Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

LUCY
 
Pes, který nejvíc štěká, nejmíň kouše.
(Jan Amos Komenský)

 
Jsem neuvěřitelně šťastný! Ptáte se proč? Protože mám konečně ve svém pokročilém věku mého prvního psa. Dříve jsem míval kočky, protože jsem si myslel, že mít psa je příliš velká zodpovědnost. Věděl jsem ovšem, že mnoho mých sousedů  psy vlastní, takže mé starosti byly vlastně nelogické.
 
Stalo se to pouhou náhodou. Moje bývalá přítelkyně měla psa, křížence německého ovčáka s cau caua, spojení velice zvláštní, ke kterému jsem nedokázal najít vztah, proto jsem také o psech neměl žádné valné mínění. Ale jednou si moje přítelkyně vzala k sobě na opatrování psa svého kolegy, který se rozváděl a hledala pro něho nový domov. Byla to fenka, která mi připadala trochu neohrabaná a byla i podivně zbarvená a tak jsem o ni ze začátku nejevil velký zájem.

Jaká to však byla psí osobnost! Jak pozitivně se dívala na svět, mávaje stále do výšky svým zdviženým ocáskem! A ty pozorné oči, které mne sledovaly upjatě po celou dobu, co jsem byl vzhůru a nebo kamkoliv jsem se pohnul. Ta příchylnost, která se mi někdy zdála až příliš důvěrná ve styku s úplně cizími lidmi a psy! Že bych se stával žárlivým? To snad ne! A najednou se tato nemotora stala zvláště roztomilou, ta neobvyklá barva srsti zcela normální – zkrátka Lucy, pětiletý kříženec německého ovčáka s labradorem je mým psem a věrnou přítelkyní.

Když jsem nedávno byl v Čechách, velmi jsem ji postrádal. Spává obyčejně vedle mne na posteli a když jsem byl v Praze, byla moje postel najednou prázdná. Když musím v noci vstát anebo se jenom v posteli pootočím, Lucy se okamžitě probudí a kouká na mne starostlivě, jestli se něco nestalo a jsem-li v pořádku. Kdykoliv jsem v Praze potkal psa, okamžitě jsem musel myslet na Lucy. I po návratu domů do Baltimore nezačal být můj život normální dříve, dokud jsem si ji nepřivedl zpátky od mé bývalé přítelkyně, která se o ni za mé nepřítomnosti starala.

Všechny mé dny nyní začínají velmi pozitivně, protože v tom okamžiku, kdy se probudím je i Lucy vzhůru a provádí její ranní zdravicí ceremoniál – otočí se na záda, mává oháňkou a hrabe nohama do vzduchu, jako by mi  běžela naproti. Pravděpodobně se to naučila již dříve, aby dosáhla toho, že ji člověk podrbe na bříšku a poškrábá na krku, anebo na hlavě. Mám tenhle ranní návyk moc rád, protože mě okamžitě přivede do dobré nálady – a i Lucy má tuhle ranní proceduru ráda.

Lucy váží, i se svou psí známkou, asi 30 kilo, což není moc, dokud se „nezasekne“ na vodítku jak velká ryba a nezačne táhnout, protože se chce radostně pozdravit s jiným psem nebo prohnat nějakou tu líně na slunci se vyhřívající kočku. Psi nebo kočky, které potkáváme na našich procházkách jsou pro Lucy vždycky příležitostí ke hře. Táhne tak silně, že někdy ji jen ztěží udržím.

Jeden z problémů je, že nebyla nikdy pořádně cvičená, a proto neposlouchá na obvykle povely jako „k noze“ nebo „sedni“. Zatím jsme se naučili spolu pár improvizovaných povelů – ví například, že půjdeme na procházku, když řeknu „ven“ a ví, že je doba k návratu, když křiknu „dovnitř“, a to je zatím všechno.

Žiji v blízkosti historické části Baltimore. Pod pojmem „historické“ rozumíme na východním pobřeží Spojených států dobu koncem 19. a začátkem 20. století. Bolton Hill, kde bydlím, je malá část města blízko jeho středu a velmi mi vyhovuje, protože sestává většinou z rodinných domků, má chodníky pro pěší a je tedy příjemné se tam procházet, což mi připomíná Prahu. Lidé, kteří tam žijí drží pohromadě a většina z nich má zájem o umění – koncertní síň a opera jsou lehce k dosažení pěšky.

Tato malá obytná čtvrť byla postavena v šedesátých letech, podle projektu známého washingtonského architekta jménem Hugh Newell Jacobson, který celý projekt navrhl tak, aby dobře zapadl do staršího federálního stylu města. Za tento návrh vyhrál cenu Amerického institutu pro architekturu. Celý projekt má asi 30 obytných rodinných domů různé velikosti, postavených do oválu s parkem uprostřed, který je ideální pro psy. Zde mohu Lucy plnou energie pustit z vodítka a ona okamžitě vystartuje jak šíp vystřelený z luku, za čímkoliv, co se pohybuje, ať je to kočka, veverka nebo pták. Jeden z mých sousedů dává chleba pro ptáky na cihlový plot. Ptáci nebo vítr ten chleba postupně nahází na zem. Lucy to místo pochopitelně zná a pravidelně kontroluje, krouží potom jako vysavač kolem zdi, s nosem v trávě a téměř  pokaždé všechno „vyluxuje“.

