V první kapitole nazvané Dospívání mluví o rodinách svých rodičů. Matčina rodina pochází ze Sicílie, žijí v Biminghamu a mají velkou firmu se zmrzlinářskými vozy.
Když bylo jeho matce 16 let, rozhodla se její rodina, že ji provdají za bohatého muže ze Sicílie a bude tam s ním žít. Nedokázala rodičům říci ne, tak raději utekla z domu. Živila se jako servírka. Pak potkala Ronnieho otce, kterému v té době bylo sedmnáct let. Ronnieho dědeček, spolu se svými dvěma bratry, byli známí jako „Bojující O´Sulivanovci“, boxeři.
Když se rodiče vzali, bylo jim 17 a 18 let, první dítě, Ronnieho, měli ve 20 a 21 letech. Byli chudí, rodiny je nepodporovaly, proto měli každý 2 zaměstnání a o Ronnieho pečovaly různé au pairs. V knížce píše, když máma někdy přišla pro něco domů, začal plakat, křičet, nechtěl ji pustit, dokud ho neodtrhli. Dodnes to rodičům vyčítá.
Během let si otec pořídil několik sex shopů a začalo se jim lépe dařit. Ronniemu se narodila sestra, když mu bylo 7 let, matka zůstala doma a teprve tehdy začali fungovat jako normální rodina. V té době malý Ronnie poprvé uviděl snookrový stůl a začal hrát.
Když jeho táta viděl, jak ho to baví, koupil mu malý stůl na vánoce a Ronnie začal pak otravovat všechny kamarády, aby hráli s ním. V osmi letech ho otec přihlásil do klubu. Sotva viděl přes hranu stolu, ale začal tam trávit o sobotách a nedělích pět i šest hodin. Všichni byli starší než on.
Když mu bylo deset, měl problémy, protože byl velice drzý a hubatý. Bodejť by nebyl, když všechen čas trávil ve společnosti puberťáků. Jednou se zúčastnil spolu se svým o rok starším kamarádem Markem Kingem a jeho otcem snookrové soutěže. (Mark je také hráčem top 32) Jako kluci řádili, pokusili se dostat na disco pomocí velkého kabátu a sezení na ramenou a pod. Byl tam také jeden šestnáctiletý kluk, který ho otravoval, tak po něm hodil láhev od Coca Coly. Bohužel se trefil do nějaké staré paní, ta si stěžovala a Ronnie musel okamžitě opustit soutěž. Přišel domů, tam řekl, že prohrál a čekal co bude. Samozřejmě to prasklo, dostal velký výprask, ale to nejhorší byl roční distanc od disciplinární zkrátit na polovinu. Ale Ronnie říká: „Dovedete si představit jak mi z toho pukalo srdce“.
Otec s ním chodil do klubu, ale bavil se se svými přáteli. Ronnie se zatím zlepšoval, porážel své starší spoluhráče, až se mu podařilo nahrát stovkový náběh. Říká: „Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera“. Je to hlavní cíl každého dítěte hrajícího snooker. Bylo mi deset a byl jsem nejmladší, kdo kdy zahrál 100. Běžel jsem za tátou a volal - nahrál jsem stovku, ale on řekl jenom jó? ano?, jako kdyby to nic nebylo. Tak jsem běžel za manažerem klubu a on řekl výborně, zavoláme to do novin. A zavolal do snookrového magazínu. Byl jsem malinká snookerová celebrita, protože to byla ve snooker světě velká událost“.
Dále pokračuje: „Ačkoli mě otec nikdy nechválil do očí, vím, že byl na mě pyšný. Všude povídal, že jeho syn bude jednou mistr světa“.