den „D“ 2. 7. 2016
Určitě nezmokneme, den jako ze zlata už od brzkého rána – probuzení o půl páté – slunečno, na teploměru vysoko přes dvacet a před námi vyhlídka na výlet přes půl Moravy až do Rožnova pod Radhoštěm.
Kdysi jsme tam s manželem jezdívali do skanzenu, teď se synem podívat, jak se daří našim děvčatům, která včera s rodinnou psí smečkou odjela, aby se zúčastnila velkého agility - závodění mezinárodního významu.
* * *
Času dost, vyjíždíme po deváté hodině, všechna okna dokořán, Winda v „boudečce“ pod mýma nohama, kam sluneční žahadla nedosáhnou. Striktně dodržujeme pravidla silničního provozu, nehodláme stát se sponzory naší chránící a sloužící policie, které je na různých místech kolem silnice víc než dost. Peníze ušetřené za pokuty probendíme užitečněji.
Výletním tempem postupujeme k severu, cesty zatím poloprázdné, což se ale prudce změní za Vsetínem. Práce na silnici jsou časté, průjezdy řízené semafory v jednom pruhu, čekání v kolonách a stoupající vedro vyvrcholí na hlavní křižovatce ve Valašském Meziříčí, když se nám vyvalí zpod kapoty sloup žhavé páry. To už Winda opustila „boudičku“ a šplhá se mi až na rameno, aby unikla. Mne začíná svírat panika a nejraděj bych vyskočila a prchala do bezpečí. Mám ale za volantem zkušeného automechanika, který si ví rady a hlavně zachovává klid. Otevírá topení naplno, pára pomalu mizí a rudý sloupec teploty začíná klesat.
Konečně Rožnov přeplněný auty různých značek, kam oko dohlédne, je slyšet němčina, maďarština, angličtina, jsou tady Poláci, Švédi a bůhví kdo ještě… krokem se šineme ke stadionu, až najdeme místo v rozkvetlé lipové aleji a všudepřítomná vůně působí jako balzám.
S Windou v náruči ještě s úsměvem míříme ke schodům na tribunu. Je jich jako do nebe, jsou vysoké a příkré a brzy bez zábradlí. Po prvních deseti už vím, že jsem za tři osmdesát, jakékoliv iluze se rozplývají a škodolibý diblík v hlavě dělá kiš kiš, doma by ti bylo líp. Jediné východisko je v zatnutých zubech a ve vynuceném předklonu s Windou v náruči, pěkně jeden vratký krok za druhým jištěný pravou rukou opírající se o další schod až do poslední řady pod střechou, kde se holky se svými sakypaky usídlily.
Občas se sem zatoulá závan byť teplého větříku, ale stačí to, aby se člověk vzpamatoval. A ten pohled na závodní plochu stojí za to, jen si nedovedu představit, jak se po skončeném zápase hrnou dolů rozjaření či naštvaní návštěvníci – to mám na mysli zimní hokejové zápasy na otevřené ploše stadionu.
Zadýchaná vnučka Venda se svým ještě zadýchanějším uzávodivším se Seidou se konečně vyšplhali za námi a za notnou dobu odpočinku jsme se všichni vydali po těch příšerných schodech zase dolů s cílem chladné říčky před očima. To už nesl Windu Marek a ještě navíc mne před kotrmelci zaštiťoval svým pevným ramenem.
Nemohu posloužit fotodokumentací, nebyla na to příhodná situace, byla jsem ráda, že jsem se fyzicky neporušena dostala na pevnou zem. Ovšem v hlavě mi jako na kolovrátku zněla tři slova: UŽ NIKDY VÍC!!! UŽ NIKDY VÍC!!! UŽ NIKDY VÍC!!! UŽ NIKDY VÍC!!!...
U říčky za stadionem bylo příjemně, i když vody sotva po kotníky. Psům to stačilo k dovádění a my si odnesli pěknou spršku, když konečně přestali předstírat, že neslyší povel, který je volal k odchodu.
Tady jsem taky při pohledu na alej vzrostlých škump lemujících břeh zjistila, že se ve mně ukrývá pořádný kusanec škodolibosti při představě, co jim vyvedou se svojí těžko ukrotitelnou rozpínavostí.
No a málem jsem teď zapomněla na Windino „selfíčko“ z tribunového sezení. Pečlivě sledovala, co se děje dole na cvičišti. Jako vždy a všude se tiskla ke svojí paní, která se ji „naslepo“ levou rukou snažila vyfotit.
* * *
Den se naklonil do hlubokého odpoledne, naše děvčata se svými psy měla před sebou ještě dvě discipliny, což při množství dvou set šedesáti přihlášených znamenalo delší čekání.
Pro nás nastal čas loučení, slíbili jsme, že budeme držet palce, ještě poslední pohled a naše trojice se vydala na cestu k domovu. Tentokrát jsme se snažili vyhnout dopoledním nepříjemnostem na hlavním tahu a vydali se okresními silnicemi přes malebné valašské kotáry s dědinkami. Užili jsme si to parádně, Valašsko je nádherné.