Tato chvála možná leckoho překvapí, protože bude trochu jiná, než byste čekali, což poznáte za chvíli.
Velmi zdařilým důkazem moudrosti matky přírody je fakt, jak i prostřednictvím zemské atmosféry velmi spravedlivě rozděluje jednotlivým klimatickým oblastem své pozoruhodné jevy. A tak zatímco obyvatelé tropického pásu kolem rovníku nevidí nádherné polární záře a v polárních oblastech jich je habaděj, příroda to těm teplomilným bohatě vynahradila četnými bouřkami, kterými naopak na severu i jihu za polárními kruhy velmi šetří. Pro zajímavost – na ostrově Jáva mají bouřku 320x do roka, v oblastech kolem pólů třeba někdy ani jedinou! A jistě velmi překvapí, když prozradím, že v každém okamžiku vzniká ve vzdušném obalu naší zeměkoule téměř 2000 bouřek!
Vychvalovat tento nebezpečný soubor elektrických, optických a akustických jevů, které se odehrávají mezi oblakem a zemí nebo mezi jednotlivými oblaky, je možná na pováženou, bouřky si ale určitě chválu zaslouží. Už třeba jen pro svou optickou krásu, ale zejména pro to, že díky jim lidstvo na úsvitu svých dějin získalo oheň!
Když se vrátíme do historie k bájím starého Řecka, pak narazíme na známé jméno – Prométheus. Tento Titán nejenže stvořil člověka, ale také mu přinesl v duté holi oheň, který ukradl bohům. Dovolil si asi příliš, neboť byl za to přikován ke skále na Kavkaze a orel (nebo to byl sup?) mu každý den kloval játra, která mu naštěstí znovu a znovu dorůstala!
Báj je to krásná a možná si někdo ještě vzpomene na své dětství, kdy od rodičů slýchával, že při bouřce hrají čerti v mracích kuželky. Jejich kácení je hromobití a blesk je jiskra, která vzniká, když se náhodou srazí dvě železné koule, kterými se hraje. I to je hezké vysvětlení, ale bouřka je prostě výtvor atmosférické elektřiny. Té je v našem ovzduší tolik, že si to snad ani neumíme představit! A tady se mi vybavuje další zajímavost z trochu pokročilejšího dětství.
Někdy těsně po válce jsem pod vánočním stromečkem našel krásnou knížku o kapitánovi Nemo. Tu však nenapsal Julius Verne, ale náš český spisovatel J. M. Troska. Líbila se moc a tak jsem pak pracně sháněl i jeho starší knížky o vesmírných válkách. Zatímco Vernův kapitán Nemo brázdil ve svém Nautilu pod povrchem světových oceánů, ten Troskův létal Aeoronautilem vesmírem mezi planetami. A v jedné jeho knížce mě zaujalo, jak vesmírní piráti doslova kradli svými vesmírnými koráby naši atmosférickou elektřinu! J.M. Troska byl po J. Foglarovi náš nejoblíbenější autor dobrodružných knížek a v období 1931 až 1949 jich napsal asi 15. Zemřel roku 1961 v osmdesáti letech, ale už od roku 1947 až do roku 1969 mu nevyšla jediná knížka. Různých ocenění se dočkal mnohem později a např. byl po něm pojmenován jeden asteroid, objevený na naší Ondřejovské hvězdárně v roce 1998! A jí si tady dovolím překopírovat obálky tří jeho knížek.
Vraťme se ale k meritu této chvály, k bleskům a hromům. Jsou to velmi složité jevy, které vznikají v bouřkových oblacích působením termických, dynamických a elektromagnetických pochodů. Nebudu unavovat, a protože bouřka je samozřejmě vnímána jako jev velmi nebezpečný, povězme si jen pár velmi zajímavých, a tedy snad i chvályhodných čísel.
