Čtvrtou fázi respektu považuju za vrcholné stádium, kterého dosáhnout vyžaduje nejen značné úsilí, ale i velké množství času věnovaného meditacím a kritické analýze našeho současného světa. Znamená to uvědomit si nicotnost a pomíjivost toho, co nazýváme vlastní „existencí“, dosáhnout vhledu, který dalece přesahuje jeden krátký a omezený lidský život. Znamená to chápat nesmírně složité souvislosti, jemné předivo pavučiny neustálého umírání a znovuzrozování, samotné nitky vesmíru. Dosáhnout tohoto stádia ovšem současně znamená pocítit ohromnou tíhu bytí a smutek za všechny nedobré činy, které byly, jsou a budou spáchány.
Respekt k planetě a vesmíru znamená chovat úctu k neživé přírodě. Nejenom nezabíjet vědomé bytosti, ale také nedrancovat nerostné bohatství. Neustále hledáme a vymýšlíme nové zdroje a postupy získávání energie, zaklínáme se slovy o udržitelném rozvoji (což samo o sobě je protimluv), mluvíme o čistých, zelených zdrojích energie, o potřebě chránit planetu, jenže… slova tvoří román, realitu utváří činy. A ty se schovávají kde? Udivuje mě, že nikdo nepřemýšlí nad tím, že jádro problému nevězí v tom, jak energii získáváme, ale kolik ji spotřebováváme. Naše zhýčkanost, náš luxusní opulentní blahobyt, naše naprosto nestoudné a nereálné energetické nároky, které rok od roku strmě rostou, v tom se nachází pointa tragédie. V zásadě nejde o to, jestli budou auta poháněná elektřinou, benzínem či naftou, protože v současném světě je zcela absurdní představa že jenom energie na dopravu by se dala získávat ekologickým způsobem nezatěžujícím planetu. Nepotřebujeme z gruntu předělat automobilový průmysl, potřebujeme prostě přestat jezdit kvůli každé hlouposti a všude tam, kam se lze dostat pěšky či na kole. Ano, je to delší, je to fyzicky náročnější, je to mnohdy i značně nepohodlné (zima, teplo, těžký náklad), ale tohle dřív byla (a v mnoha částech světa dosud je) každodenní realita. Zvykli jsme si v 21. století na nekonečný pobyt v naší komfortní (velice komfortní) zóně, a ukrutně neradi z ní vystupujeme. Jenže právě v tom tkví šílenství a neudržitelnost dnešní euroamerické civilizace! Nelze prožít život v komfortní zóně bez drtivých důsledků pro okolí! Ale pořád ještě máme na výběr, zda se omezit, uskromnit a žít reálně podmínkám, nebo si hodovat nad poměry a doufat v zázrak, který naši civilizaci nespláchne do stoky. Zatím tam v dějinách totiž skončily všechny říše, které tento vskutku jednoduchý princip nepochopily. Úplně všechny…
Nepovažuji se za až tak starého, když píšu tyto řádky, je mi třiatřicet let. Přesto vnímám, jak dramaticky a dynamicky se proměnilo moje životní prostředí za poslední přibližně čtvrt století. Vzpomínám si, že když jsem navštěvoval základní (i střední) školu, chodil jsem pěšky – a téměř všichni spolužáci taky. Dneska se před osmou hodinou ranní nedá kolem škol projet, ulice jsou přecpané, jedno auto střídá druhé v nekonečném sledu, chybí už jen červený koberec a fanfáry… Pamatuju si, že ještě na střední škole za mě nebylo vůbec běžné, aby každý vlastnil mobil. A když už ano, vrcholnou aplikací představoval had požírající kostičky a nabitá ta cihlička vydržela klidně týden s kapacitou baterie o mnoho menší, než jakou disponují dnešní chytré telefony. Jo mimochodem ty vydrží sotva den, aby všechny ty nezbytné vymoženosti a aplikace udržely v chodu. Žádný problém. Stačí najít nejbližší zásuvku, elektřiny je přeci habaděj, ne? Ještě před deseti lety kde kdo neměl internet v mobilu, dneska operátoři nabízí data a k tomu jen tak mimochodem ještě nějaké ty minuty na volání nebo dokonce pravěké smsky…
