Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otýlie,
zítra Zdislav.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 
CESTA NA ZÁPAD VEDE PŘES VLADIVOSTOK
 
Prý, přes Vladivostok…Říkalo se ondy. Dnes spíše naopak: cesta do Vladivostoku vede směrem na západ. Tedy, myšleno světovou stranou, aby nedošlo k omylu.
 
Svět je kulatý a po dlouhém treku na kteroukoliv světovou stranu se vždy vracím tam, kde jsem začínal: domů. Domů, ke svému stolu ve čtvrtém patře paneláku. Domů, kde samotné slovo je i zaklínací formulí. Kde slovo „domov“ je metaforou slova „láska“.
 
Do země „kde zítra již znamená včera“, tedy do země, která nám uniká mezi prsty, jezdíval jsem tak často, jak byla příležitost. Tehdy se tato země jmenovala ve zkratce SSSR. Bývalo to finančně přijatelné - proč zapírat. Kupříkladu Francii mám v skrytu duše za svoji kultovní zemi, avšak v Paříži jsem se svým kapesným, dnes i kdysi, za  nuzáka. Svět je kulatý a časy, jó časy, ty se mění.
 
Do tehdejšího Leningradu, dnes Petrohradu, mě přivedlo náhodné setkání s mladým  cizincem, u nás ve Zlíně, městě obuvi, cizincem s delšími vlasy uměleckého či snad tuláckého zjevu. Potřeboval informaci. Stáli jsme před velkou označenou prodejnou partiové obuvi a on se poptával, kde že je ona prodejna partiové obuvi. Latinka není azbuka. Dali jsme lámanou řeč, já odpověděl na otázku a bylo pokračováno v hovoru. Zvěděl jsem, že je hudebníkem, že píše a uvádí na estrádní scéně své písně. Potřeboval pro sebe na scénu výrazný kostým a chtěl si obstarat „někakije amerikanskyje botinky“, výraznou košili a jeans s pořádným opaskem. Něco extravagantního. Nesehnal z toho nic, protože nevěděl kde, a byl z toho rozmrzelý. Domníval se, že ve Zlíně je již na Západě… Psal se rok 1978. O okupaci roku 1968 nevěděl nic a nechtěl vědět nic. Později jsem pochopil proč, když výhradně jen mezi čtyřma očima byli ochotni mluvit. On a všichni náhodní ostatní, ale jen ty a já, a nikdo třetí…
 
Slíbil jsem, že vše později přivezu do Petrohradu. Věděl jsem, že firma pořádá „obchodně výměnný“ zájezd do města na Něvě, pod patronací SČSP. Kdo neví, co to je SČSP, již se nedozví. Netušil jsem, jaká mě ale čeká kalvárie! Při celním odbavení po příletu na letiště (u nich) nebyl vůbec žádný zájem o nové „krasivyje botinky“ a ostatní estrádní propriety, včetně půllitrové lahvinky zdravotní slivovice, ale o malý lísteček, hustě popsanou stránku v zápisníku, s tajemnou šifrou.
 
Můj spolupracovník, (výborný kameraman a slušný člověk Karel Kopecký, vášnivý numismatik – dívá se na mé tlachání již seshora - drž mi místo u okna, Karle) – požádal mne, abych pro něj v „sojuzu“ sbíral kovové mince, kopejky i rublíky, určitého roku ražby, které mi půjdou pod rukou. Asi takhle: 1k – 65, 3k – 68, 3r – co nejposledněji, atd. Což značí  jednokopějku z roku 1965, tříkopějku z roku 1968 atd. Byl jsem pro bdělou policejní ostrahu zcela jistě za podezřelého agenta. Tajemná šifra... Nyní se již jen usmívám veselé příhodě z natáčení, ale tehdy jsem měl opravdu strach. A se mnou i ostatní spolucestující z kapitalistického Česko - Slovenska. Vše dopadlo dobře, pracně a názorně vysvětleno a mně za mou chybu sborově vynadáno.
 
