Propagátor umění zvaného „ ART BRUT“ (v surovém stavu) rafinovaně předstíraného výtvarného naivismu nebo infantilismu, k němuž umělce inspirovaly staré oprýskané zdi se skvrnami, prasklinami a čáranicemi, umožňující divákově fantazii vidět v nich nejrůznější figurální i abstraktní obrazce. Podstatným znakem jeho svérázného stylu je užívání hustých barev, nanášených v několika vrstvách a často smíchanými s jinými materiály, jako sádrou, klihem, tmelem, pískem, asfaltem a podobně. Do tohoto silně pastózního podkladu vyrýval malíř neforemné lidské či jiné podoby (graffiti). Inspiroval se také kresbami a obrazy dětí, primitivů a duševně nemocných, které sbíral již od 20 let. Rozvíjel i nové techniky, např. materiologii (kombinace lepenky a staniolu), zaujal ho i systém puzzle (skládanky).
V 80. letech vytvořil obrazy malované pouze bílou, červenou a modrou barvou, popř. žlutou, v plochách vymezených černými liniemi.
Dle údajů z encyklopedie byl také sochař. Neobyčejnou proslulost získal ale „antikulturní“ koncepcí umělecké tvorby opřenou o mimořádný literární a výtvarný talent.
Když mu bylo sedmnáct let, odjel do Paříže, kde studoval na Académie Julian. Na této škole se mu však nelíbily vyučovací metody, a tak už po šesti měsících odešel a začal studovat umění samostatně a bez jakýchkoliv vlivů oficiálních škol a uměleckých sdružení. Zkušenosti z pařížského světa umění sbíral až do roku 1924, kdy propadl jisté deziluzi a malování se vzdal, aby mohl v Le Havre převzít po svém otci jeho obchod s vínem.
Dubuffet byl krátce spojován se surrealisty, se kterými začal spolupracovat v roce 1948, ovšem daleko více ho zaujal směr, jehož byl otcem - Art Brut. (doslova „syrové umění“). Věřil, že nejvíce pravdy je obsaženo v nezkaženém kreativním umění šílenců, amatérů a dětí v porovnání s uměním profesionálního umělce.
Jeho díla jsou příkladem toho druhu umění, jež provokuje některé lidi natolik, že až skřípou zuby a říkají si: „To by přece dokázalo i dítě“.
Při vší úctě k autorovi je nutno přiznat, že na tomto laickém kritickém postřehu něco je. V přecivilizované Francii 20. století vzhlížel Dubuffet k drsné vitalitě „umění chudých“(například pouličních umělců), v němž nacházel to, co mu chybělo ve vyumělkovaných výtvorech úspěšných „ateliérových“ tvůrců.
Při bližším prozkoumání je však zřejmé, že jeho obrazy nejsou amatérskými výplody, ale prací vzdělaného a inteligentního umělce, který našel inspiraci v přímočarosti jednodušších, méně důmyslných uměleckých forem.
K umění svých současníků se Dubuffet stavěl skepticky, věřil, že intelektuálové jsou nepřátelé umění, kteří se pouze snaží nějakým způsobem umění limitovat do různých škatulek, což se Dubuffetovi jakožto příznivci antiumění příčilo.
Jean Dubuffet své dílo hodnotí těmito slovy:
„MŮŽE SE ZDÁT, ŽE MÁ POSEDLOST ZNÁZORŇOVAT VĚCI JEN V JEJICH ZÁRODEČNÉ A NEURČITÉ PODOBĚ NUTÍ PŘEDSTAVIVOST DIVÁKA PRACOVAT HORLIVĚJI, NEŽ KDYBY NÁMĚT BYL ZOBRAZEN S VĚTŠÍ DŮSLEDNOSTÍ.“
Článek vznikl z materiálů Martiny Noskové a Dany Maršíkové, oběma velmi děkuji.