Jak je ten svět krásný
Žil jednou jeden stařík a ten se jmenoval Mráček. Jméno jeho bylo zcela nepříhodné, v jeho duši byla totiž neustále modrá obloha se sluníčkem a nikde ani mráček. Takhle to u něho šlo již od dětství, bezmračná pohoda v nitru a tu mu nikdo nemohl vymluvit. A že se o to pokoušeli, jak by ne; někteří lidé libují si ve své zamračenosti a takový nevyléčitelný optimista jim překáží v rozhledu. Jak tak chlapec Mráček stárnul, stále se usmíval a tvrdil, že svět je krásný. Z toho náhledu neslevil ani když už se stal staříkem.
Tak třeba šel po ulici a zakopl o balvan, který tam někdo nastražil. Kdekdo jiný by se v tu chvíli rozlítil a proklel ten balvan i toho, kdo ho do cesty položil, ale stařík Mráček ne. Jen prohodil: Mohl jsem o ten hloupý kámen škobrtnout a narazit si nos, to se ale nestalo. Vida, jak je ten svět krásný!“ Za pár týdnů kráčel tou cestou znovu, ale na balvan už zapomněl. Toť se ví, opět zakopl, ale tentokráte upadl a narazil si nos. Když se doma podíval do zrcadla a viděl svůj oteklý nos, zaradoval se: „ To je nádhera! Mohl jsem si narazit hlavu a dostat otřes mozku, tady mám jen odřený nos. To jsem měl kliku, protože ten svět je přece jen krásný!“ Takhle to s ním šlo den po dni. Ať slunce svítilo nebo mraky se valily a spouštěly déšť, stařík se radoval a pochvaloval si ten krásný svět.
Jednoho dne se probudil a necítil ve své kůži, vydal se tedy za doktorem. Ten ho prohlédl a svraštil obočí:“Vůbec se mi to nelíbí. Inu máte už pokročilý věk a tak není divu. Bohužel pomoc žádná tu není, máte na kahánku a zítra budete na márách,“ stručně sdělil doktor. Stařík Mráček se usmál a prohodil:“ Takže zítra budu mít po všech starostech a nic už mne trápit nebude, to je dobře. Dnes tu ještě jsem, tedy žiji, a to je důvod radovat se ještě více než kdy jindy! Obzvláště proto, že svět je tak krásný!“
* * *
Ve výtahu
Ten člověk přistoupil do výtahu na třetím patře a hned mi někoho připomínal. Koho však? Když jsme míjeli osmé patro uvědomil jsem si, že se velice podobá chlapci z obrázku v jedné knížce, kterou jsem dostal ku svým desátým narozeninám. Na obrázku, nazvaném „Loví sumce“, seděli otec se synem v loďce na jezeře, obklopeném vysokými horami. Idealizováni neznámým mi malířem, oba se náramně usmívali.
Zaradoval jsem se, že jsem po tak dlouhé době toho chlapce rychle poznal, a proto jsem se jej zeptal: „Chodíte ještě s panem otcem chytat sumce?“ Onen muž vyvalil na mne oči: „Co to povídáte? Sumce? Já ani nevím jak takový sumec vypadá. Snad je to nějaká ryba, ale já ryby v životě nelovil. A můj otec? Ten zemřel, když mi byl pouhý rok, takže co mne provokujete, vy darebáku?“ Vystoupil na třináctém patře ačkoliv zmáčkl tlačítko patnáct, jak jsem si všiml.
Podivný to člověk! S některými lidmi na této planetě se prostě nedá vyjít!