Tak tento pojem bloudí mou myslí od doby, kdy jsem začala chápat svět.
Betlémská Hvězda je mou mystickou hvězdou, myšlenkou a nesčetnými otazníky.
Dnešní hvězdoznalci jsou schopni vypočítat pohyby všech vesmírných těles, která známe, až do dávné minulosti. Ovšem nic prozatím neodpovídá dnu zrození Krista.
Dnes jsem ale četla velmi zajímavý článek. Začnu však od vlastních úvah.
Logicky jsem předpokládala, že tehdy letěla v dohledu kometa, že snad spadl meteorit, který byl velmi viditelný, mnoho konspiračních teorií jsem pročítala. Pídila a hledala jsem nějaké vysvětlení i pro ateistu. Pro člověka, věřícího ve fyziku, matematiku a pravidla vesmíru. Nikdy jsem nenašla žádnou adekvátní odpověď.
Hledala jsem ... a nakonec našla. Ale úplně někde jinde. Doufám že alespoň pro nás, současníky, částečnou srozumitelnou odpověď. Pojďmě projít tuhle moji cestu.
Jsem náturou tulák. Miluji cesty bez cíle a všeho majetku. Občas se vydám na takové cesty. Ale moje poznání se stalo, když jsem se svou rodinou byla kempovat. Chata v kempu byla malá, stísněná, a mě lákaly bolidy, které v ten čas padaly. Perseidy. A tak jsem si vzala spacák a šla spát ven, pod hvězdy. Moji maminku to uvádělo v šílenství, že spím jako pes... a tak tomu od té doby tak říkám. Jdu spát na psa. Koukám do oblohy a nemohu usnout, protože se bojím, že mi unikne něco z toho obrovského vesmíru. Dívám se s očima doširoka otevřenýma, protože po tmě vidíme my lidi blbě a závidím sovám i jiným zvířatům, co ve tmě vidí líp. Jenže, podle všeho, tato zvířata snad ani neuvidí hvězdy, nebo se na ně ani nepodívají. A já ležím na něžně chladivé zemi, vonící trávou a večerním vánkem a čumím do nebe, abych pochopila nekonečnost vesmíru.
Je krásný letní večer. Slunce umlčelo své paprsky za obzorem mého dohledu. Tma se stává skutečností a ztichlo mnoho bytostí v okolí. V dáli zní trempská kytara a několik lidských hlasů ve zpěvu. Ve vzduchu cítím vůni soumračné rosy a nedaleké řeky. Zvuky se scvrkly na přenádhernou píseň stromů, vánku a posledních zpěvů kosa. Zatímco moje tělo vnímá chladnou zemi, na níž spočívám, moje oči cítí žár a dychtí po světle z vesmírné dálky nade mnou. Srdce plné očekávání a otázek. Jako každý můj večer pod hvězdami. Mysl moje je uvolněná a slastně si vychutnává tento okamžik. Počítám padající Perseidy. ...Číslo už mi začíná přerůstat můj vlastní věk a usměju se při té myšlence. A tehdy mě to napadlo.
Kdybych žila v jiné době, před elektrikou, před velkými zářícími městy, viděla bych určitě víc. A ano. Uvědomuji si současnost. Po levé ruce mi září nedaleké město a hvězdy tam nejsou vidět. Jen ty výrazné, silné. Tam právě by mělo být moje souhvězdí. Panna. Nemohu jej vidět, kvůli světelnému znečištění.
Ti, kteří žili v době narození Krista, měli nebe nad hlavou jako báň, plnou zářících drahokamů. My dnes už neuvidíme nikdy tolik hvězd, jako ti, kteří žili v roce třeba 1226. Tehdy totiž došlo ke konjunkci planet Saturnu a Jupitera a pro člověka zřícího tento úkaz, se stalo něco ...nepochopitelného... jejich obloha byla známá, a teď toto? A snad tomu tak bylo i v den, večer, narození Krista. Podle astrologů, zářily tyto planety stojící v jedné linii velmi silně a tvářily se jako nádherná nová hvězda. Ale jen krátký okamžik. Druhou noc už to nebylo možné vidět.
Vůbec, lidé v dávných dobách, bez televize, internetu a jiných novot, se častěji věnovali sledování země, hvězd, zvířat a možná i věcí, který dnes už ani nevíme. Jak jinak by třeba uměli postavit Stonehenge. Viděli svět jinak, víc, krásněji. Podrobněji. A my jsme dnes slepí. Napíší tento týden v astrologickém týdeníku, že dojde ke konjunkci Jupitera a Saturnu. Kdo si toho asi všimne? Je to 800 let dávno, kdy tento úkaz bylo možno vidět na zemi. Tak, jako možná v den narození Krista.
Když tak ležíte na té naší matičce Zemi a vidíte to obrovské vesmírné záření, spojené tak dokonale s hmotnou tmou, cítíte se jako nejmalinkatější drobeček, který je toho součástí nedílnou. Můžete cítit strach z prostoru, vlastní zbytečnost, nebo malost. Ale já cítila jen pár okamžiků naprostou dokonalost všeho. Důležitost lidského života. I mého. Důležitost nejméně toho, že tu nebeskou krásu může nějaké oko vidět, ocenit a těšit se z ní.
Takže vysvětlení mé otázky je snadné. Musela bych vypnout všechna světla na Zemi. Cítit a vnímat to, co tenkrát lidé znali a věděli. A to nejde. Neměli bychom to dělat jen na Vánoce, kvůli nějaké Betlémské hvězdě, nebo zrození Krista. Měli bychom to dělat hlavně pro sebe. Každý den.
Když občas nezvedneme oči ke hvězdám, díváme se do šedých chodníků před našimi kroky. Vesmír, planety a hvězdy patří k nám. My se ale nedíváme. Jsou samozřejmé. A jen na vánoční svátky obrátit zraky k obloze, to asi není v pořádku. Někdy i Slunce si zaslouží náš pohled, nejen když jej třeba zastíní Měsíc. Hvězdy, vesmír a Měsíc jsou našimi členy rodiny. A bez nich...
...co myslíte?
Zdroj níže.
***
Těsně před příchodem Vánoc nastane jeden z nejsilnějších nebeských úkazů. Jupiter a Saturn vstoupí do nejtěsnějšího přiblížení za posledních 800 let. Dne 21. prosince nastane také zimní slunovrat. A datum 21. 12. 2020 je zajímavé také z hlediska numerologie. "Jedná se o bod zlomu. Uzavíráme jednu etapu a otevírá se nám druhá," říká v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz známá astroložka Alita Zaurak.