Sonja Baťová V úterý 20. února zemřela v Torontu legenda kanadského veřejného života, Sonja Baťa. Narodila se do "historické švýcarské rodiny, která si nezadala s žádnou". Jednomu z jejích dávných předků se na konferenci, která v roce 1648 skončila mírem Westfálským, podařilo přesvědčit Habsburky, aby uznali nezávisost Švýcarska (Švýcarsko se prohlásilo nezávislým mnohem dříve, ale Habsburkové to odmítali přijmout jako historickou skutečnost). Její otec, George Wettstein, mladý právník na zkušené v Paříži, pracoval pro obhájce židovského důtojníka francouzské armády, Alberta Dreyfuse, nespravedlivě odsouzeného vojenským soudem pro velezradu k degradaci a k doživotnímu vyhnanství. Později - článkem o výměně vězňů - urychlil rozšíření agendy Červeného kříže v o blasti ochrany válečných zajatců; v roce 1943 založil ve svém městě Rotary Club.
Sonjin otec zastupoval zájmy Baťovy rodiny ve světě, a kdykoliv někdo z Baťovy rodiny přijel do Švýcar, bydlel u jejích rodičů. Pár roků před válkou přijel na pracovní návštěvu se svým otcem a jeho spolupracovníky i hodně mladý Tomáš. Poněvadž vedle domu Sonjiných rodičů bylo pěkné sáňkování, rozhodl se, že si zasáňkuje. A vyklopil se. Sonja ho oprašovala. Ale opravdu se setkali až po válce, když Tomáš přijel z Kanady, kam přesídlil na jaře v roce 1939 se skupinou zaměstnanců z mateřského podniku ve Zlíně a položil základy k vybudování průmyslového střediska v ontarijské Batawě. (Na lodi, která na jaře 1939 vezla zaměstnance do Kanady, byl tehdy také dvouletý - a dosud velmi statný - Alexander Havrlant a jeho rodiče). Příběh Sonji a Tomáše je jednou z nejpěknějších variací na téma "boy meets girl" (chlapec potká děvče). Vzali se v roce 1946, usadili se v Torontu - a tak začala podivuhodná odysea česko-švýcaraké dvojice v zemi, kterou si Tomáš vyvolil, poněvadž v jeho očích se v ní prolíná kulturní dědictví Evropy a dravá podnikavost Spojených států.
Bylo to neobyčejně úspěšné manželství. Jejich čtyři děti si vedou skoro stejně zdatně jako jejich rodiče: syn Tomáš Jiří převzal vedení Baťových podniků a jedna z dcer se provdala za jednoho z magnátů kanadského ekonomického života.
V projektech, kde pracovali spolu, Tomáš a Sonja byli partnery, kteří se řídili heslem, že láska a obchod se nemají míchat dohromady. A oba byli stoupenci zodpovědného kapitalismu. Tomáš Baťa a Baťova rodina viděli obchod a podnikání jako veřejný závazek přispívat vytvořením hospodářského rozvoje k blahobytu lidstva po celém světě.
Tomáš - kapitalista se sociálním svědomím - syn moravského ševce (v deváté generaci) založil podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodem na světě (4,700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích).
Sonja v Tomášovi našla zalíbení (krásné slovo s biblickou ozvěnou) nejen proto, že byl mladý a pěkný a měl hezké chování, ale také proto, že od mládí obdivovala lidi, jejichž život měl účel, a Tomáš chtěl vylepšit svět uskutečněním snu svého otce: obout každého muže, ženu a dítě na světě.
Její instinkt pro módní přeměny a nemalé podnikatelské nadání byly pro jejich společný cíl nemalým přínosem. Oba byli přesvědčeni, že občané demokratických zemí mají mravní povinnost dát své talenty do služeb svých komunit, a ačkoiiv její úspěchy v obchodní sféře jsou pozoruhodné (zasedala - vedle Bata Company - ve správní radě společností tak významných jako Alcan Aluminum Limited, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation), přesto poněkud blednou ve srovnání s výsledky její činnosti lidumilné.