Kde co obsluhuje umělá inteligence, která ale samozřejmě spotřebovává kvanta energie. V noci ve městě na obloze neuvidíte skoro hvězdy kvůli světelnému znečištění – musí ty miliony světel ve všech městech nutně každou noc svítit? Přes zimu si přitápíme na „trenkovou“ teplotu, abychom následně větrali dokořán a pak zase honili kotel, abychom náhodou neofoukli… Místo toho, abychom si prostě řekli, je leden, nebudu doma courat jen v krátkém triku, hodím na sebe i mikinu. Dřív se na podzim vytáhly hrábě, shrabalo se listí. Dnes se to neobejde bez fukaru. Dřív v trávě rostly sedmikrásky, pampelišky, jetel, prostě kde co. Kvetlo to, vonělo, čas od času se to posekalo, poskytovalo to útočiště a potravu kdejakému živému tvorovi. Pod nohama vám to prostě žilo! Rejdil tam život ztělesněný v tisících miniaturních tělíčkách. Miluju ten pocit,
když se bosý procházím naší trávou před domem cítím puls planety, puls života. Dneska chce mít u domu ale většina lidí dokonalý zelený koberec – ne trávník, koberec. Dvakrát týdně sekat na dva až tři centimetry, poházet herbicidem, pohnojit, aby tráva pěkně rostla (a bylo zase co sekat), ošetřit chemii proti mechu, zavlažit automatickou závlahou, možná pro jistotu chemicky ošetřit vodu… zapudrovat, navonět, vyluxovat, vyfotit selfíčko, dmout se pýchou… Je to ještě opravdová tráva, nebo jen módní koberec? Nevím, nechci soudit. Zato ale vím, že to je místo bez života.
Připadá vám vše výše popsané jako nezadržitelný pokrok? Ne, je to jen nezadržitelná zkáza. To není ani špetka respektu k našemu životnímu prostředí, přírodě, planetě, to je pouze ukázka bezohledného sobectví, krátkozrakosti a smutku pro ty, kteří to vnímají. Nejde o to nepoužívat technologie, nespotřebovávat energii. Jde o to o těchto věcech zodpovědně přemýšlet. Uvažovat o nezbytnosti a poměru efektu a následků. Hledání zlatého středu. Uskromnění se na rozumnou míru. Člověk nemusí sekat zahradu kosou, ale ani ne třikrát týdně motorovou sekačkou. Nemusíme chodit všude pěšky, ale zároveň nemusíme vyvážet odpad do kontejnerů dvě stě metrů od domu autem nebo si každý den nechat vozit nákup až ke dveřím. A tak se to má s tisícem věcí v našem každodenním životě. Přitom ještě o pár desítek let zpět, jedna, dvě generace zpátky, život nebyl tak líný, pohodlný a bezohledný. Přemýšlejme. Pokud nám slouží nohy, ruce, srdce, rozum, používejme je. Pokud nám nechybí síla, pracujme. Je to respektující k planetě i k našemu vlastnímu zdraví.
Bohužel pro čím dál tím větší počet lidí znamená už jen přemýšlení o těchto věcech vystoupení z jejich komfortní zóny. Dnešní svět je totiž uzpůsobený do podoby, kdy vlastně ani moc přemýšlet nemusíte. Na každém rohu se najdou vykukové ochotní přemýšlet za vás. Tak namáhavá činnost, dejte s tím pokoj! Počkejte, pomůžu vám! Pošeptají vám, co je správné, co špatné, co si koupit, kam vyrazit na dovolenou, komu hodit hlas ve volbách. A pokud byste snad nad něčím váhali, stačí následovat většinu, nechat se pohltit davem. Jít proti není populární. Někdy to není ani bezpečné. A mít rozdílné názory na věci, na kterých panuje celospolečenská shoda? Nevhodné. Nežádoucí! Přemýšlení a budování respektu stojí energii. Někdy dokonce i bolí a přináší s sebou ztráty. Rozhodně to není něco, do čeho by se zlenivělá a blahobytem opilá společnost nadšeně vrhala. Přece jsme vystoupali tak vysoko na našem civilizačním stupni, dosáhli takového pokroku… Ano, pravda. A současně jsme toho tolik ztratili a bezustání ztrácíme. Třeba budoucnost.
