Memento mori, homo sapiens (1/4)
Umřeme.
Otřepaná literární poučka praví, že první věta textu by měla čtenáře zaujmout a nalákat k přečtení celého díla a já začnu tímhle jedním ponurým slovem. Depresivním. Hrozivým. Ale ač sebevíc nechceme, pravdivým. Umřeme. Všichni. Jen ale většina z nás vytěsňuje tuto informaci do nejzazšího nevědomí, tak daleko, jak jen to je možné. Nic není v našem bytí tak jisté jako právě jeho nezadržitelný konec. Jenže i tahle ojedinělá jistota v jinak nevypočitatelném vesmíru naší existence vlastně jen otevírá nové pole nejistoty poseté mnoha otazníky. Co je to smrt? Odkud a proč přichází? Z jakého důvodu si pro jednoho přijde tak brzy a jiného nechá čekat? Proč se jednou dostaví tiše, jindy s halasným rámusem, jednou důstojně, podruhé uboze? Můžeme ji chápat jako spravedlnost v nespravedlivém soukolí dějin, protože jí neunikne nikdo? Nebo ani ona nehraje fair play, protože co všichni ti diktátoři, vrazi a lidské zrůdy, kterým osud dopřál tolik času, aby kolem sebe rozsévali utrpení a nadto často unikli bez jakéhokoliv trestu, zatímco jiní jejich vinou opustili svět, sotva do něj nahlédli? Znamená smrt definitivní konec? Nebo naopak začátek něčeho nového? Či je snad předělem mezi dvěma životy? Umírá fyzické tělo a trvá duše věčně? Nebo umírá duše společně s tělem? Nebo ani neexistuje?
Jisté je, že i pokud věříme v reinkarnaci, tedy v to, že se do tohoto světa opět vrátíme (a třeba ihned po našem skonu), bude to už jiný život. Možná si budeme něco pamatovat formou podivných záblesků z minulosti, možná to zapomene dřív, než si uvědomíme své znovuzrozené já, třeba se všechno „ztratí“ během procesu, kdy duše přechází z jednoho bytí do druhého… Kdoví. A dost možná se nic z toho vůbec nestane. Třeba naše duše vyvane s jinými v nirváně, třeba se ocitne v nebi po boku Spasitele, možná se rozplyne v nicotě a nekonečnu… (A možná je to všechno jedno a to samé, jen nahlíženo jinou optikou, nemyslíte?) Ale ať už bude scénář dalšího vývoje (či zániku) jakýkoliv, jisté je, že to, co jsme až dosud nazývali svým životem, prostě skončí a zmizí. Naši blízcí, přátelé a kolegové, naše lásky, domovy, koníčky, naše sliby, plány a touhy… Naše jméno, tvář, úsměv, hlas, pohled, chůze, pohyby, teplo, doteky… Prostě to všechno bude pryč. Navždy. I kdybychom prožili tisíc životů a dalších tisíc na nás teprve čekalo, tenhle jeden konkrétní, který právě teď žijeme, ten je jedinečný a neopakovatelný, a už se nikdy nevrátí. Ani sekunda z něj. Nikdy nedostaneme druhou šanci v něm cokoliv změnit či prožít znovu.
Smrt na sebe bere mnoho podob. Se sklíčeným srdcem vzpomínám na jeden květnový večer před lety, kdy jsem v nekončícím proudu aut klečel na asfaltu rušné silnice a v dlaních mi umíral náš druhý pes, kříženka německého ovčáka a rotvajlera, které jako štěněti kdosi uřízl ucho. Trvalo to dlouho a vzpomínky na to neblednou, ani bolest a vina se neztrácí. Tehdy jsem cítil pach smrti. Byl to zvláštní puch, před kterým se nedalo utéct, a který se pak kolem nás vznášel navzdory veškerému mytí a drhnutí celého těla. Když jsem s manželkou poprvé navštívili vyhlazovací tábor KL Auschwitz-Birkenau (mimochodem byl to cíl naší svatební cesty), kde nacisté během druhé světové války v horizontu čtyř let vyvraždili prokazatelně milion a čtvrt lidí (i když samotný velitel tábora Rudolf Höss později tvrdil, že jich bylo více jak tři a půl milionu), panovalo zrovna krásné letní počasí.
Dočista nepatřičné pro návštěvu jednoho z nejhrůznějších míst na zemi. Pražilo slunce, bylo vedro k zalknutí, nepohnul se ani lísteček. Mnozí turisté vyhledávali místa zastíněná stromy. Ale na jednom místě do nás udeřil silný vítr a jakýsi ošklivý, vlezlý chlad, ne takový, který by se dal přiíct na vrub počasí, notabene takovému, které tehdy panovalo. O kus dál se už zase vše rozplývalo v nehybném červencovém žáru. Do KL Auschwitz jsem se od té doby vrátil ještě několikrát, a i když to bylo v různé roční doby a za různého počasí, na tomhle místě se vždy opakuje to samé. Smrt tam stále přebývá. Možná prostě nemůže odejít.
