Odjížděly jsme na dovolenou, ne někam za humna, ale na druhou stranu zeměkoule. Vydaly jsme se na cestu do Austrálie. A jelikož jsme se rozhodly pro takovou dálku, tak jsme o tom prozíravě mlčely. Abychom nevzbudily závist a zabránily radám, že je to hotový nerozum vydávat se do takové dálky, že máme sedět na zadku, že nejlepší je doma na dvorečku, jak hlásá moje sestra.
A při té příležitosti nás napadlo se s některými nejbližšími rozloučit. Ovšem neuváděly jsme pravý důvod naší rozlučky. Jen že odjíždíme na dovolenou. Na otázku kam že jedeme, jsme se mírně usmívaly a každý si hned odpověděl. Někam do tepla, asi k Arabům do Egypta nebo do Turecka. Na takovou odpověď jsme se dál jen mírně usmívaly.
Ale přes všechny naše snahy jet k někomu za účelem rozloučení na návštěvu, se setkalo věrohodnými s argumenty. „Ne, v pátek to není možné, my nebudeme doma, jdeme bratranci manžela na pohřeb a za tím účelem přijede celé jeho příbuzenstvo, tak musím vařit a to by se nehodilo.“ To jsem naprosto chápala, tak jsem zavolala neteři. „Promiň, teto, ale já odjíždím do Lisabonu na konferenci. Nech to, až přijedu.“ Dobře, má milá, jistě, až se vrátíš, pomyslela jsem si. Za tři měsíce taky žádné až se vrátíš, nemusí být. Není mi dvacet. Musím zavolat synovi. Telefon vypnutý. Tak snaše. „Babičko, on není doma. Je v služebně v zahraničí a vrátí se až za týden a já nejsem momentálně doma. Něco nutně potřebujete?“ Ne, co by. A tak to šlo v celém blízkém příbuzenstvu. Jeden vnuk tam a druhý zas onde, třetí nezastižen.
Došlo na kamarádky. „Ne, já tento týden skutečně nemohu. Nech to po neděli.“ Jistě, jistě. Po neděli. Kdo ví, kde po neděli budu. A další: „Víš, já beru antibiotika, ale jakmile mi bude lépe, hned se ozvu. Další: Jsi hodná, žes mi zavolala, ale teď se mi to opravdu nehodí. Máme výlov rybníka a víc co je to za blázinec. A jiná: Letos je velká úroda jablek a moštujeme. Až to doděláme, tak příští týden si přijeď pro mošt. Tak pa.“ Tak pac a pusu všichni milovaní.
A já najednou stojím sama u sbaleného kufru v prázdném bytě a nemohu uvěřit, že se nemám s kým rozloučit, že nemám koho obejmout, že mi nikdo nepopřeje šťastnou cestu a návrat. Není, kdo by mi stiskl ruku. Odjíždím, ne na týden, ne na dva a nemám ani jistotu, že se vrátím. Takhle prapodivně to v životě chodí, že v potřebnou chvíli pro nás nemá nikdo čas. Chápu to. Čas se k nám někdy otočí zády. Nemusím ani dvakrát zpytovat svědomí, abych si neuvědomila, že i já jsem v kritickou chvíli ležela s vysokou horečkou a nemohla se rozloučit s člověkem, kterého jsem nade vše milovala. Čas je náš přítel, ale i nepřítel a občas se nám potvora vymstí.
Lidstvo se v poslední době za něčím stále žene. Spěchají v letadlech, autech, na ulici, spěchají velkou část života. Málokdo se zastaví kvůli člověku, z něhož nekouká prospěch. Ani sousedi spolu často nepromluví, jsou i tací, kteří si mezi sebou staví vysokou zeď. Ale věřme, že se to časem změní, že lidé nebudou tolik bažit po majetku jako po přátelství a po vzájemné lásce. Ale zatím takového člověka neznám.
No nic. Zamkla jsem dům a nasedla do auta mířícího k letišti.