Pohádka o flaškách aneb moderní „Hrnečku, vař!“ Budu vám povídat pohádku…
Bylo nebylo. Byla taková hezká podhorská víska a v ní bydlil hodný mladý človíček, no jak jinak než jménem Honza. Měl rád Mařenku – vždyť se znali od dětství, jezdili spolu autobusem do továrny do města, vždy si měli co povídat, pak se zamilovali, ale jaksi neměli moc možností být spolu pořád, jak si moc a moc přáli. Mařenka dělala v účtárně a Honzík měl zlaté ruce, dělal v továrně v údržbě.
Jejich továrna zažila několik kotrmelců při privatizaci a při různých změnách majitelů, ale dobrého údržbáře většinou žádný vlastník nevyhazuje a dobrou účetní taky ne – nebo aspoň ne v první řadě.
Ale oba dva pořád přemýšleli, jak to zařídit, aby mohli být spolu. Najednou zjistili, že firma, která vznikla z bývalého jézetdé, chce prodat bývalý sklad. A docela výhodně – a obecní úřad do toho měl co mluvit – a tak bylo podmínkou, aby další využití bylo pro obec přínosem. Celkem se tam mohla udělat nějaká provozovna – a i byt by se tam dal vestavět.
Sklad stál nedaleko konečné autobusové zastávky.
Počítali penízky, ptali se u rodičů, příbuzných a přátel, kolik by jim mohli půjčit. Většinu peněz by nějak dali dohromady. Mařenka spočítala, jak by museli hospodařit, kolik by museli vydělávat a rozhodli se, že by tam zařídili obchod, něco takového, jak se dřív říkalo „Smíšené zboží”.
Počítali i s „lufťáky”, kteří přijížděli do nedaleké chatové osady v létě na túry, v zimě na lyže; spočítali si, jak by se jim obchod vyplácel v měsících, kdy do vesnice nepřijde ani živá noha. V sezóně byla poloha u zastávky velkou výhodou.
A dali se do toho. Sehnali všechny papíry, zaplatili, co mohli, půjčili si na zbytek. Starosta byl rád, že se toho ujal někdo, koho znal a komu mohl věřit.
Protože Honza s Mařenkou chtěli už, aby mohli být spolu, pracovali velmi pilně, celé rodiny i kamarádi jim pomáhali – a tak do roka mohli bydlet i prodávat. Místní byli rádi, protože byli dřív zvyklí na pojízdnou prodejnu nebo si museli vozit všechno z města – a tohle bylo přece jen pohodlnější. – Vyběhneš si tak jen v šatové zástěře koupit třeba zapomenuté máslo nebo nemusíš shánět chybějící hřebíky po všech čertech.
Prodávalo se radostně, střídali se v krámě, a když už přiletěl čáp, musel se Honza poohlédnout po prodavačce. Nebyl to problém, holky z vesnice znal a taky věděl, která by potřebovala být blíž doma, když měla trošku odrostlejší děti, a lépe je zkontrolovala, když jim byla nablízku.
Celkem to zvládali i se všemi „papíry”, které museli vyplňovat a odevzdávat na různá místa.
Ale najednou po začátku roku 2002 to začalo. Přišla inspekce: „Pane vedoucí, vy prodáváte minerálky a podle nového zákona o obalech, musíte brát nápoje nejen v plastu, ale i ve skle. Máte taky prodejnu dost velkou, tak se na vás nevztahuje výjimka.”
No, proč ne, Honza taky neměl rád, když se PETky flašky povalovaly v lese. Mrknul se na zákon, objednal minerálky ve skle a prodávalo se dál.
Jen Honza se na začátku dovolenkového období začal divit, že najednou nemá ty skleněné láhve, které musel podle zákona od každého odebírat, kam dávat. A to nejen ty minerálkové, pochopitelně těch od piva bylo víc. A taky se mu najednou začala zmenšovat rezervní hotovost – a pak si uvědomil, že platil za zálohy na láhve víc, než kolik vlastně koupil nápojů.
Postěžoval si Mařence, že má strach, aby ti lufťáci nevozili flašek víc, než by měl kam dát a než by mohl zaplatit. A taky mu už nechtěli dodavatelé brát víc lahví, než dodali i s nápoji.
Mařenka toho měla plnou hlavu, i když vozila kočárek před barákem, když tu najednou potkala Vejkukovic Frantu od vedle. Kdysi si na ni myslíval – a měl i docela vztek, že si vybrala Honzu. A taky ho štvalo, že jim obchod docela jde. – Pochválil mrně v kočárku a jen tak ze zdvořilosti se zeptal, proč je taková zamyšlená. Vysvětlila mu problém, on jen pokýval hlavou – a pak se mu to rozleželo…
Což takhle zahltit Honzův obchod tak, aby neměl kam dávat jiné zboží – a aby nestačil vozit flašky někam, kde by je s nějakým všimným přece jen vzali? A kde by pak bral na vyplácení záloh, z čeho? – Pěkně zařízený krám i s bytem by mohl mít on – no a třeba by si pak i Mařenka dala říci…
Dal se dohromady s kámošem z vedlejší vesnice, stejným výlupkem. Nasliboval mu hory doly a najednou se před Honzovým krámem začaly objevovat dodávky, plné láhví.
Honza si zoufal. Pak už neměl sílu láhve uklízet a pak už neměl ani z čeho platit zálohy… A láhvové hromady rostly a rostly jako v pohádce „Hrnečku vař!” A už byly i na silnici a zavalily mostek a zastávku autobusu – a už se ani nikdo do vsi nedostal. Ani Frantův kamarád s dodávkou plnou prázdných lahví…
Honzovi nezbylo, než se ještě více zadlužit, budovu i s krámem a bytem prodat, začal shánět jiné bydlení. Musel se „prokopat” hromadou prázdných láhví. – Bohužel byl považován za odpovědného za prázdné láhve, tak je i musel na vlastní náklady uklidit a rozvážet je někam, kde by je vzali…
Mařenka stála při něm, protože pohádka by měla mít aspoň trochu dobrý konec…
Ale dobrý konec pohádky je podmíněn změnou paragrafu 9 zákona č. 477/2001 o obalech.
Tam zcela jasně stojí, že „osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech, je povinna vykupovat tyto vratné zálohované obaly bez omezení množství a bez vázání tohoto výkupu na nákup zboží.”
Zákon tedy připouští v pohádce uvedené zničení konkurence výše uvedeným „zákonným” způsobem.
Naštěstí až takhle, jak vypráví tato pohádka, se to ještě nestalo, ale zahlcení krámů prázdnými láhvemi v rekreačních oblastech v případě dovolených už problémem bylo.