Na otázky zdraví a nemoci pohlíží tradiční indická medicína - ájurvéda - obdobně jako medicína čínská. Jde rovněž o názor, kde je zdraví důsledkem rovnováhy uspořádání těla člověka a jeho života s jeho okolím. I zde je lidská přirozenost tvořena pěti základními prvky - pro změnu jde o zemi, vzduch, oheň, vodu a éter. Rovněž životní síla nechybí, jmenuje se jen jinak „prana“. Ve srovnání s čínskou medicínou užívá ájurvéda téměř výhradně látky rostlinného původu. Patří k nim bazalka, česnek, oměj, lékořice, aloe apod. Nádherné herbáře dokumentují rozsáhlé znalosti léčivých rostlin.
Stará řecká medicína
Ve stejné době začal i vzestup řecké medicíny. Jako filozofický základ využívala i ona učení o čtyřech základních prvcích - ohni, vzduchu, vodě a zemi. V lidském těle těmto látkám odpovídala krev, hlen, žlutá a černá žluč. Tyto tělesné šťávy a jejich rovnováha vytvářejí zdraví, narušení rovnováhy přináší nemoc. Převaha některé ze šťáv utváří povahu člověka. I Hippokratés, považovaný za otce celé západní medicíny, vycházel z této filozofické koncepce. látek je jeho pozitivní zásluhou jistě nejen zavedení kontroly prodávaných léčiv, naopak za negativní lze pak považovat složité čajové směsi, všeléky neboli dryáky s poměrně drastickými účinky na organismus. Jako vojenský lékař Galénos nepřekypoval útlocitem. V jeho spisech se vytrácí i představa nutné individuální léčby, typická pro hippokratovskou tradici.
Tradice řecké medicíny měla rozdílný osud v křesťanské Evropě a islámském světě. Zatímco v Evropě byla uchovávána díla starověkých lékařů za zdmi klášterů a většina lidí byla odkázána na pomoc lidových léčitelů, uplatňujících při léčbě zhusta magické rituály, arabský svět rozvíjel racionální řecké a římské medicínské systémy. Léčit a připravovat léčiva postupně mohli pouze lidé speciálně vzdělaní. Vytlačování léčitelů z péče o nemocné přineslo z hlediska využití přírodních látek určitou nedůvěru v jejich účinky. Tato medicína se soustřeďovala příliš na nemoc a méně na pacienta. Medicína starého Říma sice vycházela z hippokratovské tradice, ale nezachovala vždy její racionalitu a doplnila ji magickými postupy a náboženskými představami. Jeden z nejstarších a největších herbářů sestavil Dioskorides - obsahoval popisy a barevné ilustrace více než šesti set léčivých rostlin. Mezi nimi je i popis využití kůry vrby bělokoré, přírodního zdroje aspirinu. Třetí muž římské medicíny byl zároveň mužem nejvlivnějším - Galénos.
Novověk
znamenal návrat ke komplexnějšímu chápání zdraví a nemoci a znamenal také návrat k přírodním léčivým substancím v přesně dávkovaných lécích. Jeho přínosem byla individuální léčba, zahrnující diety, vodoléčbu, masáže, odpočinek a nemalé množství přírodních látek. Také smyslem hippokratovské medicíny je stimulovat přirozené hojivé schopnosti člověka. Ostatně právě z jeho doby pochází heslo o léčícím lékaři a uzdravující přírodě.
Z hlediska využití přírodních látek v léčbě se okruh užívaných rostlin rozšířil díky Arabům například o kafr, pižmo či borax. Evropě trvalo celých šest století, než převzala systematizované poznatky klasické řecké a římské medicíny tak, jak je zpracoval a prohloubil Avicenna. Evropský středověk převzal spisy Galénovy a Avicennovy a na nich stavěl další využití přírodních látek v léčbě a přivedl k zájmu o přírodní léčivé látky. Vznikaly rozsáhlé herbáře a vynález knihtisku je pomohl rozšiřovat.