Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
Protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
Nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.
Na začátek dnešního příspěvku kousek textu písničky Jitky Molavcové „Máme rádi zvířata“. Tímto názvem jsme pojmenovali nový seriál - tentokráte o zvířatech.
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspěšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste přispívali svými příběhy. A tak tomu bude i nyní u nové série "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy. Nebude se jednat o odborné texty ale jen o veselé i neveselé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.
Jako třetí v pořadí je naše autorka Jaroslava Krejčová a musím se přiznat, že při čtení jejího textu už jsem se dlouho tak dobře nepobavil.
Pohodové počtení vám všem přeje
Václav Židek, člen Redakčního týmu
* * *
Jaroš
Náš děda velmi rád nám něco organizoval a vždy to špatně dopadlo. Když přišel s tím, že nám zajistil dovolenou, tak jsme s hrůzou čekali, co z toho bude. A bylo. Oznámil, že pozval svého synovce z Německa a že on ho přihlásí na úřadě a my s ním pojedeme jen na dovolenou. Kam, to je naše starost, on zajde s ním na úřad ho přihlásit. Ještě jen dodal, že přijede za 14 dní.
Pamětníci pamatují, že termín dovolené se musel nahlásit už v lednu a ten náš byl o měsíc později. Přesun dovolené se povedl dohodnout, ale sehnat místa to bylo horší. Pomohli přátelé, kteří měli nově pronajatý starý domek nedaleko Berouna. Byl léta opuštěný a tak ho pomalu dávali dohromady. Byly to dvě místnosti, ale protože jsme plánovali jezdit po okolí, tak na přespání to stačilo. Druhý den po našem příjezdu se objevil hubený, zrzavý kocour již na první pohled to byl bezdomovec. Němci měli doma kocoura, tak ho začali krmit. Chtěli vědět jak se jmenuje. V té době jsme mluvili o majiteli domku a tak jsem nepostřehla změnu rozhovoru a řekla jméno majitele Jaroš. Za chvíli slyším jak na kocoura volají Jaroš a ten vidouce maso v ruce přiběhl. Marně jsem se snažila omyl vysvětlit, byl to prostě Jaroš po celou dobu našeho pobytu.
Po našem odjezdu tam přijeli majitelé. Paní Jarošová je velice rázná žena a tak zavelela „Jaroši tašky“. Přiběhl kocour, kterého okamžitě zahnala a znova zavolala. Opět přibyvšího kocoura zahnala. Po třetím už jejím hodně rozčíleném volání přišli oba. „To je divné, volala jsem tě několikrát a přiběhl jen ten kocour.“ Jestli mu tu dávali žrát, tak se té příšery nezbavíme. No jo, ale on přiběhl na tvé jméno. Tak si to vyzkoušeli a po dlouhé době se ozývalo Káji, Karle, Karlíčku.
Nic. Ale jakmile zařvala Jaroši, už mne to nebaví, kocour přiběhl. Moje krásné příjmení pro takovou zrůdu, to si ta bába pěkně vypije jen co se vrátíme. Sice si to bába později opravdu vypila, ale už se nedalo nic dělat. Domek byl obsazen celé prázdniny a dětem se dovolilo vzít toho krásného kocourka do baráku. On opravdu byl tak ošklivý až byl krásný a přísun potravy mu udělal také dobře. Stal se z něho i mazlivý kocour a navíc jak pan Jaroš později přiznal se často vymlouval na něho, když se potřeboval někam zašít.
Přišel podzim a tím zazimování domku. Na rozloučenou dostal kocour velkou porci s tím, aby to tam v zimě ohlídal. Nečekalo se, že by vůbec přežil. Na jaře když vesnicí opět zaznělo Jaroši přines tašky, přiřítil se kocour. Byl sice pohublý, ale vesele je vítal. Dostal maso zejména když se zjistilo, že v domku už není jediná myš. Později se zjistilo, že na půdě má pelíšek, jak se tam dostal bylo malou záhadou, ale přežil tenkrát docela mrazivou zimu. Ještě několik let je nadšeně na jaře vítal, až jednou nepřišel. A pán Jaroš chodil po vsi a ptal se, zda někdo neviděl krásného zrzavého kocourka slyšícího na jméno Jaroš.