Střípky z mocnářství
vám nabízíme neučesaně a na přeskáčku. Kyvadlo odporu k Rakousku se už přesunulo na opačnou stranu, a tak i ty střípky jsou spíše vlídné a úsměvné…
Juarez kontra Maxmilián
Jako klouček tak dvanáctiletý jsem doslova hltal “mayovky“ a mám dodnes v paměti, jak jsem naprosto nechápal historické souvislosti, o co a komu v té době šlo. Jedna kapitola se totiž jmenovala stejně, jako můj text. Časem jsem trochu pochopil a možná pokud budete chvilku číst moje povídání, pochopíme společně víc.
Maxmilián {Ferdinand Maxmilián Habsburský (1832-1867)}
byl o dva roky mladší než budoucí císař, a jak už jsem někde psal, o jeho skutečném otci byly a jsou dohady. Pravda je, že další bratr Karel Ludvík býval také nazýván výstavní arcivévoda, protože byl použitelný jenom jako otevírač různých slavnostních akcí. No a nejmladší Ludvík Viktor myslím skončil v jakési nedobrovolné polointernaci pro svou slaboduchost a snad i homosexuální sklony.
Zato Maxmilián se vydařil. Od mládí miloval moře, proto si vybral i službu v rakouském námořnictvu a zdá se, že se vlastní pílí domohl admirálské hodnosti. Starší bratr ho jmenoval velitelem celého rakouského námořnictva a on se toho úkolu zhostil se ctí, ač musel zmáhat i vlnu odporu. (Vzpomeňme na Napoleonovo hodnocení rakouských velitelů.) Bratr císař se ovšem postavil na jeho stranu.
Další Maxmiliánovy životní osudy jsou velmi pestré. Zamiloval se do dcery belgického krále Charlotty a vztah to byl oboustranný. Po svatbě přijel jako místokrál v Lombardii a Benátsku do Milána. Jenže netrvalo dlouho, Rakousko se muselo Lombardie vzdát a císař z toho (zřejmě neprávem) vinil bratra Maxmiliana. Ten odjel uražený i se ženou do Terstu na svůj překrásný a proslavený zámeček Miramare. A potom se trochu vznešeně nudil…
Díky Napoleonovi nastal po čase v jeho životě závažný obrat. František Josef nikdy neměl Napoleona III. rád a v soukromí mu říkal "arcilotr", ale přesto ho musel jako vládce Francie respektovat. Těžko už dneska určit, kdo a kdy přišel jako první s tou iniciativou, ale francouzský samozvanec na trůnu určitě patřil k těm, kteří Maxmiliana poňoukali. Byly mu nabídnuty ještě dvě koruny. Královská koruna řecká a polská. Maxmilián je však obě odmítl a rozhodl se pro císařství ve vzdáleném Mexiku. Ještě musel s bratrem Františkem Josefem vyřešit jednu delikátní otázku. Měl se vzdát všech následnických práv na habsburský trůn. V Terstu se o tom mezi bratry strhla bouřlivá diskuse, ale nakonec Maxmilián souhlasil.
10. dubna 1864 přijal Maxmilián mexickou deputaci, od které se dozvěděl, že pro to, aby se on stal císařem, bylo více než 70% obyvatel. Maxmilián oznámil zrušení regentství generála Almonteho a stal se skutečným císařem. Proti němu se postavil bývalý autoritářský prezident Benito Juaréz. Maxmilián se dopustil několika chyb. Na jedné straně chtěl v zemi, v níž více než polovina země byla negramotná, zakládat muzea, na druhé straně vydal „krvavý dekret“, na jehož základě se zajatci na obou stranách rovnou stříleli. Proti Maxmiliánovi se postavil i sousední stát USA, kde v té době , v roce 1865, skončila občanská válka. Francouzská armáda opustila Mexiko, Anglie zachovávala neutralitu a Maxmilián zůstával cizincem, kterému nepomohly ani sbory dobrovolníků i z Rakouska a Čech. Možná si vzpomenete, jak „seržant Vosátka“ organizoval v cirkusu Humberto výpravné scény i z mexické války. Vlastně občanské války.
Maxmiliánova žena Charlota stála manželovi v Mexiku věrně po boku, později odjela do Evropy shánět podporu. Za manželem se už ale nikdy nevrátila, propuklo u ní šílenství. Císař byl v cizí zemi pořád osamělejší. S pomocí zrady pronikli v noci na 14. května 1867 nepřátelé do města a Maxmilián byl poražen.
13. června 1867 začal soudní proces. Maxmilián a jeho generálové Miguel Miramón a Tomas Mejía byli odsouzeni k smrti. Ačkoliv se ho bratr František Josef snažil zachránit, nebylo to nic platné. 19. června 1867 Maxmilián napsal svému bratrovi, matce a svým spolubojovníkům dopisy na rozloučenou.
Ještě naposledy se zúčastnil mše svaté a před sedmou hodinou byl čas se vydat na popraviště. Měl stejně jako Miramón a Mejía poslední projev. Každému ze sedmi vojáků, kteří jej měli popravit, dal stříbrnou minci a požádal, aby nemířil na hlavu. Potom se začala hromadná salva. Miramón a Mejía byli mrtvi hned. Zato Maxmilián nezemřel hned a musela mu být zasazena rána z milosti.
Maxmiliánova šílená manželka Charlotta zůstala po zbytek života zavřená v zámku Miramare a nevěděla o světě. Po Maxmilianovi možná zůstali v Mexiku slavní trumpetisté v mariachi jako variace na českou polku a jinou evropskou hudbu, ale ani to není jisté.
Odpouštím všem a prosím všechny, aby odpustili mně. Kéž je má krev prolita pro dobro země. Viva Mexico, viva la independencia!
Generálové po jeho boku zemřeli se slovy Ať žije císař!
* * *
Zobrazit všechny články autora