Je také velice zvědavá a velmi ráda vběhne i do zadních zahrádek sousedních domů. V okolí bydlí několik psů a Lucy se vždy jde podívat, jestli některý z nich není náhodou venku. Podle hurónského štěkotu dvou psů okamžitě vím, že je zle. Musím rychle utíkat, abych ji odtamtud co nejrychleji dostal. Když někdy uvidí za plotem kočku, fascinovaně na ni dlouhou dobu kouká, stojí bez pohnutí, snad ani nemrká, jenom její ocas se rozčileně pohybuje ze strany na stranu. Veverka na stromě je také důvodem k tomu, aby se vztyčila u stromu na zadní a snažila se ji svým neúnavným štěkotem přinutit slézt dolů.

Když někoho na procházce v parku potkáme, Lucy k němu okamžitě běží a zdraví ho – jestli to ten dotyčný chce nebo ne, to ji nezajímá. V takových chvílích se musím mít na pozoru. Děti žijící v sousedství si už zvykly na to, že k nim Lucy přiběhne a skáče po nich a štěká.

 
 
Sousedův pes Jed se stal jejím nejlepším přítelem. Chodíme s tímto sousedem na procházky s našimi psy ve stejnou dobu a pak necháme oba psy volně běhat po parku. Běhají jako pominutí, potýkají se a zápasí i perou. Nám oběma se to líbí – máme se na co dívat – a mimo toho víme, že to je pro naše psy dobré a my zatím stačíme „protřepat“ všechno důležité i nedůležité, než se všichni ukázněně rozejdeme do svých příbytků.
 
Pokud jde o jídlo, není Lucy vybíravá, sní téměř všechno a k tomu dokáže ještě mistrovsky žebrat. Když já jím cokoliv, co by jí mohlo chutnat, posadí se těsně ke mně, nosem zhluboka natáhne vůni pokrmu a hypnotizuje mne smutnými očima tak dlouho, dokud se neslituji a něco ji nehodím. Normální psí granule ji moc nezajímají, protože to má asi každý pes a dává přednost jiným psím dobrotám. Pokazil jsem ji, když jsem jí nepředloženě dával kost nebo prasečí ucho jako odměnu za to, že právě byla obzvlášť roztomilá. A ona byla a je roztomilá stále.

Dvakrát se mi také nakrátko ztratila. Jednou vystřelila ze dveří, ještě před tím, než jsem si ji stačil připnout řemínek. Volal jsem a běžel jsem za ní, ale ona nereagovala. Lilo jak z konve a já zapomněl vodítko doma a tak jsem byl nucen běžet zpátky. Když jsem se vrátil na místo, kde mi zmizela z očí, tak jsem ji nenašel, jako by se s ní zem slehla. Stalo se to na hlavní ulici, která má ve středu zelený pás a po obou stranách silný provoz. Pobíhal jsem, jak smyslu zbavený, sem a tam a najednou jsem ji zahlédl v dálce uprostřed trávníku. Utíkal jsem za ní, ale ona ode mne pelášila pryč, jako bych ji  kousl. Neohlížela se na jedoucí auta a nezajímalo ji, že za ní utíkám a volám ji. Divoká honba, jak z nevydařeného westernu, pokračovala přes několik ulic a Lucy si stačila přitom ještě nevinně prohlížet a očichávat různé věci. Dokonce se také pustila přes silnici, ale na štěstí ji řidiči viděli a opatrně se jí vyhnuli. To už jsem byl u konce svých sil, důkladně propocen, mokrý zevnitř i zvenku od deště. Byl jsem v obličeji celý červený a orosený, jak v parném létě půllitr vychlazeného piva. Když jsem ji konečně „ulovil“ – byl jsem fyzicky i psychicky na dně, že jsem už nemohl po celý zbytek dne nic dělat.

Když  mi podruhé „vzala roha“, byl jsem již řádně ponaučen a z dohledu jsem ji již neztratil. Zběsile pelášila zase stejným směrem k silnici se zeleným pásem, já za ní, ale tentokrát jsem ji poměrně rychle dohonil a přivázal na vodítko, improvizované, jakoby za trest, z plastikového sáčku, který byl určen na její výkaly. Z toho jsem se ponaučil, že budu muset více dělat pro svou fyzickou kondici, anebo  musím Lucy nechat pořádně vycvičit. Takže pro sebe teď hledám nějakou dobrou posilovnu a pro Lucy vhodnou vyšší školu dívčí – doufám, že obojí brzy najdu.

