Zvnitřnění faktu, že každý člověk, navzdory naší vzájemné propojenosti a závislosti (ne-já), je současně i druhem originální bytostí s jedinečnou kombinací psychických vlastností, dovedností, znalostí, povahových rysů, zájmů, zdravotního stavu a kondice, náboženských či politických názorů a v neposlední řadě i biologických charakteristik, je důležitým krokem na cestě k respektu k druhým. Pokud se podíváme na třetí stupeň respektu, tedy respekt ke všem vědomým bytostem, je dobré popřemýšlet o tom, že stejný princip platí i na úrovni živočišných druhů. Bylo by totiž velice naivní tvrdit, že člověk platí za pána tvorstva a ostatní druhy převyšuje. Čím? Svou schopností myslet a kognitivními procesy nepochybně ano, souhlasím, jenže co tucty dalších oblastí, ve kterých, kdybychom se ocitli v konfrontaci s jiným druhem, žalostně bychom prohráli a to třeba i život? Vždyť nás dokáže zničit i něco tak titěrného, jako je například virus či bakterie.
Třetího stádia, respektu ke všem vědomým bytostem, je už poměrně těžké dosáhnout. Znamená to dozrát k přesvědčení, že každý živý tvor, který dokáže cítit strach, úzkost či bolest, si stejně jako já nebo vy nebo kterákoliv jiná lidská bytost nezaslouží trpět. Znamená to propojit se s mravencem na zahradě či včelkou opylující květy u terasy. Soucítit s ledními medvědy, ussurijskými tygry, amazonskými papoušky a kterýmkoliv dalším živočišným druhem, kterému vinou globálních změn a rozpínavostí a bezohledností člověka hrozí vyhynutí, s každým tvorem, kterému před očima mizí jeho životní prostředí, jeho domov. S každou vědomou bytostí, které odtikává poslední okamžik na této planetě. Znamená to spojit s rybou na opačném konci světa, která právě uvízla v rybářské síti, spojit se s nosorožci, gorilami, slony či žraloky, kteří všichni vymírají vinou lidské chamtivosti a egocentričnosti. Obnáší to prozření, nakolik nám jsou tito jedineční tvorové blízcí, nakolik jsou pro nás důležití, nakolik nám jsou podobní. Respekt k vědomým bytostem znamená vzdát se zbytečného zabíjení a nenechat pro sebe zabíjet.
Zcela přirozeně vás toto přesvědčení může dovést k vegetariánskému či přímo veganskému způsobu života, nicméně se nedomnívám, že člověk musí být nutně vegetariánem, aby dokázal pochopit a přijmout principy třetího stádia respektu. Smrt patří ke koloběhu života stejně jako zrození, a zemře-li zvíře (či člověk) důstojně, bez zbytečného utrpení a jeho smrt má určitý smysl, např. z jeho masa přežijí další tvorové, je to nevyhnutelný cyklus přírody. Dříve to tak mezi lidmi-lovci a zvířaty-kořistí, fungovalo. Ať už se bavíme o pravěkých společenstvích či indiánských civilizacích, tito lidé lovili, aby přežili, a lovili tolik, kolik spotřebovali. Kromě toho zabité zvíře dokázali využít mnoha různými způsoby – kůži, kosti, tuk atd. Nic nepřišlo vniveč. Konali rituály, kterými si usmiřovali zvířecí duši. V 21. století euroamerická civilizace rozhodně netrpí hlady ani nedostatkem jídla. Vyvinuli jsme úžasné technologie a ovládáme postupy, jak získat dostatek jídla a nasytit se bez zbytečného zabíjení. Přesto však zabíjíme víc než kdy dřív. A nezabíjíme z nutnosti, ale pro potěchu našich chuťových buněk.