Vzpomeňte si na pohádku o dvanácti měsíčcích, kterak Maruška musela chodit do lesa v lednu hledat fialky, jahody či jablíčka. Dneska žijeme ve světě, kdy se pohádka proměnila ve skutečnost. Kdykoliv si můžete koupit cokoliv. Jahody v lednu? Proč by ne. A že se do obchodu dostávají přes půlku světa? A jakou ekologickou stopu po sobě zanechávají? Koho to zajímá? Jsme arogantní, rozežraná civilizace, která nedokáže dohlédnout ani za nejbližší roh. Problém s naší zhýčkaností tkví ještě v tom, že na planetě žije plus mínus osm miliard lidí, což je čtyřikrát tolik, co před sto lety. A kdyby každý člověk měl zakoušet stejný komfort jako my v té ekonomicky a technologicky vyspělejší části světa, tak… ehm… tak to by asi nešlo, co? Znamená to, že žijeme nejenom na úkor našich potomků, ale i obrovského kvanta současníků. Je to morální? Je to udržitelné? V jedné knize, kterou bohužel už nedohledám, se psalo, že téměř každý desátý člověk na planetě nemá přístup k pitné vodě. A my pitnou vodou napouštíme bazény, myjeme auta, splachujeme záchody. Stačilo by se narodit o
pár tisíc kilometrů jinde a místo toho, aby člověk vyhazoval potraviny jen proto, že jim před dvěma dny prošla minimální trvanlivost, obraceli bychom každý kámen, jestli se pod ním nenachází aspoň něco poživatelného. Hranice přežití může být neuvěřitelně křehká. V jedné z mnoha knih o holocaustu přeživší z vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau napsal, že takovou hranicí mohl být kousek slupky od brambory…. A jak žijeme my ve 20. letech 21. století?
V průběhu dějin si většina populace musela vystačit s mnohem méně štědrými porcemi než my. Smutné, že nemůžeme rozhodně říct, že dnešní populace je zdravější, v lepší fyzické i psychické kondici, či dokonce šťastnější. Není to paradoxní? Žijeme si nad poměry, žijeme mimo realitu, a stejně toho nedokážeme ani využít, nedokážeme to přetavit v něco pozitivního, vyššího. Chybí tu jakýkoliv přesah, aspoň náznak ospravedlnění této hluboké nespravedlnosti. Děje se tak pouze z pozice moci, prostě proto, že můžeme. Nechováme respekt ke druhým a v konečném důsledku ani k sobě. Co ale až té velké části utlačovaného světa dojde trpělivost a rozhodne se ke změně? Vyrazí na pochod v neporovnatelně větším měřítku, než jak se tomu děje doposud? Evropu už jednou vlna stěhování národů k nepoznání změnila (spíše zničila) a na půl tisíciletí prakticky zastavila a obrátila civilizační vývoj. Potřebujeme to zopakovat? Kromě toho si přiznejme, že z historického hlediska nese Evropa zodpovědnost nejenom za sebe, ale i za většinu zbytku světa. Protože pokud spojíme premisu zodpovědnosti za vše, co k sobě člověk připoutá nebo změní, a současně vezmeme v úvahu dějiny novověku počínající zámořskými objevy a vrcholící bezuzdnou rozpínavostí a chamtivostí kolonialismu 19. století, pak musíme trpce konstatovat, že bílý evropský muž napáchal nezměrné škody nejen ve své domovině, ale všude tam, kam vkročila jeho lačná pyšná noha. A že navštívil mnoho světadílů, mnoho zemí a měst… A nezbývá než se ptát, kdy se mu (nám) to také vymstí? (Opravdu ne zda, ale kdy.) Možná ta doba už pomalu nastává…
Další ukázkou naprosté neúcty vůči planetě je rovněž naše extrémní produkce odpadu umocněná tím, že část populace odpad nedokáže ani vyhodit do určených popelnic. Mluví se o plastech, jejichž produkce dosáhla ohavných rozměrů, vše se do nich balí a válí se úplně, ale úplně všude, včetně těl ryb a dalších živočichů, které pak vesele pojídají lidé, ale druhy a množství odpadů, které vyprodukuje člověk, nejsou jen miliony tun plastu. Místo abychom se snažili věci využívat, posílat dál, vystačit si pouze s tím, co skutečně potřebujeme (a pokud se upřímně zamyslíte, nevyjmenujete toho mnoho), abychom odpad, pokud už vznikne, důsledně recyklovali, kupujeme věci nové a staré bez