Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! V čem spočívá magická atmosféra Žižkova?
To kdybych věděl... (odmlčel se) Najdete tam třeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještě pořád rázovití starousedlíci. Je to prostě nejlepší místo k životu. I když se hodně mění.
Jan Saudek, fotograf
* * *
Dalo by se říci, že Žižkov býval kdysi něco jako proletářská enkláva hlavního města Prahy, ale nebylo tomu tak úplně. Kromě dělnického proletariátu bydleli v něm také občané různých vážených i méně vážených profesí promíchaní občany cikánského původu. Skoro všichni žili v jakési shodě. Sice nepadali si kolem krku, ale navzájem se tolerovali. Mezi skalní Žižkováky patřil i řezník Edmund Vaňous. Ten se ke svému původu hrdě hlásil a rád tvrdil, že rozhodně není z Prahy ale ze Žižkova. Jeho korpulentní stokilovou ženu Boženku, domovní důvěrnici, respektovali pro její těžkou váhu i cikáni a cikáňata, ta se jí raděj na sto honů vyhýbala. Boženka, coby důvěryhodná pracovnice uličního výboru, jinak proletářka z leknutí, se rok co rok snažila, aby celý její dům byl na 1. máje vyzdoben sovětskými a českými vlaječkami. Vcelku se jí to dařilo, jen na jejím patře hned přes stěnu u sousedů Antonína a Elišky Pažoutových nemohla toho dosáhnout. Byli to zkrátka politicky nepřizpůsobiví občané bílé pleti. Přicházela k nim každý rok pár dnů před 1. májem s žádostí, nakonec už i s prosíkem, div u toho neplakala, aby byli uvědomělí a jejímu domu nekazili renomé, coby jediní v domě, a vyvěsili nejenom české vlaječky ale i ty rudé s krásně zářícím srpem a kladivem. Za vzor dávala o pár ulic vedle bydlící cikány, kteří už vlaječky v oknech vyvěsili před měsícem.
Toníkovi se starostlivé ženy zželelo a dal své ženušce Elišce bojový úkol – „Koukej ušít rychle červenobílé práporky! Ať to do prvního máje stihneme.“ Když byly vlaječky ušité, provokativně je pak pověsil za okno – tím na ruské už za jejich okny nezbylo místo. Jelikož Eliška byla rodilou Polkou, tak chudák proletářka Boženka už nemohla nic proti tomu dělat a celá rudá, jak ty její ruské práporky, co nosila při agitaci sebou, to vzdala.
Její muž Edmund byl nad věcí a politika ho vůbec nezajímala. Jediné, co ho zajímalo, byly mladé a štíhlé ženy, něco dobrého vypít a dobře si nacpat bříško, za což se ani nestyděl a svou slabost k pěkným ženám veřejně přiznával. Mezi ty štíhlé patřila i Antonínova žena Eliška, a když se dostal do její blízkosti, nestydatě ji svým zrakem svlékal a hladil svýma očima, tak se mu líbila. Tondovi to samozřejmě jedno nebylo, zvláště když soused labužnicky pronesl své obligátní: „Toníku, Toníku, ty ale máš štěstí - mít takovouhle štíhlou ženskou! Já než tu mou starou v noci obrátím, tak už je ráno a musím rychle naklusat do práce, aniž bych z toho milování něco měl!“
Práci neměl Vaňous lehkou. Pracoval od rána do večera jako řezník na jatkách v Holešovicích, kde porážel dobytek a při takové práci zvláště pak v létě pořádně vyprahne. Nebylo nic zvláštního, že se někdy domů večer navracel v podroušeném stavu. Boženka mu to trpěla, měla ho ráda už pro slušné peníze, které vydělal, a pak - nosil domů čerstvé maso a vepřovou krev na prdelačku. A taky jako on ráda jedla.
Vaňousova slabost na alkohol byla vždy zesílena v čase různých podnikových oslav - jako byly svátky pro český národ významné – svátek českého patrona Václava, jmeniny Josefa a nebo Mezinárodní den žen. Edmund byl vždy při takovýchto příležitostech v první linii a za válečného pokřiku „Alkohol je nepřítelem lidstva! Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!“, zakrývaje si dlaní pravé oko, se dokázal v krátkém čase dostat do varu a potom do stavu, že se na nohách neudržel. A tak byl skoro pokaždé nepřítelem poražen!
Tak se jednou na Josefa stalo, že jeho přátelé cechu řeznického nenechali svého kolegu na holičkách. Naložili ho po oslavách do jateční dodávky na převážení chcíplotin a odvezli domů na Žižkov. Když dorazili před dům, vyvstal jim jeden nemalý problém. Edmund byl už „mimoň“ a co teď, jak ho dostat bez pohromy až do pátého patra? Situace byla zachráněna, když objevili u sklepa třímetrové štafle, na ně Edmunda naložili a pracně vynesli do posledního poschodí. Při krkolomném stoupání potkali na schodišti dcerušku nájemníků Špilkových, pětiletou Vendulku. Ta celý čas stála na schodišti jak přimražená a s úžasem otevřenou pusou sledovala, co to vlastně se strýčkem Vaňousem dělají? Největší problém byla délka štaflí při vytáčení se na schodech, takže než došli do pátého poschodí, třikrát jim Edmund ze žebře spadl na zem. Když ho chlapi nakládali pracně zpátky, tak se na pár vteřin probral a začal hulákat jak pominutý na celý barák "Na Bělehrad! Na Bělehrad!"
O něco později se domů vracela, obalená nákupními taškami a celá upocená, Boženka Vaňousová. Na schodišti ještě seděla malá Vendulka s uplakanýma a vyděšenýma očima.
„Teto, stalo se tady... stalo se tady něco... něco móóc vošklivýho!“
„Copak se stalo, dceruško?“ Boženka zúčastněně pohladila malou nešťastnici po blonďatých vláskách, a jak nejlépe uměla, útlocitně se na ni usmála. „Copak maminka s tátou nejsou doma?“
Ustrašená Vendulka už už nabírala do pláče a začala vzlykat.
„Ne nejsou. Ale před... před chvilkou... přivezli sanitkou strýčka Edmunda a odnesli...odnesli...odnesli ho k vám domů dva doktoři. Neměli...neměli...nosítka, tak ho nesli... nesli...na žebříku. Museli to být doktoři, protože byli v bílých pláštích a měli...měli brýle! Já jsem si zabouchla dveře a klíče jsem ne... nechala doma.“
Dobrá teta Boženka ale už v té chvíli tušila, že je to zase jeden z alkoholových úletů jejího muže Edmunda s celkem šťastným a bezpohromovým návratem domů. Netušili to ale všichni nájemníci domu, které malá Vendulka po svém způsobu informovala, a tak dala průchod jejich fantazii, co se tak strašného v tom žižkovském domě stalo.
Tamtamy na Žižkově nemilosrdně hřměly a pomalu byly slyšet až na Královských Vinohradech!