Posázavský pacifik (1)
Legenda
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?
Posázavský pacifik, železniční trať z Prahy přes Vrané nad Vltavou do Čerčan s odbočkou do Dobříše, byla vybudována v neuvěřitelně krátké době v letech 1881 až 1900. Je protkána množstvím tunelů a mostů. Dokázaly to tisíce stavebních dělníků ze všech koutů Evropy, hlavně však Italů, jen s krumpáči, lopatami a trhavinou.
Posázaví bývalo drsným krajem dřevorubců, kameníků a vorařů. Dodnes je rozervaný kaňon Sázavy nádhernou divočinou, přestože ze stovek trampů, které sem trať přivedla, mnozí zakotvili na divokých úbočích svými sruby. Vznikaly trampské osady jako Údolí ticha, Arizona či Toronto a další a žijí dodnes novými generacemi.
Název Posázavský pacifik dali své trati právě trampové, kteří ve zdejší přírodě viděli krajinu Divokého západu, jak si ji představovali z dobrodružné četby. Sázavě pak dali jméno Zlatá řeka, neboť se tu kdysi zlato skutečně rýžovalo.
Dnes už jen o letních víkendech tudy jezdí parní vlak s dřevěnými vagonky, nadšeně využívaný výletníky hlavně s dětmi. Obvyklou osobní dopravu ovšem zajišťují motorové vláčky či patrové vlaky, tažené mohutnými naftovými lokomotivami. Ale i ty bývají v létě plné vodáků, cyklistů, mladíků se psy a batohy a atmosféra je tu potom neopakovatelná.
Pokud se vydáte z pražských Vršovic či Braníka Pacifikem směrem na Čerčany nebo i dál až do Světlé nad Sázavou, projedete 15 tunely, třemi kamennými a pěti ocelovými mosty, jakož i odvážně vedenou tratí na srázech skal, někde až 40 metrů nad hladinou řeky.
Z těchto staveb je nejproslulejší viadukt Žampach, překračující hluboké údolí Studeného potoka u Žampachu. Viadukt má délku 110 m a je pozoruhodný svou výškou (téměř 42 m) i tím, že je zbudován do oblouku o poloměru 180 m. Most je postaven ze žuly,vytěžené v nedalekých lomech Kamenný Přívoz a Borek. Během stavby tu pracovalo denně na dvě stě dělníků, převážně Italů se zkušenostmi z podobných staveb v Alpách.
Nabízím tedy pár vzpomínek – novelek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy …
***
…Nezastavíme !
Senior pas je bumážka, která dovoluje občanům nad sedmdesát let cestovat kdykoli kamkoli státní drahou zadarmo, pokud senior zaplatí na rok dopředu šest set káčé. Tuto výhodu jsem si opatřila a od té doby se mě každý průvodčí ptá, kam že jedu? To prý proto, aby mašinfíra v té stanici zastavil.
Jinak se jede dál, tedy na naší trati, kde teď převážně jezdí jeden vagonek motoráček sem a tam.
Dnes přišel známý pan průvodčí bez čepice! Měl pěkně ostříhaného ježka, snad se chtěl cestujícím pochlubit?
Ukázala jsem mu bumážku a on pravil – kam to bude?
Já pravím co on ví, že do Přívozu.
Pan průvodčí na to bez úsměvu – ale musíte bejt aspoň dvá, jinak nezastavíme! Čepici si nenasadil celou cestu.
Měl ji vůbec?
* * *
Není kam spěchat
U prosečnického lomu srazil se vlak s autem. Kolejová doprava náhle ustala.
S půlhodinovým zpožděním přijel k zastávce Kamenný Přívoz náhradní autobus. Teď v létě se brzy naplnil seniory a mladými vodáky, kteří se všichni radovali, že se něco děje. Nastoupila jsem i já se svou kolečkovou taškou, zvanou Andula.
Velitel autobusu, šedovlasý elegán, podával informace o nehodě na trati, což činil na každé další zastávce, sbíraje tam zapomenuté cestující procházkovým krokem. Tak se nám podařilo dojet do cíle, do Týnce nad Sázavou, s hodinovým zpožděním.
V autobusu vládla pospolitá veselost, řidič ochotně stavěl u každé polní cestičky, jak si kdo řekl, a na otázku zmateného pána, kam to vlastně jedeme, odpověděl:
Já sám nevím, kam jedu
Průvodčí si utíral orosené čelo a všemu tomu se vlídně usmíval.
Vodáci volali: “My chceme zastavit u půjčovny lodiček!”
Ale na to průvodčí zvolal: “V Týnci končíme, kdo jede do Čerčan, sedne si do motoru!”
Vodáci se bránili : “Do motoru ne, lidi, do motoru ne!”
V úzké uličce překážela moje Andula, pádla i bágly, pejskové se krčili u nohou svých páníčků či v jejich náručí a pan řidič je všechny vítal voláním nazdar vlčáku, ať to byl pudl nebo Labrador.
A již jsme vjížděli do Týnce nad Sázavou.
Ještě jsem se stihla praštit do hlavy o nepostradatelnou televizi nad palubní deskou a již se řidič staral: “Pani, ste v pořádku?”
Narovnala jsem si bílý klobouk a spolu s ostatními vystoupila do horkého letního poledne. S vědomím, že není kam spěchat, jestliže jsem všechno zmeškala, poseděla jsem si poté dvě hodiny v cukrárně, v duši mír.
Příště: Posázavský pacifik (2)
Každý den se nepovede
Text a koláže: Olga Janíčková
* * *
Zobrazit všechny články autorky