Žijeme, jako kdybychom bezmezně vládli svému osudu a věříme, že pevně svíráme jeho otěže v dlaních, jenže… Ve skutečnosti jsme jen pírko unášené větrem. Většinu z toho, co se nám děje, neovlivníme. Události našich dní připomínají tenisový míček, který škrtl o hranu sítě a roztočil se nad ní. Kam dopadne? Dopředu, nebo zpátky? Vyhrajeme, nebo prohrajeme? Prostě jen čekáme, co se stane, protože nemáme šanci to ovlivnit… Představa, že máme moc nad vlastním životem je jeden z nejpošetilejších, nejnebezpečnějších a také nejvytrvalejších lidských omylů. Jak hrozivě málo toho můžeme ve skutečnosti doopravdy ovlivnit… Jenže málokdo má odvahu pohledět pravdě do očí a přiznat si, že není víc než to pírko unášené větrem. A stejně tak je to s naším časem. Kdo jen tuší, kolik a v jaké kvalitě mu ho zbývá? Proto carpe diem, žijme, žijme každý den, každou minutu, každou sekundu naplno a tak, ať ničeho nelitujeme, ale současně s pokorou a respektem ke všemu živému i neživému kolem nás. „Žijme, jako bychom měli zítra zemřít a učme se, jako bychom měli žít věčně.“ Mahátma Gandhí.
Před nedávnem mě o víkendu probudily paprsky slunce snášející se z blankytně modravé oblohy. Do zahrady nakouklo jaro nejenom podle kalendáře, ale uráčilo se ho po šedé, svírající zimě i osobně navštívit. Stál jsem v okně, pomalu probouzel své smysly i rozum a vnímal tu krásu přicházejícího dne vonícího životem. A pak mě to napadlo. Co kdyby tohle před tebou byl tvůj poslední den? Co kdybys věděl, že tenhle úsvit je tím posledním, který v životě spatříš? Jak bys ten den prožil s drtivou tíhou vědomím, že žádný další už tě nečeká? Zeptal jsem se mé ženy, co by dělala ona? Odvětila, že by nejspíš celou dobu brečela, načež se doopravdy rozbrečela a vyjádřila se dosti nelichotivě o mých myšlenkách. Jistě, taková reakce se nabízí. Zoufalství, smutek, vztek, beznaděj… a spousta dalších velice silných a nezadržitelných emocí. Ale rozjímal jsem nad tou otázkou dál. Pokud bychom se oprostili od těchto emocí a žili s vědomím své blízké smrtelnosti a křehké zranitelnosti, kdybychom se každé ráno probouzeli s vědomím, že ono probuzení je obrovský dar, kterého se nám dalšího rozbřesku může, ale nemusí dostat (a jednou se nám ho skutečně nedostane), jak by se změnil náš přístup k životu? Nebyli bychom více vděční za každou drobnost, nežili bychom více v přítomnosti, nevážili bychom si více druhých lidí, nevěnovali více pozornosti, péče a lásky naším blízkým, nevzdali bychom se spousty zbytečností, nevystříhali se spousty zbytečných konfliktů a negativních emocí?
Jako první jsem si uvědomil, kolik času denně promarním ve zbytečnostech. Už antický stoický filosof a učitel šíleného císaře Nerona, Lucius Annaeas Seneca pravil, že problém není v tom, že bychom měli málo času, ale že s ním příliš plýtváme. Osobně bych si dovolil s velkým mužem mírně nesouhlasit, protože přeci jen, i kdyby se člověk zbavil veškerého nánosu nedůležitých a nenaléhavých věcí, které ho denně tíží, a současně by dokázal efektivně organizovat a zvládat všechny nutné činnosti (jako třeba uspokojování biologických potřeb, zajišťování finančních prostředků k existenci apod.), pořád si troufnu tvrdit, že pro některé lidi širokých zájmů a velkých aktivit by se času stále tak úplně nedostávalo. Přece jen dvacet čtyři hodin denně utíká proklatě rychle… Ovšem moudrý Seneca žil ve zcela jiné době, s podstatně jinými možnostmi a značně odlišnými paradigmaty. Jeho výrok je přesto i v současnosti trefný a bolestivě pravdivý. O obrovské množství času se připravíme dobrovolně a hloupě, aniž by nám to přineslo cokoliv pozitivního.
Pokračování příště...
Tomáš Zářecký
* * *
Anotační obraz Hlubiny poznání - Zdeněk Hajný, http://www.zdenekhajny.com/cz
Ilustrace:
https://www.shutterstock.com/de/search/auschwitz?page=3