rozmyslu vyhazujeme, po nás potopa. Respekt k planetě se projevuje mimo jiné tím, že nad každou věcí člověk důsledně přemýšlí – opravdu ji potřebuji? Jak byla vyrobena? Jakou ekologickou stopu tu zanechala? Trpěl někdo při její výrobě? Kudy se dostala až sem do obchodu? Je natolik kvalitní, aby vydržela tak dlouho, jak ji budu potřebovat (třeba po zbytek mého života)? Pokud se porouchá, dá se opravit? Pokud se jí budu potřebovat zbavit, lze ji zrecyklovat? Jak moc a jak snadno? Musí ta věc být zabalená? Jak ekologický je daný obal? Takhle vypadají otázky, které pokládá respekt. Bezohlednost a sobeckost jen zajímá, jestli to je o pár korun levnější, zda to vedle nenabízejí v akci, a že to sice nepotřebuju, ale když si to koupil už i Fanouš s Máňou, tak já to přece musím mít taky, že jo, aby se neřeklo…
Když určitá věc doslouží a je nám k nepotřebě, nabízí se otázka, zda by ji nevyužil někdo další? Jaký pro ni přichystáme další osud? Smysl existence? Vyhodit ji do odpadkového koše je snadné a pro mnoho osob primární řešení. Přitom řada věcí, které končí na skládkách či ve spalovnách, se provinila pouze tím, že zestárly a na scéně se objevily mladší, hezčí, lepší, rychlejší (…) atd. atd. modely. Všichni stárneme. I nás nahradí novější modely. V práci, doma, v životě. Pamatujme na to, až zase budeme kupovat novou televizi, notebook či mobil ne z nutnosti, ale z pýchy. I my budeme nahrazeni a třeba bychom toho měli ještě tolik co říci a vykonat, jen nedostaneme příležitost! A pokud je věc rozbitá, nedá se aspoň něco z ní využít? Pokud ji nelze zrecyklovat celou, jaké části ano? Pokládejme si takové otázky a naše srdce se začne plnit respektem k našemu světu i budoucnosti.
Je mnoho aspektů respektu k planetě Zemi a k vědomým bytostem, kterých bychom si měli být vědomi, ale dovolím si zmínit ještě jeden, který se prolíná oběma oblastmi. Současně s tím, jak neustále strmě stoupá populační křivka lidského druhu, nejenom že spotřebováváme čím dál tím větší množství zdrojů, čím dál tím více znečišťujeme planetu, ale také máme čím dál tím větší nároky na životní prostor. Logicky, situace musí vypadat diametrálně jinak, žijí-li na planetě dvě miliardy lidí, a když osm miliard. Jenže kde ono místo brát a nekrást? To samozřejmě není možné, a tak neustále expandujeme, nebo-li krademe přirozené prostředí jiným živočišným druhům, abychom ho změnili v kulturní krajinu. Ať už z důvodů sídelních, či stravovacích. Mizí deštné pralesy, mizí to, co se dříve nazývalo divočinou, mizí nedocenitelná přírodní rozmanitost, jedinečné druhy, bohatství života. Vyrůstají nové vesnice, nová města, vznikají nová pole a pastviny, současně ale zaniká vše, co jim stálo v cestě a nemělo šanci se ubránit. Něco zaniká, aby něco jiného mohlo vzniknout. Jenže mezi tím, co ztrácíme a co získáváme, musí existovat rovnováha, nemá-li tato cesta přinést jen zkázu. A ta tam chybí.
Pokud nedokážeme všichni překlenout naše rozdíly a egoistické zájmy, pokud nezasypeme příkopy a nezboříme hradby, které nás oddělují, i přes sebevětší snahu uvědomělých jedinců, hnutí či států, nelze dosáhnout kýženého výsledku. Protože planeta je jen jedna, představuje nedělitelný celek. Nemůžeme jednoduše mít kus s čistým vzduchem, vodou a půdou a o kus dál toxickou krajinu smrti. Nemůže tu existovat kus země nepostižený globálním oteplováním. Nebude tu oceán bez mikroplastů hned vedle toho, v němž budou plavat ostrovy odpadu velké jak celé země… Prostě ne. Jako mušketýři – jeden za všechny, všichni za jednoho. Bez širokého společenského konsensu, bez dosažení hlubokého, uvědomělého respektu, se nedá tento boj vyhrát. Ovšem začít s ním musí každý sám u sebe.
Pokračování příště.
Tomáš Zářecký
* * *
Ilustrace https://www.piqsels.com/
Koláže Marie Zieglerová
Wikimedia Commons/volné dílo Zobrazit všechny články autora