nevylučuji, že bych nabalil ruksak a vydal bych se na Východ, napříč ruskou krajinou, až do Vladivostoku, seznámit se s největší zemí na světě důvěrněji. "Všechna města a všechny země stojí za vidění", řekl jsem na začátku. Rusko obzvlášť.
 
S Johnem Přikrylem rozmlouvala
Pavla Pešatová


Komentáře
Poslední komentář: 01.04.2008  10:25
 Datum
Jméno
Téma
 01.04.  10:25 Honza Lauer
 14.02.  14:12 Gabi-florka
 13.02.  14:49 Ludmila T
 12.02.  14:50 heroutova.vera souhlas
 12.02.  13:09 Růžena
 12.02.  10:10 wiki
 12.02.  09:34 Vesuvanka
 12.02.  08:57 Milena
 12.02.  00:12 Ivo