„Na světě není hlad proto, že bychom nedokázali nasytit chudé, ale protože nedokážeme nasytit bohaté,“ pravila Matka Tereza. Příliš rychle jsme zapomněli, jak žili a jedli naši předci, a že opravdu není nutné každý den mít maso k snídani, maso k obědu, maso ke svačině, maso k večeři… Zapomněli jsme, že jíme, abychom tělo zásobili energii, ne dopřáli slast naším chuťovým pohárkům a soutěžili v tom, kdo sestaví pestřejší jídelníček. Neuvědomujeme si, kolik civilizačních nemocí je spojeno s nezdravým životním stylem a špatným stravováním.
Přemýšlím, jak by postoj k zabíjení zvířat pro maso ovlivnilo, kdyby jatka stála v centru měst a jejich stěny nebyly z cihel a betonu, nýbrž z čirého skla. Kdyby každý viděl a slyšel, jaké utrpení a bolest přijímá v každém soustu, když si dává šunkový chlebíček, steak či svíčkovou. Většina lidí to nevidí, neslyší ani necítí. Nechtějí to vidět, nechtějí to vědět. Naučili se o tom nepřemýšlet. (Což platí obecně za velmi nebezpečnou, leč silně rozšířenou schopnost lidské populace.) Svým domácím mazlíčkům kupujeme pohodlné pelíšky, mazlíme se s nimi a krmíme je laskominami z těl jiných zvířat, která se narodila jen proto, aby žila v otřesných podmínkách a zemřela krutou smrtí. Kde leží hranice mezi mazlíčkem a obědem? Jak by se proměnil názor lidí, kdyby před každým videem, které si pustí, museli shlédnout minutový záběr na pokusy konané na zvířatech za účelem vývoje lidské kosmetiky nebo léků? Musí být náš komfort či zdraví vykoupeno utrpením jiných vědomých bytostí? Nelze s našimi současnými technologiemi, znalostmi a možnostmi dosáhnout podobných či dokonce ještě lepších výsledků a to bez zbytečného utrpení?
A proč naši masožravou stravovací kulturu neděsí, že tento způsob života v měřítku, do jakého se současný „vyspělý“ svět projedl, je jednoduše neudržitelný? Zrovna tak jako fakt, že za poslední zhruba čtvrt století poklesl objem hmyzu v přírodě o strašidelných sedmdesát pět procent? Uvědomme si, že pokud vinou člověka vyhyne jakýkoliv živočišný druh, je to stěží vyjádřitelná ztráta pro respektujícího člověka, ale druhému to může být úplně ukradené. A čistě bez soucitu lze napsat, že vyhynutí řady druhů nebude mít na ekosystém fatální dopady. Živočišné druhy neustále vymírají, vymíraly dávno předtím, než se objevil druh homo. A také se objevovaly nové, které zaujímaly jejich místo. Jenže tyhle procesy trvaly miliony a stovky milionů let a děly se na základě přírodních zákonů, ne umělé akcelerace jediným dominantním druhem. Pamatujme, že není ztráta jako ztráta, a že zatímco bez jednoho druhu ekosystém přežije, ztráta druhého ho rozbije napadrť a zapříčiní smrticí domino efekt, kdy jednou ze spadlých kostek bude i lidský druh. Jak bude kupříkladu fungovat náš ekosystém, až vyhubíme včely?
