Lupič se zmrzlinou
Vraceli jsme se z návštěvy našich přátel, a jak jsme parkovali, slyšeli jame naše psy strašně štěkat, Manice dokonce vrčet, naše Míša seděla na plotku a syčela zlostí. No to jsme zvědaví, co se děje?... vyhrkl Vladimír.
David se po otevření branky hnal na dvorek, ale u psího kutlochu, kde se vše odehrávalo, přibrzdil. Brzdil i Dan s Diou.
Naši moulové (v našich očích) tam měli zalokovaného nějakého mladíčka s vytřeštěnýma očima plnýma strachu. Chudák se v tom jejich smradlavém pelechu třásl jako osika, stále ještě v ruce držel kornout se zmrzlinou, která mu, už napůl rozpuštěná, stékala po ruce.
Manic seděl vedle kutlochu vzteklý jako pravý „Roty“ a Mont kousek dál zbaběle štěkal.
To bylo překvapení pro celou rodinku. Takové podceňování si opravdu od nás nezasloužili.
Hned jsme kluka vysvobodili z pařátů našich rozmazlenců a Vladimír chtěl vědět, a to právem, co tam u nás dělal? Kluk něco koktal a pak se rozběhl a utekl. Nechali jsme ho běžet, ani jsme se nesnažili ho nějak zdržovat. Měl toho dost a na vyučenou. Možná to ani zloděj nebyl. On totiž netušil, že než našim psům dojde, že by měli štěkat, tak už byl kluk na dvoře a čekal ho nemilý pozdrav.
* * * Bludný Holanďan
Vladimír nelenil a stále v sochařském klubu, kam s Nickem chodili, připravoval nové sochy na chystající se výstavu. Busta „Mankind“ vyhrála první cenu a $500 odměnu. Měli jsme velkou radost a ještě větší, když přišel kupec a sochu odkoupil. Vladimírovy práce se mu hrozně líbily, a tak se spolu skamarádili.
Dominik (Domi), jak si nechal říkat, nás velmi často navštěvoval. Byl to zvláštní člověk, ten Domi. Původem Holanďan, 65 let a ženatý s Němkou Trudy. Každý si však žili po svém. Ona ve svém bytě a on v domku. Prý mu bylo 50 let, když se ženil, a Trudy snad ještě víc než jemu.
Nemohli si zvyknout žít pohromadě, a tak se jenom navštěvovali. Domi neměl auto, proto všude jezdil na kole. V Melbourne, tak roztahaném městě, se tedy pořádně našlapal. Alespoň měl kondici.
Než k nám ovšem dorazil, byl tak zpocený, že se děti před ním schovávaly a naříkaly, že ať k nám ten smradlavý pán už nejezdí.
Domi však byl chodící encyklopedie. Znal snad všechno.
Nosil nám muziku všech českých skladatelů od Smetany po Dvořáka. Znal jejich životopisy, kolik a co zpracovali. Říkám „znal“, protože Domi už není mezi námi; máme však na něho hezké vzpomínky i přes jeho přírodní parfém.
Několik Štědrovečerních večerů se u nás Domi objevil. Vždy mu u nás moc chutnalo. Asi se cítil lépe a nám to nevadilo, až na děti, které chtěly dárky pod stromkem rozbalovat bez Domiho přítomnosti.