V dobré jsem mysli nasával zhluboka dráždivou vůni Paříže. Byl jsem vždy pragmatik, v pravý čas nenapravitelný romantik. Všechna cizí města mi voněla, i když po ránu páchla stejně sirnatě jako hrušovská Ostrava, nebo shnile jako Neapol. Paříž zaváněla jinak; všeslibujícněji, nespoutaněji, živočišněji a prostopášněji.
Slovo prostopáštěji se mi líbilo. Byl jsem ale puntičkář a musel jsem si umět představit, jak voní prostopášnost. Určitě absintovým odvarem z anýzu, pelyňku a řezavého líhu. Rád jsem propadal jeho pijáckému masochismu, kdy mi už po prvním doušku zdřevěněl jazyk i hrdlo a ucítil jsem hořkost a žár až v plících a žaludku.
Když jsem k tomu s požitkem rozkousal a polkl pár čerstvě upečených kaštanů a zapudil žaludeční šťávy, rozpálil se mi i mozek a s nevšední troufalostí jsem oslovoval vilné děvy v uličkách Montmartru a peskoval jejich úlisné pasáky. Jen patřičná gramáž sibiřské vodky snesla srovnání s absintem; svojí žlučovou hořkostí i všeobjímající rozkoší. Ke střídmé konzumaci alkoholu jsem pojal pozitivní vztah už ve svých pěti letech.
Nešlo o moji první intoxikaci, ale pouze o novou životní zkušenost. Za hrdinské odehnání lasičky, jež chtěla posvačit naše angoráky, jsem mohl s otcem do obecní palírny. Náš karlátkový kvas měl přijít na řadu až v pozdní noci a tak mě táta vysadil na galerku, odkud jsem sledoval vleže na režných pytlech s dřevem na otop tu tajemnou alchymistickou scenérii. Byly to zlaté časy; bez šárky a viru H5N1.
Zatímco babky draly peří a vzájemně sobě i dětem za pecí naháněly hrůzu bajkami o hejkalech, slibkách a morách, chlapi měli slivovicové párty. V palírně byl zákaz politických pří, mohlo se jen vzpomínat, třeba jak překoštovaný kostelník Tkadlec, co mezi pobožnostmi pomáhal při pálení, omylem vypustil do potoka čerstvý kvas Hrně z Hořanska. Otrávil tím pstruhy i Hrňu, že se stal až do příští sklizně bezvěrcem.
Bývalo mi moc příjemně v tom ospale mírumilovném teple. Nasával jsem nakysle dráždivou vůni švestek, hrušek s jablky i kouř trnkových polen a nepoznával své ještě před týdnem brunátně znepřátelené sousedy, jak se teď růžolící k sobě měli, poplácávali se po zádech, nalívali si čirou tekutinu, čichali k ní, vynášeli do nebe její řetízky a dívali se skrz ní proti světlu, aby ji posléze polykali a přitom slastně mlaskali a s uznalým pokyvováním škytali: Tož herdek, ta píše, ogare...!
Od té doby jsem pevně věřil, že jedině slivovice by byla tím nejlepším receptem na všecky války a nesváry. Alespoň tak to u nás ve vsi fungovalo; jen po svatém přijímání a v palírně se i vyhlášení rváči z pouťových merend přátelsky, jak můj s mojů objímali a halekali, že enem Valaši sú chlapi jako fík a jedna velká rodina...
