Okénko do filmové produkce
Mgr. Jana Tomsová je filmová producentka. Absolventka FAMU, obor produkce a řízení. S mnohaletou praxí ve Filmovém studiu Barrandov-skupině zahraničních filmů. Nedávno uvedla do distribuce film Smutek paní Šnajderové, který produkovala její firma, Studio Fáma 92.
K filmu se ještě dostaneme. Ale já bych rád čtenářům trochu přiblížil profesi filmové producentky. Jano, zkusíš to stručně?
No, stručně. Námět, scénář, tvůrčí štáb (režisér kameraman, hudební skladatel, výtvarník…), herci, koproducent. V těchto šířkách jeden těžko sám film vyrobí. Tohle jsou tak dva roky práce ne začne vlastní realizace.
To bylo možná až moc stručné.
Pokud najdeš námět a scénář, musíš především dát dohromady tvůrčí štáb. Najít režiséra, kameramana, skladatele. Aby souzněli.
Ale to snad takový problém být nemusí.
Když to řeknu obrazně, do té kádinky musíš namíchat směs, která šumí, jiskří, ale není třaskavá. Ti lidé se budou potkávat rok, možná i déle. Společně tvoří jeden film, takže diskutují, každý ze své profese vkládá do společného díla co si mysli, že je nejlepší, řeší se umělecké konflikty, někdy i osobní animozity. To všechno zastřešuje režisér a producent má poslední slovo. Mnohé dobré vztahy vzniknou nebo se utuží, také se stane, že se tvůrci rozejdou, ale režisér a producent táhnou káru dál .
Před pár léty jsme si volali a ty jsi říkala, že sháníš půjčku. Já se zeptal kolik, ty jsi řekla pět. Já odpověděl, že pět tisíc ti klidně půjčím. A ty jsi suše upřesnila: milionů. Tenkrát jsem si uvědomil, že tygr, na kterém jedeš, je hodně náročný.
Jo, je to dřina. Každý chápe, že chirurg má náročnou práci, podobně ředitel velkého podniku. Ale někde u filmu … Producenti, fyzické osoby, byli u nás fakticky zrušeni někde s Benešovými dekrety. Noví se „líhli“ po r. 1991, po zrušení státního monopolu na výrobu filmu. Producentem se stáváš, to nejde vyjít ze školy a jsi producent. Mně by víc vyhovovalo strávit několik let se zkušeným producentem a pak se osamostatnit. Tady to nefungovalo, producenty byly dřív jen instituce (Barrandov , Krátký film , ČST…) takže jsme se všichni učili za pochodu, sami ze sebe. Já jsem v zakázkové skupině zahraničních filmů na Barrandově nějakého „živého producenta“(Němce, Francouze, Američana) viděla i při práci za socialismu.
Odpovídám za všechno, hlídám všechno, tlačím všechno dopředu. Pokud ti někdo nezemře, v průběhu realizace a nikdo neodvolá slíbenou finanční výpomoc, je pořád co kočírovat, uklidňovat. Všichni máme emoce. A v tvůrčí práci zvlášť.
Peníze jsou pány světa, zpívá už Tylův Vocílka. Ve filmu to platí dvojnásob. Vysvětli mi, máš projekt, zajímavý scénář, rozhodneš se, že do toho jdeš. Uděláš rozpočet…a dál?
Nejdřív musíš sehnat peníze, pochopitelně. Když máš tvůrčí štáb, dohodneš základní koncepci udělá se technický scénář. Už od počátku pracuješ s aproximativním, tedy předběžným, ale nepřesným, rozpočtem. Ten upřesníš až nad technickým scénářem.
Kolik je obvyklá cena za celovečerní film (tedy za jeho výrobu, komplet) a jak ty peníze sháníš?
