Černá čepice s tuhým štítkem bývala schovaná ve skříni a tatínek ji nosil jenom v zimě a to vždy v neděli. Nad štítkem měla ve zlatém kovovém prolamování umně vyvedený nápis „Nosič“.
Každou zimní neděli a někdy už v sobotní pozdní odpoledne si ji tatínek nasadil, vzal veliké dlouhé sáně s opěradlem – měli jsme sáně pro pět dětí, proto ta délka! A šel do Ráztoky. Tenkrát ještě nevedla na Pustevny lanovka. Lyžaři se nechali z nádraží do Ráztoky odvézt na saních a pak měli jenom dvě možnosti: šlapat pěšky a ti movitější se nechali vyvézt na malých saních. Většinou šlapali pěšky, ale lyže, ty dávali nosičům. Kromě mého tatínka tam byla ještě řada dalších, kteří měli licenci, jež je opravňovala k nošení oné čepice se zlatým štítkem.
Tatínek si naložil na ramena několikero lyží a s těžkým nákladem šlapal do vrchu. Kolikrát táhl právě na těch dlouhých saních nějakou paničku. Jak, to si nedovedu představit ani dnes. Sněhu bylo vždycky, jak se říkávalo, „po prdel“, byla to cesta krkolomná, ať se šlapalo do kopce a nebo s kopce. Jindy zase naložil na Pustevnách pasažéry i s lyžemi s ujížděl s nimi po Knížecí dolů. Byl to pro sáně pěkný sešup.
V sobotu večer velmi často přiváděl nocležníky. Marně si v hlavě promítám, jak jsme tenkrát spali my. Měli jsme jenom jednu jizbu, v ní dvě postele, tam jsme uložili hosty. V zimě se na hůře spát nedalo! Vyřešilo se to vždycky k oboustranné spokojenosti. Tatínek říkával: „člověk sebou může vzít všechno, jenom postel ne“. Ani to už dnes neplatí, postel si sebou může vzít každý.
Sotva můj nejstarší bratr Bedřich vyrostl tolik, že mohl pomáhat, vodil ho tatínek sebou. Nezdíral ho vynášením lyží, můj bratr měl pracovní nástroj zcela jednoduchý, který se dal strčit do kapsy. Obyčejný kartáč na šaty.
Ogarů jako on tam bylo více a jako ostříži číhali na lyžaře. Nosily se tenkrát lyžařské úbory z tmavěmodré vlněné látky, na níž se moc lepil sníh. Sotva někdo upadl a padalo se mnoho, už stál u něho snaživý kluk, nebo ogárek, jak říkávala maminka mému bratrovi a kartáčem pucoval následky pádu. Dostal za to nějaký halíř. Lyžaři lyžovali a padali a malí ogaři pobíhali mezi nimi jednak, aby se zahřáli a jednak aby ty nemotory pucovali.
Výdělek jistě nebyl valný, ale pokud si pamatuju, chodil bratr na hory každý týden, pokud nebyla zrovna metelice. A tatínek také. Už byla postavená lanovka a ještě se našel někdo, kdo si nechal lyže vynést. Lanovka jezdila velmi pomalu a fronty na ni byly veliké a čekalo se velmi dlouho. Ke konci druhé světové války toto přivydělávání horalů úplně zaniklo.
Čepice s kovovým štítkem se nějaký čas povalovala na skříni. Potom se někam ztratila. Škoda, že po ní nezůstal aspoň ten zlatý štítek.