Ujala jsem se úkolu chváliti to, co z nás žen dělá lepšího člověka. Dá-li se to vůbec nějak komentovati objektivně. A jako nositelka jména té, která ač stvořena z mužova žebra svedla jej k hříchu, pociťuji zodpovědnost, ne-li povinnost, se tohoto úkolu ujmout.
Ačkoliv podle některých informací, byla první žena jistá Lilith, která patrně nesplňovala touhy a požadavky tvůrců, je Eva prohlášena za první. Možná byla Lilith příliš klidná, nebo příliš divoká a muž i stvořitel s ní nebyli spokojeni, tak vymysleli nás. Evy, tedy nás ženy, takové, jaké jsme. Necítím se jako dokonalé stvoření, ale to, že muž i stvořitel už si nás takhle nechali, považuji za dostatečně uspokojivé pro mě, Evu, za všechny ženy. Předpokládám, že uspokojení byli i oni, myslím, že se o to uspokojení staráme dobře. My ženy jsme však věčně nespokojené a jak se tady u nás říká, nevíme, co chceme, ale nedáme pokoj, dokud to nedostaneme.
Co si vytvořili, to mají, že.
Chceme-li hovořit o mužích, měli bychom tedy začít od píky. Nebo spíše od jablka. To, že muž poslechl ženu a zakázaného ovoce pojal do úst, už o jeho kvalitách mluví samo.
Můžeme tu však zmínit mnoho kvalit muže. Mají robustnější tělo a víc svalů, unesou těžší věci. Mají technické myšlení, lépe jim jde matematika i fyzika a rozchodí ledasjaký stroj. Jsou rození bojovníci a pěsti jim neublíží. Známe válečníky, vladaře, myslitele, skladatele, výzkumníky, zkrátka průkopníky. Skutečné Muže. Dejte mu však pokakané miminko, bude zcela bezmocně volat o pomoc ženu.
Ale já osobně znám také jiné muže. Strýčka z venkova, co je traktorista a miluje zvířata, souseda, který mi vždycky pomůže s taškou nákupu, bráchu tesaře, co mi udělá kdejakou poličku. Taky mám šéfa, který je vlídný, když je v práci klid a naštvaný, když se něco pokazí. Místního pouličního gentlemana, jenž prochází v klobouku a slušivém baloňáku ulicí se svými pudlíky a vždy mě uctivě smeknutím pozdraví. Nebo letitého kamaráda z fabriky, se kterým je vždycky na pivu legrace. Taky manžela mojí kamarádky, který umí báječné grilované cokoliv k jídlu. Mého syna, věčného študenta co na všechno najde odpověď a taky skorošvagra (rozuměj přítele mé dcery) bezva kamaráda a kutila. No a taky pár takových, co pro ránu nejdou daleko.
Jména těchto mužů nikdy nevstoupí do dějin. Já je však znám. A jsou to většinou muži obyčejní, laskaví, vlídní a oblíbení, nebo drsní a rázní. A často jsou nositeli většího M, než ti slavní a věhlasní. Takoví muži jsou nejvíc potřeba.
Ale jen tak okrajem si vzpomenu na Evu s tím jablkem. Ženy mají čáry, muži mají svaly.
A když koukám na všechny ty muže a Muže, mají všichni něco společného – Nás. Ženy!
Vždyť mnoho sporů už v dávném starověku, bylo kvůli ženě. Nechci to nijak rozebírat, ale už jste někdy slyšeli, že by nějaká ženská rozpoutala válku kvůli muži? Já ne. Mohu-li se přiznat, chutí do války jsem měla mnoho, ale neumím nikoho praštit. Protože jsem asi jen holka, žena. Něžný matriarchát mám doma, to mi bohatě stačí. Nemám touhu být větší vládkyní. A navíc se stejně obecně ví, že muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který tou hlavou otáčí.
Zkrátka, muži kvůli nám, ženám dělají prapodivné věci. A často jsou muži v tom lepší než my, zamilovaný holky. Muž klidně kvůli ženě rozpoutá boj, zakáže, co se zakázat nedá, udělá, co by normálně neudělal, dokonce snad i koupí kytky. A pravidelně v květinářství žádá ty chiméry, místo chryzantém. Naučí se jíst zdravě, kromě jablka klidně sní i pohanku, ačkoliv jeho přesvědčení o jídle čítá půl prasete a řádek brambor, nejlépe každou neděli.
Upřímně přiznávám, že jsem se s tímto tématem trápila pár dní. Ale pak přijel můj švagr. Bratr manžela. A úplně mě to cinklo do nosu. Jeho příběh je velmi zvláštní. Kvůli ženě a dítěti obětoval všechno, co měl. Jeho život přestal být důležitý, když se zamiloval, když se narodil syn. Vždy se zaměřoval na ženu a syna. Kdykoliv se s ním setkám, přemýšlím o tom, jestli je to vůbec v pořádku. Aby muž, statný sportovec, s vyhlídkami na zapsání se do dějin třeba motorismu, všechno zahodil, pro ženu, pro syna. A dělal jen rodiče a řidiče, jen pro to, aby byli zajištění finančně a vůbec v životě netrpěli nedostatkem.
A ano. Oni ti mužští mají něco, co my holky, ženy a babky nikdy nebudeme mít a nikdy ani nepochopíme. Oni dokáží milovat a obětovat ženě hodně. Nechci tím říci, že žena ne, jsme matky, jsme lvice, potomci jsou priorita. Ale muž rozpoutá válku, zahodí všechny svoje sny, půjde za nás do rvačky a bude schopen obětovat vše včetně života. My ženy z toho dokážeme taky mnoho, ale raději se uklidíme, máme raději mír a obětujeme všechno, kromě života. Muži jsou pro nás oporou, zdí, o kterou se můžeme opřít. Zemí, která nám dá jistou půdu pod nohama, abychom nemuseli obětovat nic. Myslím si, že mnoho současných žen je příliš zahleděná do mateřství nebo feminismu a zapomíná na to, že bez muže dávají jen půl ze všeho, co potomkům a světu dát lze.
A docela úmyslně jsem v houfu mužů nemluvila o manželovi. Partnerovi v ženském životě. Manžel, Muž, muž, nebo chlap, klidně i „moje druhá polovina“, taky třeba „ten blbec co ho mám doma“, někde i „láska“, jinde „domovník“ mnohdy pejorativně „kutil“, ale nejčastěji „ten můj“, to je věc nejvíc na světě. A jestli má štěstí a zplodil děti, tak dotyčný muž má něco, co nikdy žádná holka, žena, baba mít nemůže.
Je taťka! Tatínek, bude asi jednou i dědeček. To žádná holka nedá. Ani s kilem jablek ze zakázaného stromu.
Muž je ten, co koupí barák. Muž je ten, co vydělá prachy. A jedině ve spolupráci s ženou stvoří domov a zázemí pro rodinu. Rodina je úplná jen když je on a ona. A jen rodina stvoří pocit štěstí. A ne vždycky jde všechno hladce. A proto jsou na to vždycky lepší dva. Muž a Žena. Dvě rozdílné, a přesto totožné, bytosti. Jeden je doplňkem, ozdobou toho druhého. Tedy největší chválou muže je muž sám, který ví co se má a taky to tak dělá. I s chybami.
A proto bych ráda zmínila na závěr slova, frontmena mé oblíbené kapely Brutus, zpěváka Saši Plesky:
„... všechno, co my, kluci děláme, děláme to pro ty holky, pro jejich radost, pro blaho z toho života. Pro ženskej klín, pro ženskej smích, pro nás všecky….