Tohle je různé. Ale taková obvyklá cena je okolo 30 milionů. Sestavuješ krytí rozpočtu z více zdrojů, pochopitelně. Nejdřív oslovuješ televize a nabízíš jim různé formy spolupráce. Nejčastější je koprodukce, která televizi zajistí vysílací práva, ale možností je víc. Potom zkoušíš získat grant. Jak náš, tak evropský.
Můžeš také zkusit cizí koprodukci. No a na posledním místě hledáš soukromé sponzory. Někdy i koproducenty. To je cesta nejobtížnější, bohužel, a nejméně spolehlivá. Právě teď se nám protáhlo natáčení i proto, že jeden sponzor nečekaně odstoupil. To bylo asi těch pět, cos mi nemohl půjčit nebo lepe, investovat.
Musíš zajistit natáčení, herce, techniku. Jsou hotové denní práce, je natočená spousta syrového materiálu. Teď musíš zajistit střižnu. Kolik asi času potřebuješ na celovečerní film?
Dva až tři měsíce, ale může se to protáhnout.
Teď ještě ozvučení, hudba k filmu, natočení, smíchání. Ještě se to točí na magneton pás a ten potom přidává k sestříhanému filmu?
To žiješ ve filmovém středověku. Všechno se míchá elektronicky, digitálně. Tak dva měsíce, včetně hudby, potom asi 10 dnů čistý mix. Tomu všemu, včetně střihu, říkáme postprodukce a je to velká dřina, nejen technicky i organizačně.
Zajištění slavnostní premiéry, potom přijdou chvíle slávy… a splácení dluhů? A také četba kritik, vlastně. Raut pro ně připravíš, po premiéře a nitku suchou občas na filmu nenechají.
Mně kritika nevadí. Pokud je poučená, kvalitní, může i pomoct. Spíš mě občas zklame kritika, která jde po povrchu, cítíš, že se kritik spíš chce předvést, ne zamyslet, zdůvodnit svůj názor. Má na něj právo, respektuji ho. I když zdaleka ne vždycky potěší.
Tak povídej trochu o posledním dítku.
To se těžko vejde do pár řádek, víš. Spolupráce s Pirem ( režisér filmu Piro Milkani) byla úžasná. Je to člověk mimořádně kultivovaný, vzdělaný. A setkání s Albánií a lidmi tam, to je něco těžko popsatelného. Krásná příroda, evropská a přitom svébytná kultura, to nemůžeme rozvádět v tomhle povídání. O vlastním natáčení už toho bylo napsáno hodně. Stejně tak kritiky, které vyšly. I pražská premiéra byla velmi příjemná, ale albánská, to byla sláva. Tam to byla obrovská kulturní událost, přišel i prezident a řada dalších politiků. Tak nezbývá než čekat, zda si i u nás veličenstvo divák najde cestu.
Máš za sebou pár celovečeráků. Já mám moc rád Zapomenuté světlo režiséra Michálka. Ale také koprodukce. O těch nám něco pověz.
Tak tos mě potěšil s tím Zapomenutým světlem. No, já většinou se zahraničím dělám spíš servis pro zahraniční produkce.
V čem je rozdíl?
Právě že je a dost výrazný. Většinou přežívá představa, že producent je ten, co jen shání peníze.
A není?
Samozřejmě, že je. Ale je to také člověk (nebo firma), která nese kůži na trh. A má a musí mít právo mluvit i do uměleckých záměrů. Je partnerem režisérovi, často ho koriguje, ale i pobízí. Nejen finančně. S Pirem jsme vedli řadu debat i sporů o vypouštění některých scén. Mně, producentovi (v tomto případe je Piro producentem za albánskou stranu), zůstane na krku to špatné zboží (pokud se film nezdaří). Proto mám právo mluvit i do procesu tvorby. Nezpochybnitelné. I když to nepřeháním.
A v čem se liší servis?
No, tam právě do těch uměleckých věcí moc nemluvíš. Zajišťuješ cizí produkci technický servis, třeba i výběr herců, ale nemáš co mluvit do umění. Tam jsem jenom výkonný producent, nikoliv producent.
