Zaznamenávat znaky Z a Žznamená zlehka se zamyslet a začít zapisováním zvláštního zážitku, zábavné zápletky a zasunout ji od začátku do zdařilého záměru.
Zdálo se mi, že Zuzanku zaujal. Života znalá žena si zvláštního zajatce svého zájmu zapamatovala, začlenila ho do záznamníku, zapsala si jeho záhadnou zálibu v zápolení, jeho zjev, zdatný zevnějšek.
Zuzana ho znala. Zdánlivě živého ze známých židovských záznamů. Zdálo se, že se jí zalíbil, neboť si ho zkrášlila, zaškatulkovala, zahnízdila si ho v sobě samé jako by živého. Zřejmě to zavinil jeho zajímavý zevnějšek, jeho záhadná záliba v zápasu či zápolení. Zkrátka zamilovala si toho ztepilého zápasníka. Žádného zasněného, zádumčivého zajíčka či zelenáče. Žádného ženáče, či záletníka. Žárlivce nebo zvrhlíka. Žebráka či zpustlíka. Zhlédla se v tom zbožňovaném. Zajisté ji zaujal zářící, zralý, zábavný a zvláště zdatný. Zahlédla v něm Žida? Žoldáka se zbraní? Zajatce ze záhrobí? To pro nás zatím zůstává zatajeno.
Zazdálo se mi, že se Zuzička o něm zvícero zmiňovala, že ho zná znamenitě.
Zná i toho svého zlatého Žandu. Žije s ním znalá jeho životních zvyků. Její Žán Žanda onoho zápasníka také zaregistroval, zaznamenal, neboť zvláště si zapamatoval jeho zálibu ve zbrani, jeho zářný zevnějšek.
Je zvláštní, že Zuzi záhy zjistí, že zápasníka zná zřejmě zevrubně. Zaváhá, neboť to, že na něj zčásti zapomněla, ji znejistí. Znovu se zamyslí. Zajímá ji zas a zas. Zdá se jí, jako by ho znovu zazřela. Zahledí se a zjeví se jí na jeho zádech zmije.
„Proč zmije?“ zeptá se. „Zmije ne, ale zbraň,“ zaslechne Žána.
Zuzanu to zviklá. Zajdu za ním a zhlédnu ho zezadu.
Zuzanka se zvečera ztratí. Zmizí. Záhadně zamíří do ztemnělé zahrady za svou záhadou. Zdařile zvládá, jak zmást svého zamilovaného Žána, jak v něm zažehnout žárlivost. Žán ji zblikne, jak zlehka zdolává zeď. Zatraceně. Zatraceně! Zdolává zeď za ní. Zuří. Žene ho zvědavost. Zuzi se mu ztratila. Zase ji zahlédl v zeleni. Zklidnil se. A zase se ztratila. Zmítá se zvědavostí a žárlivostí. Žene se zmateně za ní.
Ženuška Zuzanka zvolní. Zří svého zápasníka zdálky. Zastaví se. Zírá na něj. Zdá se jí, že zepředu zahlédla zcela zřetelně zmiji. Zřejmě zahlédla zle. Zmýlila se. Zírá na něho znovu. Na známého zbojníka, na toho zajatce zdánlivě žijícího ve svém zajetí. Žena se na něj zadívá i zezadu. Zničehonic zaregistruje jeho zahnědlou zbraň a zazáří. Ne! Žádná zmije, ani zvíře, žádné železo. Zbraň! Zajásá.
Zcela zvláštní zbraň bez zřetelného zvuku. Žádný zázrak ze železa. Zbraň, s níž zabil svého ztepilejšího a zdatnějšího zápasníka. Zacílil a zabil. Zvítězil ne zázrakem, ale zručností.
Zuzi zpanikařila. Zaskočila ji Žánova zlost. Zdálo se jí, že ji zabije. Kdepak zmiji, ale svou ženu. Zač? Zašeptala.
Za tvou zradu. Znejistěla a zakňourala: „Žádné zálety, jen zvědavost. Zesměšnila jsem tě.“ Žán zapomněl na zradu i na zlost: „Zesměšnil jsem se sám. Zbytečnou žárlivostí.“
Zlíbal ji.
Poznáte toho světoznámého zdatného muže v mramoru, o kterém se zmiňuji?
Každý z vás ho zná. I vy.
Je to David, který zabil Goliáše.