Když tato témata diskutujeme ve škole, dávají mi žáci vždy protipříklady – proč máme třeba slimáky, vosy, klíšťata, myši a řadu dalších tvorů, kteří z našeho omezeného lidského úhlu pohledu patří mezi škůdce? A můžeme je zabíjet? Domnívám se, že člověk byl obdařen myslí, aby ji s rozvahou používal. A zabíjení je někdy nevyhnutelné. Pokud nechci, aby mi slimáci sežrali veškerou úrodu, nemůžu je na zahradě strpět. Stejně tak můžu líčit pasti na myši rejdící mi po půdě a hloubící si tunely ve stropní izolaci, ale nemusím nutně všude kolem domu rozhazovat otrávené návnady a ujmout se role městského krysaře hubícího jakéhokoliv hlodavce na potkání. Myš bydlící pod dřevníkem a hodující na zbytcích v kompostu možná uloví sousedova kočka, možná poštolka, která nad naši zahradu občas zabloudí, nebo si třeba prožije svůj vyměřený čas, aniž by jí ho předčasně ukončil nějaký predátor. Nemusím být predátorem za každou cenu. Jak pronesl německý filosof Arthur Schopenhauer: „Žít a nechat žít.“
Pokud v sobě dokážeme probudit respekt ke všem vědomým bytostem, možná také přestaneme navštěvovat zoologické zahrady, zoo koutky, estrádní cirkusy, akvária mořských světů… Možná nebudeme nechávat psy uvázané na metrovém řetězu nebo chovat papoušky v titěrných domácích klíckách… Třeba ustane nelegální obchod s exotickými zvířaty, která trpí a umírají jen proto, aby se s nimi znudění a egoističtí boháči mohli pochlubit v okruhu svých podobně dekadentních známých či postovat selfíčka na Instagram. Ale co! Vždyť o nic nejde. Stejně jako ve starověku se otroci netěšili postavení lidských bytostí, ale jen mluvících věcí, jsou v dnešním světě vědomé, citlivé a bolest prožívající bytosti redukovány na nevšední hračky, kusy dekorace, vábničky na internetové voyery. Jakmile splní svůj účel, nikoho nezajímají…
Ruku v ruce s respektem prostě nemůže kráčet zotročování, týrání ani neúcta. Když si to uvědomíme, přestaneme zabíjet a lovit ze zábavy. Třeba z našeho slovníku vymizí taková spojení jako sportovní či trofejní lov – a samozřejmě s tím i z palety našich bezpáteřních amorálních skutků. Málo co je tak ubohé, zbytečné a zlovolné jako bohapusté vraždění pro prchavý okamžik zábavy a pomíjivého a jaksi zvráceného vnitřního uspokojení. Proč zvráceného? Protože může skutečně spravedlivá, psychicky vyrovnaná mysl a empatické, laskavé srdce cítit radost a naplnění nad smrtí jiné vědomé bytosti, která zemřela jen kvůli tomuto pocitu? Kdo si doma vystavuje trofeje zabitých zvířat, proměňuje svůj domov v ponurý hřbitov. Kam se poděl náš soucit?
A o čem vlastně vypovídají s pompou otevírané přírodní rezervace, národní parky a další území „pod ochranou“, která mají zajišťovat životní prostředí rozmanitým druhům živočichů? Opět pouze ilustrují rozdíl mezi respektujícím a arogantním přístupem lidského rodu ke svému okolí, minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Na jednu stranu se v této snaze projevuje uvědomění některých lidí o nutnosti chránit faunu a flóru, na druhou stranu nelze nechat nezodpovězenou otázku před čím? Ano, styďme se. Ne jako jednotlivci, ale jako druh. Kromě toho je zcela nepochopitelné, že jako jediný živočišný druh si my lidé systematicky a programově likvidujeme vlastní životní prostředí. Rozpor mezí tím, že část lidí vynakládá značné úsilí, finance či čas, že řada z nich mnohdy riskuje zdraví a životy, aby ochránili kus dosud krkolomně přežívající přírody (slovo divočina, obávám se, nelze ve 20. letech 21. století už použít), zatímco druzí toto úsilí cíleně ničí, to je rozdíl mezi respektem k vědomým bytostem a planetě jako takové a mezi bezohledností, nadutostí a kolosální hloupostí. Nebude příroda, nebudou lidé. Poslední zhasne…
Pokračování příště.
Tomáš Zářecký
* * *
Anotační foto https://www.piqsels.com/cs
Foto Matky Terezy: https://www.zaex.online/vydavatelstva/
Foto delfínů https://lv.wikipedia.org/wiki/Delf%C4%ABni Zobrazit všechny články autora