Byl srpen a bude září
Dnes je úterý 28. srpna a nikdo již nepíše a nemluví o tom nešťastném datu 21. srpna roku 1968. My ho bohužel, ale potom také bohudík, máme v paměti ještě i z jiných důvodů.
Právě 21. srpna v roce 1984 jsem nešikovně vletěla pod autobus. Naštěstí nejel a já jsem dopadla ze strany mezi přední a zadní kola. V levé ruce jsem nesla balíček, ten jsem musela uchránit a tak jsem ruku stačila zvednout. Balíček nebalíček, měla jsem na něj zapomenout. Vykloubila jsem si rameno a aby to bylo důkladnější, zpřetrhala jsem si také šlachy. Mávat tedy mohu nyní jen pravou rukou.
Ale potom přišel 21.srpen 1998 a my jsme se s manželem rozhodli, že se přestěhujeme do Gosfordu, abychom byli blízko rodiny našeho syna, která si tam našla domov deset let před námi. To datum jsme si nezvolili, téměř na poslední chvíli tak rozhodli „stěhováci“. Žijeme zde tedy již dvacet let a jsme velice spokojení.
Tento rok 27. září to bude 50 let od našeho příletu do Austrálie.
Český domov jsme mohli navštívit poprvé na počátku roku 1990. Od té doby jsme tam byli asi desetkrát, s rodinou a vnoučaty, ale také sami, tedy manžel Zdeněk a já. Naposled letos v červnu. Bylo to krásné a naplněné setkáním s celou rodinou, přáteli a bývalými spolužáky.
Manžel mi koupil pěkné skládací chodítko a tak docela i přes ty „kočičí hlavy“ jsem to zdolala po celém Starém Městě, když jsme procházeli ty staré známé ulice od Prašné brány až po Karlův most. Nebylo to snadné mezi tolika turisty, kterým bylo nutné se vyhýbat, oni neuhnuli.
Ale s pomocí jednoho manželova kamaráda jsme se vydali i na Hradčany a mohla jsem pozdravit také sochu Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech.
V těch procházkách byla jedna, která pro nás byla důležitá, ale měli jsme obavy, že ji budeme muset vynechat. Dostat se Střelecký ostrov po těch strmých kamenných schodech mně chodítko nepomůže. A přece se stal zázrak. Přátelé nám řekli, že uprostřed mostu je nyní pěkný nový výtah. Tak jsme to naše první setkání v roce 1956 (zase v srpnu) po 62 letech na tom ostrově oslavili. Potom jsme hledali, koho bychom mohli požádat, aby nás pod těmi schody vyfotografoval. Oslovili jsme jednu dvojici a ti byli velice přátelští a fotografie nám rádi udělali. Jistě také jsme si popovídali a tak jsem zjistila, že ta žena učila na škole v té čtvrti na Žvahově, kde jsem se narodila a kde jsem vyrůstala. Ta paní tam učila v sedmdesátých letech a to již ani moje mladší sestra do školy nechodila. Její dvě nejstarší děti chodily do školy již v Ruzyni.
Jsme tedy opět zpět v Austrálii, v našem domě v Gosfordu, ale je trochu obtížné, když se ráno probudím si uvědomit, že nejsem již v Praze. Je to celých sedm týdnů od našeho návratu, ale někdy jsem překvapená, že v nákupním středisku lidé kolem mne mluví anglicky.
Pak se musím vždycky uklidnit. Copak jsi zapomněla, že tě ráno vzbudili kukabary, no a museli se „chechtat“ vždyť to jsou ledňáčkové chechtaví.
Musím říci, že je to prvně, kdy po návratu z domova se nemohu ještě usadit. Možná je to tím, že jsem se ještě neviděla s pravnoučaty. Ta to jistě napraví.