Ohnivák Potkala jsem osobu, všech vináren ozdobu
Zabylo mi smutno. „Musíš mezi lidi,“ zahájila jsem samoléčebnou metodu. Šupity dupity přes ulici, a sedím ve vinárně.
Zároveň s podvečerem, který se potichu blížil, aby převzal službu od uondaného odpoledne, se k mému stolku přiblížil neznámý muž.
„Pták, jméno mé,“ uklonil se a s dovolením si přisedl. Evidentně byl zvyklý balit holky na monolog o životě, a proto spustil: „No řekněte sama! Proč žijeme? Proč to vůbec děláme? Vždyť je to dřina! Pane vrchní! Kdy s tím přestaneme? Život je odjakživa pes. To jste určitě slyšela. Jenom nikdo neví, která rasa! Prý to musíme všichni někam v životě dotáhnout. Pane Vrchní! Ale nikdo vám neřekne kam. Život není pštrosí péro, ani peříčko kolibříka. Víte, co jsou to životní nejistoty? Znáte nějaké životní jistoty? A to ani netušíte, že to máme všichni v životě předem spočítaný. No, počítejte se mnou.“
Zvolil čísla. Začal je odmocňovat, odmocněná umocňovat, žongloval se zlomkama, uchýlil se k derivacím, permutacím, na desce stolu kreslil prstem sínusoidy, kosínusoidy, tangenty a kotangenty, snášel o životě fakta i protifakta, pil jednu sklenku vína za druhou, za třetí, za čtvrtou, za desátou. Gradace jeho úvah gradovala, a mně připadalo, že víno postupně mění chuť. Zatímco se přisedlý „filosof“ dopouštěl neustálého opakování svých prohlášení, utěšovala jsem se tím, že opakování, které je odjakživa matkou moudrosti, zařídí, že se brzy dostaví výsledek. Ale moudrost si s každou další sklenkou dávala na čas a měla k našemu stolu čím dál tím delší cestu.
Přistihla jsem se, že k monotónním slovním vazbám slyším v duchu hudební doprovod. Bylo to brilantní procvičování stupnice C dur s nespočtem repeticí v klavírním provedení.
Jakmile opeřenec zpozoroval, že se přepočítal, že můj zájem umdlel, že se dívám do země a přemýšlím, co ještě musím zařídit a koupit a kolik je asi hodin, přidal na hlase a změnil téma. Zřejmě v něm přemíra pracovního vytížení vytvořila přemíru touhy po věcech nepracovních, živočišných a patrně dlouho neřešených.
Ulpěl náhle významně dlouhým pohledem na zaoblených partiích horní půlky mého těla a prohlásil: „Tolik inteligence bych nečekal.“ Přikrčila jsem se.
Vinárna zpozorněla. Krky otočily hostům hlavy naším směrem. Dokonce i dvěma čistokrevným pudlům, kteří tiše abstinovali u nohu svých páníčků.
Snad proto, že získal tolik diváků, dravec náhle vyskočil a zaútočil: „Nejste vy náhodou trochu frigidní?“
Výkřik zabarvený výčitkou otřásl vinárnou jako výstřel a mne dorazil. Všichni přítomní si začali klepat na čela a projevovat mi sympatie. Dokonce i on se polekal, že to nějak přehnal, v beznadějně šikmé poloze se urychleně opakovaně, ale marně pokoušel sundat kabát z věšáku.
V tu chvíli vstoupila do vinárny žena. „Koukám, že ses tady zase pěkně zviditelnil!“ Odhadla situaci. „Opři se a jdem!“ Opřel se, a zarazil ji svou váhou do podlahy.
„Povedu tě!“ zavelel.
Šněrovali pak spolu chodník, prošněrovali se Kampou až ke Karlovu mostu a dál a dál až nakonec zmizeli v jednom z malostranských domů na vltavském nábřeží.
Po návratu z vinárny jsem pocítila obrovskou úlevu. Chtělo se mi tančit.
„Smím prosit?“ Požádala mě o tanec samota. Zabylo mi smutno.