Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Memento mori, homo sapiens (4/4)
 
Naše euroamerická civilizace 21. století je orientovaná na výkon a na úspěch, na „mít“ (vlastnit) místo „být“ (žít).  A ono se na jednu stranu není ani čemu divit – těch podnětů, informací, tlaků či nástrah na naši psychiku, které nám neustále podsouvají důraz a orientaci na materiálno, je v soudobé epoše tak enormní množství, že to rozhodně není zdravé a může být velmi těžké v tomto světě „psychicky“ obstát i pro silné, uvědomělé a rozumné osobnosti, natož pro ty méně odolné či bystré. Jenže není to škoda? Není to vlastně neuvěřitelně smutné? Kdy naposledy jste si něco vychutnali skutečně do hloubky? Kolika detailů si všimnete, když jdete po ulici? Kolikrát se zastavíte jen tak, abyste pozorovali rej života v trávě pod vašima nohama? Přehlížíme krásu, která je všude kolem nás přítomná v každičkém kousku přírody a světa, protože jsme tak pohlceni sami sebou a falešnými modlami, že nám na tohle nezbývají smyslové ani rozumové kapacity. Žijeme v hektickém světě a to tempem, které je takřka vražedné. A jako by se každým rokem jen zvyšovalo. Vše je rychlejší a povrchnější. Na nic vlastně není pořádně čas. Valí se toho na nás tolik, že většina toho kolem nás proklouzne bez povšimnutí. Není čas se zastavit a jen se kochat, dýchat a žít. A přitom co jiného bychom měli dělat? Vydělávat peníze? Budovat kariéry? Splácet hypotéky? Nebo zaklonit hlavu a obdivovat hvězdy? Přičichnout si k rozkvetlé magnolii? Pocítit závan větru na tváři a snažit se rozeznat vůně, které nám donesl k nosu? Zastavte se a vzpomeňte si na Malého prince. Tenhle malý cestovatel viděl věci jinak než ostatní, protože na ně pohlížel srdcem. Kochejte se. Nespěchejte. Prostě žijte, než umřete.
 
 
Před pár týdny jsem si při pozdním odpoledni lehl s dětmi do trávy a pozorovali jsme nadýchaná, bělavošedá oblaka plující po modré obloze, vyprávěli si navzájem, co v nich vidíme, a podle proměňujících se tvarů hádali, o jakém mraku zrovna kdo mluví. Jindy je zase můj syn schopný desítky (mně to připadá jako hodiny!) minut pozorovat shluk ploštic či mravenců v trávě a bez ustání vyrážet na objevné cesty za novými hmyzími přáteli obývajícími naši zahradu či přilehlou městskou zeleň. Uvědomil jsem si, že takhle vypadá to kouzlo, kterým oplývají děti a z dospělých povětšinou vyprchává. To zanícení, fantazie, upřímný zájem, neutuchající energie, touha žít naplno každou vteřinu… Proč se to s věkem ztrácí? Vzpomínám na postavičku Petra Pana, chlapce, který nechtěl nikdy vyrůst, jak ho představovala dětská knížka, kterou jsem našel pod stromečkem ještě v době, kdy jsem věřil, že tam dárky nechává Ježíšek. Dnes na ni koukám s úplně jinou perspektivou. Čím jsem starší, tím víc toužím být jako Petr Pan. Vrátit čas. Nikdy nevyrůst. Nikdy nezestárnout. Svět dospělých je tak nudný a nesmyslný! Jenže člověk musí dospět, aby pochopil, co všechno ztratil. Myslím ale, že spousta z nás to radostné dítě stále nosí kdesi v sobě – jen ho znovu objevit a pustit ven.
 
 
Neřešme hlouposti, nestěžujme si, nespěchejme odnikud nikam, jednoduše se zastavme, rozhlédněme a pochopme, že na světě může být krásně. Že to není záležitost vnějšího světa, ale naší mysli, našeho srdce a celkově našeho pohledu a nastavení vůči všemu, co nás obklopuje. Žijme naplno, žijme v každém nádechu a odhoďme pouta minulosti i strachy z budoucnosti. Většina z nich se stejně nikdy nestane jinde než v naší hlavě. A tu nasměrujme ke hvězdám, k nebeské věčnosti, ne k přízemní šedi a průměrnosti. Žijme naplno každou buňkou našeho těla v každém okamžiku, kdy se těšíme z toho zázračného daru, že se můžeme toulat tímhle světem. Usmívejme se na druhé, protože tím se smějeme sami na sebe. Nenechme se pohltit vírem negativních emocí. Buďme pozitivní. Žijme tak, abychom ničeho nelitovali. Abychom si mohli na konci říct, že nejen ten poslední den stál za to, ale i všechny ty před ním. Jak řekl Kurt Cobain, je lepší shořet než vyhasnout.
 
 
Vstávejme každé ráno s úsměvem a vděčností, ať nás čeká sebenáročnější den. Přece je to pořád lepší, než kdyby ten den vůbec nenastal. Je to dar, když se ráno probudíme, obrovský dar! Buďme za něj vděční. Vždycky, když je mi úzko, když cítím vztek, snažím se vzpomenout si na ty nekonečné davy chudáků, které postrádají to štěstí žít ve svobodném, demokratickém státu. Vzpomenu si na všechny hrdiny, kteří obětovali svůj život pro to, abych já dnes mohl vstát a žít. A pokud si to člověk skutečně uvědomí, nemůže vstávat s kyselou duší, nemůže běsnit nad tím, že nezbedné děti zase něco vyvedly a zničily, nemůže se vztekat kvůli malichernostem. Naopak musí pocítit neskonalý vděk nad tím, že takové „problémy“ může řešit. Spousta jiných by je nepochybně také ráda řešila, ale nikdy nedostala příležitost. Buďme vděční a žijme naplno. Vděčnost je něco, co jako mnoho jiných lidských kvalit naší epoše bolestně chybí.
 
Konec

Memento mori, homo sapiens (1/4)
Memento mori, homo sapiens (2/4)
Memento mori, homo sapiens (3/4)

 
Tomáš Zářecký
 
* * *
Anotační obraz Hlubiny poznání - Zdeněk Hajný
 http://www.zdenekhajny.com/cz
Ilustrace  https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny články autora
 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 12.06.2022  00:45
 Datum
Jméno
Téma
 12.06.  00:45 Ivan
 11.06.  13:35 Tomáš Zářecký
 08.06.  10:45 Stanislav Vaněk
 08.06.  10:02 Von