Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Chvála domácích mazlíčků
 
Domácí mazlíčkové - toť jistě téma velmi vděčné, chvályhodné, ale pro mne velmi zrádné. Zdaleka to totiž není pole neorané, ba právě naopak. Na tomto poli přece orali a sklízeli své nepřekonatelné úspěchy velikáni naší i světové literatury. Za všechny stačí jmenovat Karla Čapka s jeho Dášenkou a bohužel možná méně známého amerického spisovatele, humoristu, satirika a karikaturistu Jamese Thurbera.
 
 
 
Pouštím se tedy do předem prohraného boje, ale svou malou chválu si neodpustím, i když mohu chválit pouze mazlíčky rodin svých dětí a dalších příbuzných či známých. V mém prvním manželství jsme totiž měli pouze několik let andulky. Ty ale neskončily dobře, za což asi mohl jitrocel, „poněkud“ pokropený deštíkem těsně po černobylské tragedii na jaře v roce 1986…
 
 
 
Mnohem lépe ale dopadli s andulákem v rodině mé druhé ženy, kterou jsem tehdy ještě ani neznal. Její malá dcera naučila mluvit Pepina tak, že uměl několik desítek slov a dokonce v několika krátkých roztomilých větách. Prý si je opakoval každý den večer v kleci tak dlouho, až usnul a občas ze svého bidélka spadl. Když přišel někdo poprvé na návštěvu, divil se, kdo to ve vedlejším pokoji mluví. Pepino měl klec na zdi poblíž okna do dvora na Malé straně v půdním bytě, a když bylo v létě okno pootevřené, chodilo různé zpěvné ptactvo k Pepinovi na římsu „na návštěvu“. Domácí ptáček byl společenský, rád navazoval družbu a začal pronášet své naučené sentence. Když mu ale „divocí“ a svobodní ptáčkové z pochopitelných důvodů odpovídali pouze svým ptačím nářečím, vždy se naštval a hezky po papouščím jim „z plných plic“ vynadal!
 
Vlastně ani nevím, zda se ptáčkové dají považovat za zvířata, která přece máme rádi proto, že jsou chlupatá a mají hebkou srst, jak se zpívalo v jedné hezké písničce pro deti. Ale nejprve musím prozradit, že jsem se v mládí, a ještě dlouho potom, psů dosti bál a toho strachu mě definitivně a chvályhodně zbavila až v mých pětapadesáti letech Bettyna.
 
 
 
Byla to zlatá kokršpanělka, kterou si pořídila první partnerka mého syna se svou maminkou. Mimochodem – tu synovu skoro tchyni jsem si jako vdovec posléze vzal! Betty se činila už jako štěně. V předsíni sežrala paničkám několik drahých italských botiček, propašovaných zeza železné opony, při sebemenší nepozornosti pak jedním hltem slupla připravenou syrovou roštěnku a nic jí nebylo! I v naší rodině se „nádherně“ uvedla hned svými prvními dvěma kousky. Při první návštěvě v našem bytě, stále ještě coby maličké štěně, jaksi neudržela ani jednu potřebu a my se najednou divili, co to cítíme. Pravda, udělala to decentně, za křeslem a chvíli jsme „to“ hledali! A při první návštěvě naší zahrady v Kuntraticích se Bettyna rozhlédla, přiběhla k záhonu s čerstvě zasazenými sazeničkami salátu, udělala několikrát chramst-chramst – a jaké byly! Já se pak na Bettynku nemohl zlobit vůbec, neboť to vypadalo, že má raději mužské osazenstvo rodiny, než ženské. Jak by ne, že? V té době jsem ještě pravidelně předpovídal počasí v televizi a věřte nevěřte – ten tehdy ještě malý tvor, který vidí jen černobíle a obrazovka ho jinak moc nelákala, mě poznal po hlase a nervózně mě hledal po celém bytě! Další hafany si pak pořídily rodiny našich dětí a jejich příhody by se daly chválit do aleluja. Přejděme ale ke chvále kočiček, kterých jsem důvěrně poznal mnohem více.
 
   
Zajímavých a roztomilých kočičích příhod, domácích i sousedských, bylo samozřejmě habaděj, sem se ale vejde jen jedna. Vrcholný stravovací zážitek jsme jednou zažili u přátel na chalupě. V hlavní roli vystoupil jejich krásně světle zrzavý kocour s nádhernýma jantarovýma očima, a že je to rovnoprávný člen domácnosti snad ani netřeba zdůrazňovat. Tento kocour se při naší návštěvě jednou převedl v plné parádě. Ve světnici na chalupě jsme si pochutnávali na kávě a nějakých koláčcích, když domácí mazlíček usoudil, že se mu málo věnujeme a začal vyžadovat pozornost. Když to nepomáhalo, vyskočil dokonce na stůl, což prý dělává, a naší hostitelce rozlil kávu, což prý nedělá. Koláčků si ani nevšiml.
 
 
 
Kupodivu dostal pouze vyhubováno a uraženě se na chvíli vzdálil. Zřejmě jsme mu ale udělali při naší svačince chutě, neboť po chvíli přišel s myškou v zubech, usadil se pod stolem a zbaštil ji, pouze ocásek nechal! Někomu by se to možná nelíbilo, ale nám to přišlo poučné. Přece nebude člen rodiny jen tak přihlížet, když páníčkové a návštěva debužíruje. Normálně prý ty myšky totiž pouze vyrovnával před chalupou na prahu a tím vylepšoval jídelníček místních vesnických kocourů a koček, kteří se tak nemuseli namáhat. I když nemohl plodit  potomky, přesto byl prý mezi místní kočičí komunitou velmi oblíbený…

Co dodat na konec této chvály? Snad jen to, že málokdo obohatí tak chvályhodně naše životy, jako zejména tito čtyřnozí domácí mazlíčkové. A tak i ta přehršel různorodých obrázků je snad zcela oprávněná!
 
Ilustrace Mara Zieglerová, autor a internet
 
Vladimír Vondráček
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 03.10.2020  08:12
 Datum
Jméno
Téma
 03.10.  08:12 Von
 02.10.  21:11 o
 02.10.  16:31 zdenekJ
 02.10.  14:37 Václav Papoušci...
 02.10.  13:18 Vesuvjana díky