Ty jsi vlastně malá Metro-Goldwyn-Mayer
Hodně malá. Dobře víš, že to se nedá srovnávat. Ale produkční a producent je dost rozdíl. Ještě k tomu dodám, že někdy je mezi servisem a koprodukcí malý rozdíl. Když tady točili Italové Větrnou hůrku, dělala jsem jim sice servis, ale vzhledem ke zkušenostem z několikaleté spolupráce s producentem a režisérem byla jsem i tak trochu partnerkou ve výběru motivů a herců a přípravy vůbec. Medvědí srdce byla koprodukce ( Estonci, Němci, Rusové a Češi)), široká koprodukce, větši diskuse. Ale všichni koproducenti byli rozumní, takže nebyly žádné třenice a hlavně režisér, Estonec Arvo Iho, je fajn chlap. To se vyvíjí případ od případu.
Jano, krom těch produkovaných dětí máš také jedno dílko možná tvému srdci nejbližší, nevím. Mně se líbilo. Pochlubíš se?
Myslíš asi dokument o Josefu Pekařovi. Ten jsem si i režírovala.
A proč právě on?
Váže se k mému rodnému kraji. A je škoda zapomenout na toho skvělého historika, kterého komunisté skoro vymazali z učebnic a před tím zneužili fašisti. A potom to byl krásný návrat do 1. republiky. Nechci si tu dobu idealizovat, ale líbilo se mi tam.
A povíš nám, na co sháníš finance teď? Nebo budeš spát na vavřínech?
No, na žádné vavříny to nevypadá. A pokud přece, řekla bych s Janem Masarykem, že na nich můžeme spát, ale trochu píchají do prdele. A teď bude spíš pár těch servisů pro zahraniční produkce, připravuji dva dokumenty, něco méně náročného.
Máš také nějakou funkci ve FITESu (Českém filmovém a televizním svazu). Pochlub se.
Jsem členka výkonného výboru. Už snad třetí funkční období. To je spíš práce, slávy mnoho ne.
Víš, ještě mne napadá, musíš dost komunikovat. Jak jsi na tom s cizími jazyky? Ptám se na komunikační dovednost, ne na státní zkoušky.
Ted hodně používám angličtinu, ale domluvím se i německy.
Ještě jednu osobní otázku. Tvoje profese ti asi dala schopnost prokouknout lidi, vycítit podvod. Jednou jsem se s tebou bavil o přípravě nějakého natáčení a překvapilo mne, jak přesně jsi analyzovala jen tušenou ekonomickou situaci v jednom podniku. Jenom z okolností.
Asi vím, o čem mluvíš. Tuhle jsem zahlédla v tisku, že už ten podvod vyvřel. Nevím, zda je to zrovna dar, někdy možná prokletí, ale vidět trochu za roh musím. Neriskuji jenom svoje peníze, pohybuji se v hodně tvrdém byznysu, někdy.
Z celého povídání jsem pochopil, že tvoje firma je společnost s ručením omezeným. Nebojí se toho sponzoři? Nemáš s tím problém?
Ono nejhorší je, když úplně začínáš. Když už máš za sebou nějakou práci, hotové filmy, jsou o tobě informace „co jsi zač“, na tom už se dá stavět. Vždycky jde o vzájemnou důvěru! Nikdo ti nedá peníze, a tady se jedná vždycky o velké peníze, jen tak. Bez důvěry, že film dokončíš, že bude slušný, spíš by měl být výborný. Já na druhé straně také potřebuji věřit, že si to ten člověk-firma - nerozmyslí, že i oni se během doby realizace nedostanou do potíží, které jim zabrání ve splnění závazk. Je to prostě jízda na tygrovi někdy hodně divokém. Ale jízda krásná i vzrušující.
Jano, děkuji Ti za milé povídání. Ty vavříny Ti fakt přeji a věřím, že Tě nebudou píchat do něžného a půvabného pozadí.
Josef Hejna