Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
 
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Narodil se mi totiž bratříček....
 
Rytíř
 
Když se někdy stalo, že měl bráška zlobivý den, bylo potřeba sáhnout po nejvyšší instituci práva útrpného. Tuto funkci v jeho očích plnila ta největší vařecha, kterou maminka v kuchyni měla. Byla to ta, jíž se zadělávalo těsto na buchty, a její plocha byla tak veliká, že pokryla celý bráškův zadeček. A tak exekuce tímto nástrojem provedená se vyznačovala spíš hlučným plácnutím než bolestivostí. Ale coby strašák na brášku fungovala dobře. Když už se situace stávala neúnosnou, stačilo mlčky položit vařechu na stůl...
A právě tato vařecha sehrála důležitou roli v následujícím příběhu.
 
Již od začátku posledního listopadového týdne se mezi námi dětmi rozebíral blížící se svátek svatého Mikuláše. A Honza, největší rošťák z mých spolužáků, nás barvitě informoval o pravděpodobnosti, že nás čerti odnesou do pekla, a jaká muka nás tam čekají. Jeho samotného takovými historkami krmila jeho babička - asi v naději, že se její vnouček zalekne a přestane být postrachem okolí. Honza jejímu působení lehce odolával a zlobil dál, ale zato já, třebaže už druhačka, jsem příchod Mikuláše a jeho pekelného doprovodu očekávala se stále větším strachem. Nebyla jsem sice dítě mimořádně zlobivé, ale svědomí jsem poněkud umouněné přece jen měla.
 
Když se na Mikuláše začalo smrákat, nebyla se mnou řeč už vůbec. Seděla jsem na divanu v pokoji, pro jistotu obložená polštářky, a pobrekávala jsem strachy. Liborek, tehdy tříletý, mě utěšoval, co mu síly stačily, ale nic platno! Pak mne někdo z pokoje odvolal, a když jsem se vrátila, seděl už na divanu i Liborek, plácal ručičkou vedle sebe a vyzýval mne:
"Póď, Milinko, tady si šedni a niceho se neboj!"
A pak přišla ta chvíle! Na chodbě zazvonil zvoneček a do pokojíku vešel velebný Mikuláš s krásným andělem, který byl nápadně podobný paní učitelce z vedlejšího domku, a dvěma umouněnými čerty chřestícími řetězy a povykujícími svoje blebleble! Byla jsem pohledem na ně úplně paralyzována, takže jsem se nezmohla ani na slovo, natož celou básničku, kterou po mně požadoval ctihodný kmet. Liborek ovšem nelenil a kromě své básničky odříkal ještě jednu i za mne. Všem však bylo divné, že se ani nehne z divanu a jednu ručku pořád drží položenou na největším polštáři po své pravici.
 
Konečně byly dárky rozdány, my s bráškou jsme prostudovali obsah svých nadílkových punčošek, v nichž kromě sladkostí nechyběl ani kousek uhlí a nějaká ta brambora, abychom si nemysleli, že jsme byli tak moc vzorní. A teprve teď Liborek odhalil své tajemství. Zpod polštáře, na němž po celou dobu nebesko-pekelné návštěvy držel ruku, vylovil legendární vařechu, zálibně se na ni podíval a s uspokojením konstatoval:
"To by si tak mohli zkusit seblat Milinku, celti jedni!" 
 
Tenkrát o Vánocích...
 
Když jsem si včera vzpomněla na Mikuláše, očekává se asi, že dnes přijde na řadu Ježíšek. Nu, proč ne! Jenže  ať vzpomínám, jak vzpomínám, k Vánocům se žádná legrační vzpomínka neváže. S prvními Vánocemi, které už si skutečně jasně pamatuji, se pojí vzpomínka na jedno dětské zklamání.
 
Byly to Vánoce v tom roce, kdy se narodil bratříček. V naší ulici mezi holčičkami tehdy panovala móda mít hluboký kočárek a v něm panenku-mrkačku. Já jsem sice na panenky a kočárky moc nebyla (stačila mi ta živá panenka doma), ale davová psychóza je mocná, a tak když jsem Ježíškovi kreslila psaníčko, nakreslila jsem samozřejmě kočárek a mrkací panenku. O co méně mě zajímaly panenky (ačkoliv moje první hračka byla Iška-hadrová panenka s hlavičkou z lisované papírové hmoty - a tu jsem první dva roky života prý prakticky nedala z ruky), o to větší láskou jsem plála k medvídkům. Ve dvou letech jsem dostala žlutého medvídka Míšu a od té doby jsem o jiné hračky snad ani nestála. Pamatuji si, jak jsem vždy při cestě do města zatáhla maminku k výloze hračkářství jenom proto, že ve výloze seděl ohromný plyšový medvěd. Prostě - medvědi se stali mým osudem a vůbec nezáleželo na jejich velikosti či materiálu, z něhož byli vyrobeni. A tak když přišel Štědrý večer, z pokoje zazněl hlas zvonečku, dveře se otevřely a já uviděla zářící smrček stojící na stole uprostřed místnosti. Jenže teď to přišlo! Pod stromečkem seděl malý, nenápadný medvídek, ušitý z tmavě modré "teplákoviny". Toho jsem spatřila okamžitě. Dál už jsem se nerozhlížela, se šťastným výkřikem jsem se vrhla ke stromečku a medvídka přitiskla do náručí.
"Ježíšek asi nemohl kočárek a mrkačku sehnat, tak mi přinesl medvídka!"  rozzářeně jsem sdělovala zaraženým rodičům. A hodnou chvíli jsem nemohla pochopit, že medvídek není můj a že vedle stolu pro mne stojí kočárek s hnědookou mrkačkou... Medvídek byl spíš symbolický dárek pro Liborka, protože tříměsíční miminko přece ještě nemá z dárků rozum...
 
