Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otýlie,
zítra Zdislav.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tam, kde jsi dnes, nemusíš být zítra
 
Problém nás téměř dospělých je v tom, že už se nemůžeme skrývat za tou dětskou tváří a snažit se před problémy utéct. Musíme jim čelit, protože je to prý správné a dospělácké. Proto je taky tolik nezaměstnaných, drogově závislých a sebevrahů.

Mým problémem bylo, že jsem nevěděla, co bude se mnou dál. Skončila jsem střední, s maturitou na druhý pokus (zpropadená matika), ale na vysokou jsem se nedostala. A co teď? Bylo mi devatenáct a nechtělo se mi samozřejmě jít někam manuelně makat. Na pár měsíců jsem šla pracovat do fabriky. Ale třísměnný režim mě ničil víc než jsem si představovala a tak rozhodla jsem se pro změnu.

Rok předtím jsem s nejlepší kamarádkou seděla na zahradní studni a plánovala, že když bude nejhůř, odjedeme hlídat děcka do Ameriky. Rok se s rokem sešel, ani jedna jsme se nedostaly dál, tak jsme se rozhodly podat přihlášku na aupair. Chtěly jsme ale zkusit udělat přijímačky na vysokou až další rok a domluvily jsme se, že pojedeme na půl roku do Anglie. Po zaplacení poplatků, jsme každý den nedočkavě očekávaly toužebně očekávaný mail. Nějaký čas se nic nedělo, pak nám poslali rodinu, která si měla vybrat jednu z nás. Vybrali si mě, ale málem jsem pro ošklivý pád na kole nikam nejela. Vyvázla jsem však jen s lehkým otřesem mozku, pohmožděným obratlem a vazem na rameni, a s měsíční neschopností v práci.

Měsíc rychle uběhl já se uzdravila a mohla jsem vyrazit do Anglie a stát se tak aupair. Začátky v cizině jsou vždycky perné. Připadala jsem si jako křovák náhle se objevíce v civilizaci. Když na mě někdo promluvil, tak mi přišlo, jak by to vůbec nebyl jazyk, který jsem se jedenáct let učila. A když jsem měla něco říct já, tak mi z nějakého neznámého důvodu ztuhnul jazyk a nedostala jsem ze sebe ani slovo.

Starala jsem se o tři děti, ale mou hlavní náplní bylo uklízení. Když jsem viděla, jak se ty děti chovají, tak jsem byla vděčná i za leštění záchodové mísy. Postupem času jsme k sobě ale našli cestu. Moji zaměstnavatelé si mysleli, že Česko, je pořád součástí Československa ve východní Evropě, nedokázali pochopit, že vím, co je televize, myčka nebo třeba sporák. Ne, milí Anglánci, my Češi, byť poznamenáni komunistickou minulostí, nežijeme v Pravěku.

Další věc, která mi nešla do hlavy, byla výchova dětí. Koupí jim na co si vzpomenou. Nezakročí, když se mezi sebou perou, nechají je do sebe mlátit a navzájem se ponižovat. Většina dětí si pak neváží ničeho, nemá k nikomu respekt a jsou plné zloby.

Angličané mají take tendenci stěžovat si, jak je vše drahé, ale přesto nesmyslně zaplní ještě vice již plnou ledničku, aby pak později tři čtvrtiny potravin z ni vyhodili. Ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Kdyby bylo Česko na jejich úrovni, pravděpodobně by to bylo stejné.

Jakmile se člověk po nějakém čase otřepe, hned jde všechno lépe. Některé věci, bych se ale bez cesty do Anglie nenaučila. Například, když už jsem s rodinou bydlela tři týdny, stále mi bylo divné, proč mě pořád vítají, když poděkuju. Pak jsem zjistila, že fráze “You’re welcome” neznamená vítej, ale “nemáš zač”. Zajímavé. Taky, že když se vás zeptají, jak se máte, tak je to vlastně vůbec nezajímá, je to jen zdvořilá fráze po pozdravu.

 

V prvních pár měsících jsem používala špatná slova či tvary sloves, takže jsem si připadala jak Vietnamka v tržnici. Po třech měsících u rodiny v Camberley, mi s dvoutýdenní rezervou řekli, že už mě nebudou potřebovat, neboť se budou stěhovat do menšího a máma bude zůstávat doma. Taky mi to mohli dát na vědomí předem, než jsem vydala £200 za kurz angličtiny, ale to je nezajímalo. Agentuře, přes kterou jsem jela, jsem to ihned oznámila. Když se celé dva týdny nic nedělo, tak jsem začala hledat práci sama.

Našla jsem druhou rodinu v Guildfordu. Na týden mě k sobě vzala spolužačka Akiko, než se přestěhuji k rodině. Byl to nezapomenutelný zážitek. Akiko byla 30letá Japonka, která žila v Anglii pouze rok, se svým manželem Yutem, jenž pracoval na Univerzitě v Eghamu. Kromě toho, že jsme si navzájem představili své kultury, Akiko mě naučila vařit sushi a já ji na oplátku naučila česnečku i jiná jídla. S Yutem jsme sdíleli stejný smysl pro humor, hudbu a vášeň k Top Gearu.

Jenže týden utekl jako voda a byl čas se rozloučit. Přišla jsem do nové rodiny, kde se singl mamka stará jen o jednoho kluka. V této rodině jsem byla 9 měsíců, ale cítila jsem, že je čas posunout se dál. Tak si říkám, že člověk nikdy neví, kam ho život zatoulá. Jeden den peciválujeme doma a druhý stojíme na Eiffelovce ve snaze chytit svůj sen. Doma nás nedrží rodina či přátelé, jak si naivně namlouváme, ale strach z poznání něčeho nového. Bojíme se, že spadneme na kolena a nebude nikdo, kdo by nám pomohl. Ale skutečným vítězem není ten, kdo bojoval a zvítězil. Ale kdo bojoval, byl sražen, avšak zkoušel to dál. I když mé zkušenosti nejsou nejlepší, nevzdávám to, naopak chci dokázat sama sobě, že na to mám. To mě dělá silnější.

 
Markéta Šestáková
 
***
Ilustrace © Miroslav Šesták

Zobrazit všechny články autorky
 


Komentáře
Poslední komentář: 08.03.2021  05:36
 Datum
Jméno
Téma
 08.03.  05:36 Markéta Šestáková Malátová Děkuji
 08.03.  02:16 Stanislav
 07.03.  17:18 Evussa Milá Markétko
 07.03.  16:34 Jelínková vERONIKA
 07.03.  16:29 olga janíčková
 07.03.  15:55 polarka
 07.03.  12:52 Markéta Šestáková Malátová Děkuji
 07.03.  11:28 Ivan
 07.03.  08:48 Von