Ženská logika
„Mám bezva nápad," řekl kamarád Milan. „Co si takhle zajít ke Třem bratřím na pivko? Dáme si jedno a pokecáme."
„Víš, co je největší lež na světě?" namítla jsem.
„Nuže?" vyzval mě, ať mu to prozradím. „Jdeme na jedno a do toho zhubnu," dozvěděl se.
Vzhlédl ke mně: „Máme příležitost zjistit, jestli to tak opravdu je."
Posadili jsme se ke stolu u okna. U protější stěny mazali karty štamgasti. Byli tři, jako tři králové, nebo tři veteráni, nebo ti tři bratři, po kterých je pojmenovaná hospůdka.
Čtvrtý jednomu z nich nakukoval přes rameno a šmíroval, jaké má karty. „Jak to hraješ?" spílal mu.
„Disponuju vlastní makovicí," vypěnil karbaník. „A používám mozek, co v té makovici mám."
„Leda prd tam máš," vedl si svou radílek. „Až vypadneš od stolu, tak předvedu, jak se hraje mariáš."
„To ti dřív vypadne zub," odbyl ho karbaník.
„Říkám, že hraješ jak ponocnej," mlel radílek.
„Hele, nekibicuj," vložil se do toho i druhý karbaník. „Sedni si na zadek a drž zobák."
„Nebo maž domů, ať neklečíš na hrachu," zpražil ho třetí.
„To akorát," vrávoral kolem nich radílek. „Myslíte si, že v naší rodině nenosím kalhoty já?
Zrovna včera jsem mojí starý řek, že je blbá."
„Nepovídej," šklebili se na něj. „Čím tě nadzvedla?"
„Prachy, za který si koupila šminky, já tady mohl prokalit."
„Tak to je logika," pobavilo mě to.
Milan se podíval na dno půllitru a řekl jen tak mimochodem: „Co ty víš o logice?"
„Výborně, kamaráde," nadzvedlo mě to. „Jako že patent na rozum mají chlapi?"
„Ženský jsou především naivní," upřesnil. „A sentimentální. A změkčilý. Všechno moc prožívají. Nemají ten správný nadhled."
„Hele, Milánku, fantazíruješ," neudržela jsem se. „Nemáš o tom páru."
„Milánek s velkým nebo malým m?" zajímal se.
Mávla jsem rukou a zvedla se od stolu. Šel krok za mnou. U výčepu oznámil vrchnímu: „Platím dvě jedenáctky." A na mne udělal obličej: „S tím pivem to není pravda. Alespoň dneska."
Vyšli jsme na ulici ve chvíli mezi stmíváním a tmou. Vzduch voněl podzimem a nad střechami vycházel měsíc. Byl velký jako kolo od vozu a rozléval kolem sebe tolik světla, že i v parku, přes který jsme si krátili cestu na tramvajovou zastávku, bylo docela vidět. Spadané listí šustilo pod nohama a já se rozběhla parkem cesta necesta.
Milan mě nerad následoval. „Moje nové boty, drahé salamandry. Zničím si je," naříkal. „To je logika, lítat nočním parkem."
„Jdi už někam s tou logikou," utrhla jsem se na něj. „Teď se ty předveď. Ukaž, že máš hrdinnou duši, všech pět pohromadě a v malíku chladnokrevné uvažování, jak to o sobě tvrdí muži."
V tom nám přes cestu přeběhla černá kočka.
„Hele, číča," zaregistroval ji Milan. „Ještě že nejsme pověrčiví."
Kočka vyskočila na strom a soustředěně nás pozorovala.
„Někdo ji vyhodil na ulici," lamentoval Milan. „Chápeš to?"
A jal se hned kočku lákat: „Čičinko, pojď dolů... neboj se... malá."
Ale kočka ho ignorovala.
„Podívej, jak je vynervovaná," ukazoval do koruny rozhořčený Milan.
Kočka seděla na spodní větvi a tvářila se jako pán tvorstva. Oči jí svítily jak malé žárovičky a spokojeně mrskala ocáskem.
„Určitě umírá hlady," obával se Milan. „Čičí, tak slez, koupím ti buřta."
Pak se zamyslel: „Co taková micinka vlastně žere?"
„To nevím, ale mne žere, že máš o ženách zkreslené představy."
Podal mi kabát. „Vylezu za ní. Musím ji sundat."
A začal se drápat na strom. Když po kočce konečně vztáhl ruku, ona se přehoupla na další patro větví a Milan si o suk roztrhl rukáv.
„Mňňňaúúú," mňaučela na něj z výšky spokojená kočka. Zdálo se mi, že se mu posmívá.
„Vyšla si jen na večerní procházku," uvažovala jsem nahlas. „Nepochybně patří do některé z vilek u parku."
Ale Milan mě vůbec neposlouchal. „Nejlepší bude, když zavoláme hasiče."
Zřejmě tomu ta kočka rozuměla, protože hned seskočila ladným skokem z větve a po koberci z listí kráčela jako královna tím směrem, kde svítila okna vilek.
Konečně i Milan slezl ze stromu dolů. Stál tam se škrábanci na rukou, s utrženou manžetou na košili, odřenými botami a nevěřícně zíral směrem, kterým kočka zmizela.
„Zdrhla," řekl a vypadal dost rozčarovaně. „Nebylo to špatně vymyšlený. Chtěl jsem ji zachránit."
„Nestála o to. Poradila si sama," ujistila jsem ho. „Už je někde v teplém pelíšku, zatímco ty se tu klepeš zimou."
„Pěkná spravedlnost," povzdechl si. „Zase už skončila jinde, než měla."
„Tak to chodí. To je život, ne nebesa," i já byla trochu rozladěná.
Tvářil se jako kluk načapaný s rukama v krabici s vánočním cukrovím.
„Teď si asi myslíš, že jsem idiot," shrnul to a zatvářil se sklesle.
Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat.
„Neprožívej to tak. Nebuď změkčilý a sentimentální. A snaž se na to dívat z nadhledu," byla jsem trochu škodolibá. „Chtěl ses prostě vytahovat. To mají chlapi v krvi. Naivně sis myslel, že budeš za hrdinu."
Vteřinu mlčel a pak řekl: „Kočky a ženy si budou prostě dělat vždycky, co chtějí, a psi a muži si na to budou muset zvyknout."
Podala jsem mu kabát a málem proti své vůli řekla: „Že by ženská logika?"