Její práce v charitativních organizacích v oborech vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí má sotva obdobu. Zastávala funkce předsedkyně National Design Council, předsedkyně a čestné předsedkyně World Wildlife Fund Canada (organizace, která vždycky měla speciální koutek v jejím srdci), byla předsedkyní Governor´s Council, North York General Hospital, The Council for for Business and Arts Canada, zakládající předsedkyní Bata Shoe Museum v Torontu, předsedkyní organizace Junior Achievement (mimořádně se pro tuto organizaci exponovala v Rusku, kde Junior Achievement má půl milionu členů). Zastávala funkci v Trustee Art Gallery of Ontario.a významné funkce v Shastri Indo-Canadian Institute, organizaci založené tehdejším kanadským guvernérem Rolandem Muchine French Schoolrem pro výměnu pofesorů mezi Indií a Kanadou,v Council for Canadian Unity, Canadian Club of Toronto a Girl Guides World Finance Committee, byla zakládající členkou Toronto French School a byla Governorem of York University.
A také byla čestným kapitánem kanadského námořnictva (pokřtila jednu loď) a členkou správní rady Royal Military College v Kingstonu (mimochodem viděla - nejen z vojenského, ale i hospodářského hlediska obrovský význam Arktidy, kudy v budoucnosti možná povede nejdůležitější obchodní cesta na tomto kontinentě.
Zajímavý byl její pohled na školství: domnívala se, že v bývalých komunistických zemích (ale nejen v nich) se nevěnuje dost pozornosti základním ekonomickým potřebám. Viděla pasivitu mladých lidí ve vytváření vlastních osudů. Příliš spoléhají na vládu, že jim zaměstnání opatří, místo aby se dívali kolem sebe a hledali příležitost pro uplatnění svých talentů a své energie. Po jejím soudu pracovních příležitostí bude v budoucnosti ubývat a iniciativa jednotlivců ve vytváření vlastní hospodářské základny bude tím důležitější.
Nejviditelnějším památníkem Sonjina života bude zřejmě Bata Shoe Museum v Torontu. Sonja začala boty sbírat už ve 40. letech a v 70. letech prostory, kde se boty skladovaly, byly přeplněné. Sonja přišla s nápadem postavit museum obuvi a proč ne Bata Shoe Museum. Sonja byla přesvědčena, že je to znamenitý nápad. Ale přesvědčit o tom rodinu nebylo snadně. Ještě těžší ovšem bylo přesvědčit Sonju, aby se nápadu vzdala. Sonja se nevzdala, a protože dovedla vyhrávat i prohrané bitvy, vyhrála. A Toronto je o jeden šperk bohatší. Ale nebylo to snadné: najít pozemek ve středu Toronta (pár ulic na západ od skvostné koncertní síně nesoucí jméno jiné moravské rodiny - Koerner, která do Kanady přišla už v roce 1939), zajistit financování nejen na zakoupení pozemku a stavbu budovy, ale i na nákup bot prakticky všech dob a v desítkách zemí a zajistit chod musea ne na měsíc, ne na rok, ale na desetiletí. V roce 1979 byla založena Bata Shoe Museum Foundation, a museum, navržené proslulou firmou Moriyama and Teshima, bylo slavnostně otevřeno v roce 1995.
Sonja si určila ještě jeden úkol. Odkoupila od Baťovy společnosti kolem Batawy 1 600 akrů půdy, kde plánovala vybudovat průmyslové a rezidenční středisko.
Sonja viděla svět z mnoha úhlů. Svět chudých, kteří měli co dělat, aby nějak propluli životem, i svět bohatých a mocných. Na svých cestách se setkala s prezidenty a představiteli států a posbírala skoro všechny pocty, které svět může nabídnout. Mezi nimi také Officer of the Order of Canada, Shoe Person of the Year (1988), Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClure International Service Award, Canadian Business Hall of Fame, CESO Award for International Development, B’Nai B‘rith Humanitarian Award, Silver Medal of the United Nations Environmental Programme. A sedm nebo osm čestných doktorátů od kanadských a amerických univerzit.
Její představou štěstí (vedle toho křehkého, osobního, romantického štěstí, o kterém – básník Adolf Heyduk napsal, že je "muška jenom zlatá" je být užitečná, plánovat nové projekty, vylepšovat svoje okolí, pomáhat lidem. Milovala přírodu ("příroda je zázrak"), tisíckrát při pohledu na noční nebe pocítila, jak nepatrný je každý z nás tváří v tvář Vesmíru, ale věřila ("náboženství je nejintimnější osobní záležitostí každého člověka"), že v nádheře Vesmíru a v tajemství života je skrytý účel nad naše chápání (v této filosofii je v dobré společnsti: Einstein, Churchill). Všichni máme povinnost sloužit životu,chránit naši planetu a nikdy se nepoddat... Nádherný člověk, Sonja Bata. Majetek a jméno Baťovy rodiny jistě pomohly, ale ta tvůrčí jiskra je Sonjina. Stejně jako životní filosofie. Stejně jako stálost cíle...