Délka čárových blesků v rovině je od 6 do 60 km, ale na horách většinou jen do 100 metrů! Rychlost blesku je 160 až 1600 km/h. směrem k zeni a při zpětném uderu směrem k oblaku dokonce až 140 000 km/h.! Rozvětvené blesky nám pak jistě poskytnou docela hezké divadlo. Teplota v hlavním velmi úzkém kanálu bleskového výboje čárového blesku je 5x vyšší, než na povrchu Slunce! Trvání celého výboje se pohybuje od několika tisícin sekundy do dvou sekund. Plošné blesky, což jsou vlastně velmi vzdálené výboje, nám pak ozáří celou oblohu. A nejzajímavější je asi blesk koulový, jehož vznik je stále ještě dostatečně neprobádaný. Je to zřejmě koule o různém průměru – od 1 cm až po 1,5 m. Tato svítící koule velmi rychle sestupuje od oblaku a při zemi pak jen zvolna, někdy i cik-cak pluje! Vniká i do domů různým otvory, někdy zanikne výbuchem, jindy tiše vyšumí! A představte si, že kulový blesk se zatím nepodařilo přesně popsat žádnou fyzikální veličinou!
A protože se lidé bouřek vždycky báli, nakonec ještě bych chtěl připomenout několik opravdu chvályhodných osobností, které se o naši ochranu před bouřkami nejvíce zasloužili.
V první polovině 18. století přicházelo na kloub bouřkám hned několik badatelů. Bohužel neznámý Francouz Jean-Antoine Nollet např. přišel na to, že blesk je vlastně velká jiskra. Známější Lomonosov pak asi jako první si uvědomil, že bouřky souvisejí s výstupnými proudy teplého vzduchu, který se ohřál od zemského povrchu. Tím se dostal blíže ke správnému vysvětlení blíže než dva nejznámější badatelé Benjamin Franklin a náš Prokop Diviš, kteří se domnívali, že bouřky jsou vyvolávány vodními parami, které se při výstupu v oblaku stávají elektrickými. B. Franklin při svém slavném pokusu v roce 1752 vypustil do bouřkového oblaku na konopném provazu draka s dřevěnou konstrukcí, potaženou hedvábím, a s železným hrotem na špici. Pokus byl velmi dramatický. Na konci konopného provazu byl přivázán těžký železný klíč a k němu pak krátká slabší hedvábná šňůra. Tu držel sám Franklin v ruce, a od jisker které vystupovaly od železného klíče dostával elektrické rány. Tento odvážný pokus komentoval německý filosof E. Kant slovy, že Franklin je nový Prométheus! Zachovala se i další pikantérie, že to hedvábné konopí na pokrytí draka prý badatel zakoupil své ženě na šaty k Velikonocům! O dva roky později pak východočeský rodák Prokop Diviš, premonstrát a experimentální vědec uvedl v červnu 1954 na zahradě fary v Příměticích u Znojma do provozu svůj „meteorologický stroj“. Bylo to vlastně bleskosvod, který měl na složité konstrukci 400 kovových hrotů a byl umístěn nejprve na 15 m vysoké a později 41,5 m vysoké konstrukci! Diviš předpokládal, že přístroj bude vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí a zabrání vzniku bouřky. Smutný je ale konec tohoto přístroje. Při velkém suchu, které postihlo celou střední Evropu v roce 1759 se přímětičtí vesničané domnívali, že sucho způsobil Divišů bleskosvod tím, že rozháněl mraky, a tak přístroj strhli a zničili. A aby toho nebylo dost, tak první hromosvody, které byly u nás zaváděny až koncem 18. století, byly „franklinovskéhotypu“!
Co dodat na závěr této poměrně dlouhé chvály? Že už koncem 18. století u nás platilo, že doma není nikdo prorokem… A až vás tedy někdy překvapí bouřka, vzpomeňte si na Prokopa Diviše i na to, že nám možná někdy v budoucnosti pomůže atmosférická elektřina vyřešit celosvětovou energetickou krizi!
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: Frk Kratochvíl a Wikipedie