V Petrohradu jsem uložil estrádní kostým včetně „botinek“ do univerzální igelitové tašky, přiložil bonboniéru višně v čokoládě z domova, zakoupil v průjezdu metra kytici karafiátů, zavolal z budky na udané číslo a zamával na taxíka. Čímž jsem se opět dopustil závažné chyby: neoznámil jsem včas soukromou návštěvu zahraničního turisty, aby můj hostitel mohl podat žádost o povolení k zamýšleném kontaktu s cizincem a získat potřebnou bumážku. (Psal se rok 1979...) To já netušil a vesele zvoním na udané adrese. Hostitel vyřešil vzniklý problém  s nadhledem: okamžitě svolal nejbližší volné sousedy k sobě domů a tam jsme jedli, pili a radovali se. Všichni společně, žádné spiklenecké jednání, žádné soukromí beze svědků. Ukázalo se, že můj hostitel Alexandr M. je známá a úspěšná umělecká osobnost. Jen ty botinky a extra kostým scházely. Zvěděl jsem, že v tehdejším SSSR se stále platí tantiémy za provozování autorského díla, literárního i hudebného. Jedna písnička přijatá k vysílání v síti rozhlasových stanic tehdejších svazových republik, zaplatí autorovi v tantiémách skromnější celoroční životní náklady. Alexandr M. měl v rozhlasovém vysílání několik svých autorských písní, a dostal jsem darem jejich SP. Dostal jsem i bohatě zaplaceno za přivezené estrádní propriety a dobrou radu pro město Petrohrad: nechoď nikdy a nikam pěšky. Velké vzdálenosti, nebezpečí okradení, neznalost města. Vše jedině taxíkem. Taxík=1 km=1 Kčs (tehdy 10 kopějek). Vzal jsem si k srdci.
 
Rozepisovat se o tom, jak jsem rublíky utrácel za gramofonové LP desky s hudbou opravdu z celého světa (…úplatky, ale neuvěřitelná láce LP!), jak jsem se marně pokoušel najít nějakou kavárnu, vinárnu, jídelnu či obyčejnou „pajzu“ abych se dostal „mezi lidi“, jak jsem pracně hledal a nenalezl magazín s vínem a vodkou, (kdo v Rusku nepije vodku před jídlem a po jídle, doplatí na to a škaredě), jak jsem se ve městě v noci ztratil (rád chodím pěšky) a vystoupal proto po schůdkách do budky na kuří noze, co je zde nad každou větší křižovatkou, abych se zde sloužícího milicionáře přeptal na cestu (opět moje závažná chyba). Ale to vše již byla i jiná města, jiná doba, a i já byl již jiný. Kdo má rád dobrodružství nečekaných setkání, kdo si nezaměňuje národ s oficiální politickou doktrínou, tomu cestu do Vladivostoku vřele doporučuji. Lidé jsou zde v Rusku vstřícní a nenechají vás hladovět a žíznit. A rozumíte jim a oni chtějí rozumět vám. A kdo má rád panenskou přírodu, nezamhouří oko.
 
JEZERO SEVAN
(Obrázky z cest)
 
…zní jako zaklínadlo
tisíce a jedné noci
Tak dlouho Šahrazád
držela muslima na uzdě
tak dlouho panenstvím
svírala ve své moci…
 
Já dostal kdysi kvůli jezeru Sevan
kouli z ruského jazyka
bez pardonu
když zkoumal jsem zásadní otázku
zda ruštinářka Vassilisa Překrásná
je naostro či ne
Otázka po létech pozbyla významu a
dřepěl jsem v bufáči U jezera Sevan
a se mnou u vedlejšího stolu
Alibaba plus čtyřicet loupežníků
Černočerní Slavíci Bolševici
duší zářivých blýskavých nožů
slavili rodinnou událost -
Narozeniny děvčátka
Obrázek tak krásný
z medailonu
Do půl hodiny
zpíval jsem vínečko bílé a jiné
za hranicemi jejich stolu
Pomlčím co strhlo se
ceněním bílých zubů v úsměvu
Dodnes tam čeká autobus
plný Dědů Vševědů Akademiků
až dokončíme sloku
Až dopijeme a propustí mne Alibaba
Až pochopím
         

 
Břetislav Kotyza
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 12.04.2021  14:12
 Datum
Jméno
Téma
 12.04.  14:12 Von