Další vánoční vzpomínky už jsou spíš útržkovité a jsou spojeny s krasnickým domovem.
Zatímco původně jsme bydleli v podnájmu v podkrovním dvoupokojovém malém bytě, v  Krasnici jsme dostali k dispozici patrovou moderní vilu. V jejím přízemí se kromě kuchyně a pokoje, v němž jsme pobývali nejčastěji, nacházel prostorný obývací pokoj, z něhož vedly dveře na verandu. Pokoj byl krásný, světlý, ale v zimě se dal jen těžko vytopit, proto byl v provozu jen o Vánocích. A na Štědrý den byl  zamknutý a na prosklených dveřích, jimiž byl propojen s druhým pokojem, dokonce visela deka.
"To aby měl Ježíšek klid, až bude zdobit stromeček," vysvětlovala nám maminka. Tatínek vždy hned po ránu odcházel - údajně do školy...
Mně jen přišlo divné, že odešel v papučích. Jeho "mrazovky" totiž stály na botníku. Že Ježíšek v pokoji byl, to jsme tu a tam zaslechli. Trpěl totiž naprosto stejným kuřáckým kašlem jako tatínek... Já jsem doma nevydržela. Šla jsem se porozhlédnout kolem domu, jestli nezahlédnu někoho z Ježíškova doprovodu. Prý ho doprovázejí andílci, bez nichž by tolik stromečků a dárků přece nestačil roznést! Nevím, jestli jsem tehdy měla nějaké vidění, nebo jen má rozbouřená fantazie zapracovala, ale najednou jsem koutkem oka uviděla, jak se za mnou objevila zlatovlasá bytost s křidélky a v světlounce zelených šatičkách. Na chvíli jsem ztuhla, pak se prudce otočila a - nic! A tak jsem se sebrala a upalovala  domů seznámit se svým pozorováním maminku. Za chvíli se vrátil i tatínek. Šeřilo se, a když vyšla na obloze první hvězdička, zasedali jsme k štědrovečerní večeři. Po ní jsme odešli na chvíli všichni do kuchyně - kromě tatínka, který se šel podívat, jestli je Ježíšek už  se stromečkem hotový. Zazvonil zvoneček, dveře, které po celý den kryla deka, byly dokořán a jimi jsme viděli stromeček sahající až ke stropu, ozářený hořícími svíčkami a prskavkami. A protože jsem už uměla číst, byla jsem pověřena  všem  rozdávat  dárky.  No a potom došlo k nejhoršímu! (Tedy pro mne.) Tatínek vyndal z pouzdra housle a pustil se do koled. Maminka byla výborná zpěvačka a zpívala s chutí a krásně. Liborek byl ještě tak malý, že se mu nějaký ten ujetý tón či zašmodrchaný text prominul, tatínek (po němž jsem pěvecké "umění" podědila) hrál na housle, a byl tedy z obliga, ale já musela zpívat chtíc nechtíc...
Jak?
No, buďte rádi, že jste to neslyšeli! Ale i to se dalo jednou za rok vydržet....
A pak?
Velká "americká" kamna hřála, nové knížky lákaly, já se uložila u kamen na koberec a četla a četla a četla... A pak jsem jen v polospánku cítila, jak mě tatínek bere do náruče a odnáší do postele... Dobrou noc!
 
Míla Nová
Co jsem to vlastně chtěla (1)
Co jsem to vlastně chtěla (2)
 


Komentáře
Poslední komentář: 24.02.2007  22:59
 Datum
Jméno
Téma
 24.02.  22:59 Jana Haasová - Vesuvanka poděkování
 24.02.  22:58 Jana Haasová - Vesuvanka poděkování
 24.02.  19:04 Mila Pro Gabi
 24.02.  17:55 JanaG
 24.02.  17:21 Gabi ...pro Mílu...
 24.02.  16:13 VlastaV
 24.02.  15:03 milokoc
 24.02.  11:03 Mila Pro Janinu
 24.02.  10:50 Mila Poděkování
 24.02.  09:33 Marcela
 24.02.  09:23 Magdalena
 24.02.  08:37 Kamila
 24.02.  08:27 janina
 24.02.  07:54 Jitka I.Taky tak
 24.02.  07:31 Zdenka