Jedna velká nevýhoda Lucy a jejího druhu psů je, že téměř stále línají. Nezáleží na tom, jak často ji kartáčuji, její chlupy se povalují všude. Rozložil jsem staré ručníky na posteli kde spí a polehává a také na gauči. To je snad jediná praktická cesta, jak tento problém vyřešit. Samozřejmě, koberce na sobě mají silnou vrstvu chlupů jen za pár dní, takže musím luxovat mnohem častěji, než jsem býval zvyklý.

Jak by mi však mohly vadit takové drobné nepříjemnosti, když mám nového „nejlepšího přítele“? 

 
Thomas Hasler

 
* * *

Thomas Hasler se narodil v Praze v roce 1941, měsíc před tím než jeho otec Karel Hašler  zahynul v koncentračním táboře Mauthausen. Karel Hašler byl dobře známým skladatelem české populární hudby a přesvědčeným vlastencem. Gestapo ho uvěznilo kvůli zpívání parodie na jeho nejznámější skladbu Ceská písnička. Mladý Tomáš opustil s matkou Československo v roce 1949 a emigroval do Austrálie, kde vyrostl a jako teenager emigroval s matkou do USA, kde studoval politiku na Hobart College. Vzdělání ukončil doktorátem žurnalistiky na michiganské univerzitě. Jeho kariéru začal jako žurnalista pro Baltimore Sun. Později byl aktivní v několika podnicích informační technologie.

Mladý Tomáš odmítal svůj český původ a nechtěl mluvit česky. Až po pádu komunismu se  začal zajímat o svůj původ. Svého otce uviděl poprvé na filmovém plátně v New Yorku v roce 1990. Poprvé byl citově uchvácen v Praze v roce 1993 při promítání filmu Písničkář z roku 1932, kde slyšel jeho otce zpívat „Ta naše písnička česká“. I když nerozuměl slovům, ta písnička ho uchvátila. Po smrti své matky v roce 2001 se angažoval ve filmovém projektu, týkajícím se milostného vztahu mezi jeho matkou a otcem, založeného na jejích memoárech. Společně s režisérem českého původu Georgem Tirlem momentálně hledají v Los Angeles producenta pro tento film s názvem Lotte, má lásko.

 
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!”
Míšenka, krasavice z Pekingu (Blanka Kubešová)
Život na psí knížku (Václav Židek)
Vildóóó k noze! (Václav Židek)
Naše Jessy aneb vliv psa na polidštění člověka (Jaroslav Vlach)
Můj pes má rád drobečky…(Vlastimil Brodský)
Proč někteří dvounožci žijí na psí knížku? ! (Václav Židek)
Jak si psi ochočili lidi (Jaroslav Kovaříček)
Psí rozhovory (Josef Fousek)
Loučení se psem (Jaroslav Kovaříček)
Můj život s fenkou Anny (Petr Hromádko)
Měla Kolinka obdivuhodnou duši? (Emilie Krulíková)
Bojare, Bojare…! (Radovan Lukavský)
Medvídek, Montík a kolečkáři (Blanka Kubešová)
Nesahejte na něj, patrně má blechy! (Pavlína Filipovská)
Hajný ve službách čertíka Bertíka (Zdeněk Hajný)
Láska na první pohled (Ctirad Pánek)
Óda na Kačenku (Jana Reichová)
Moje baby Jesty (Stella Májová)
Moji pejskové  (Miloš Nesvadba)
Andulka, Fanynka, Boženka (Soňa Červená)
Vzpomínka na Neru (Miloslav Švandrlík)
S tím Švandrlíkem musí bejt švanda (Miloslav Švandrlík)
O psí cestománii (Václav Židek)
Nuda?... aneb Chlapeček a jeho štěteček (Václav Židek)
Objevilo se štěně (Marta Kubišová)
Mají netopýři psí duši? (Květa Fialová)
Rufík a Všichni moji dobří rodáci (Vojtěch Jasný)
Jen rolnička cinkla a on tam stál...(Marina Hužvárová)
Náš Profesor (Alice Frostová)
Parťák (Milan Dibďák)
Jakub a Cedrik (Zuzana Trankovská)

Psí láska (Olga Wister)
Nudle dlouhá ušatá (Blanka Kubešová)
Méďa Béďa (Eva Střížovská)
Felísek z TURISTY (Svatava Pátková)
Pes, bytost záhadná (Jiří Suchý)
Jak se pavouk Macek do Kolína vrátil...(Václav Židek)
Já na Macka a Macek na mne...(Václav Židek)
Tak to je pěkná sviňárna! (Václav Židek)
Moji milí Lupinové (Ondřej Suchý)
Tanec kolem hromádky (Františel Čadský)
Frantův pes (Alžběta Šerberová)
Kubík aneb Zkoušky charakteru a odvahy ( Pavel Kovář)
Za trochu srandy bych šel světa kraj (Václav Židek)
Pes Perry, já a guvernantka Naďa (Marcela Lund)
Tanec kolem hromádky (František Čadský)
LUCY (Thomas Hasler)


Komentáře
Poslední komentář: 11.11.2019  08:28
 Datum
Jméno
Téma
 11.11.  08:28 Von