Putování Novým Zélandem (2)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)
aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem
Je čtvrtek 7. ledna, 5:00 p.m. a naše výprava dědoušků konečně odjíždí z letiště v Christchurch. S Bojanem za volantem jsme se vydali na cestu – na sever Jižního ostrova - SIs, do Kaikoura. Zde mají naši kamarádi pevně zajištěné – jak říkají „zabukované“ noclehy. My si na místě samém vyhledáme kemp…
Poznámka č.4
Bojanova parta je na Novém Zélandu už třetí den a v předchozích dnech navštívila oblasti kolem Christchurch. Největší dojem na ně udělalo lázeňské město Hanmer Springs, ležící severně od Christchurch. I když nám říkali:“To musíte vidět“!, bohužel se nám to nepodařilo, ale popravdě řečeno až tak jsme se nesnažili...
Dnes tedy jedeme směrem na sever, silnicí SH1, která více méně kopíruje pobřeží. Vpravo byl občas výhled na moře s černými plážemi dlouhými mnoho kilometrů a nikde ani živáčka! A jak se později ukázalo tak to byl typický „pobřežní“ pohled, který byl zhusta doplňován kupami naplaveného dřeva. Vlevo pak naši jízdu provázela železniční trať vedoucí z Christchurch do přístavního města Picton. Jako všechny tratě na Novém Zélandu byla i tato úzkokolejná – ostatně stejně jako v Austrálii. Trať zde prochází množstvím tunelů a mnohdy je doslova vecpaná do úpatí pobřežních kopců. Když se občas pobřežní kopce rozestoupily, tak byly vlevo ve vnitrozemí vidět vysoké hory, které podle mapy mají kolem 2000 m. Na poutačích u silnice jsme si přečetli, že jsme i poblíž tamních lyžařských středisek. Jediné větší město, kterým jsme projížděli, byl Cheviot (LP - hovoří o centru pastevectví). Ostatní městečka jsou typicky americká, tj. „jednoulicova“ – leží jen po obou stranách naší jízdy.
V podvečer dojíždíme po SH1 do Kaikoura, původně velrybářského města ( LP udává 2172 obyvatel, nabízí Kaikoura Museum s maorskou historií, pozorování velryb, plavání s delfíny nebo možnost cestování po již zmíněné trati vláčkem s hrdým názvem Pacific Express).
Je 8:00 p.m. místního času a pro nás je nezvykle stále ještě světlo?! ….. Aha, vždyť tady jsme přece uprostřed léta nám pomalu dochází, takže bychom nemuseli spěchat s noclehováním…
Nejdříve jsme vyložili, u zabukovaného motelu kamarády a potom jel Bojan s námi hledat kemp, kde bychom přespali i my. Zkusili jsme to hned v prvním kempu na který jsme narazili. Byl sice od pohledu plný, ale „šikovný kluk“(já), se zcela mimořádně pochlapil, a po chvíli hledání jsem našel volné místečko - mezi stanem snad japonských studentů a zahradním stolkem. Vlezli jsme se do mezírky s našim stanem - Jurek a spol. - na chlup!
Z prvního noclehování na Novém Zélandu si pamatuji jen hluk motorové pily a v „pracovních“ přestávkách hlasité mlaskání. Mlaskal Chuck, který se mi snažil zabránit v chrápání, leč marně! Tou motorovou pilou (chrápajícím) jsem totiž nebyl já, ale ve vedlejším stanu spící „japonský student“ – podle hesla „čím menší člověk, tím větší chrapot“!...
Camp v Kaikoura, byl prvním v řadě navštívených kempů na NZ
První noc na Novém Zélandu ( vedle chrápajícího japonského studenta).
Pátek 8.ledna, 8:30 a.m.
Podle plánu pojedeme ráno zkontrolovat na Kaikoura Peninsula místní tuleně a velryby a případně si s nimi zaplavat?! Dále cestou navštívíme Blenheim (LP-uvádí 2505 hod. slunečního osvitu za kalendářní rok, 30 000 obyvatel, město samotné leží v tektonické oblasti na soutoku řek Taylor a Opawa!) a cílem dnešní etapy bude Nelson ( LP-zal.1830, udává jen! 2472 hod. slunečního osvitu za rok, bohatou historii neboť do místního portu připlouvaly lodě s prvními evropskými osadníky, připomíná i souboje s maorskými kmeny a dále doporučuje galerie všech druhů - které jsme zdárně minuli stejně jako Queens Garden, Botanic Garden ale i Miyazu Garden).
V Nelson mají naši kamarádi opět pevně zabukované noclehy a my si něco seženeme.
Sluníčko bylo už vysoko na nebi, obloha byla jako vymetená, ale v recepci Campu Kaikoura ještě o půl deváté nebyla ani noha. Balíme pomalu stan, nakládáme bagáž a pak postáváme před stále zavřenou recepcí kempu. Po hodině čekání nakonec musíme odjet. Bojan a spol., tuleni a čas na nás tlačí… Nemůžeme už déle čekat a tak má kempíř smůlu...
Cestou k tuleňům Bojan ještě chvíli hledá místní raritu, starobylé nádraží, ale bohužel marně. Potom už jedeme za tuleni a možná i tučňáky, tak slibuje LP.
Ráno v Peninsule mezi tuleni
Jediný Novozélanďan, který nás ráno uvítal i když velmi kalným pohledem…
Na Kaikoura Peninsula, avizovaném kamenném výběžku (LP), opravdu tuleně nacházíme, tučňáky ale ne – já jsem je živé, myslím zde na Novém Zélandu neviděl ani jednou! Na nejbližší skalce se opaluje pět tuleních kousků. Vidím je po prve v životě zblízka a tak si nejbližšího z nich fotografuji ze všech stran. Celé tulení družstvo leží, sluní se a evidentně nemají o nic zájem natož to o pět dědoušků z Česka... Trošku mi to připomíná loňskou Austrálii. Na Daintree River, tam v pravé poledne takhle leželi unavení „krokodýlové“, o nichž se tehdy Chuck hanlivě vyjádřil, že jsou to „cvičene ochočene kusy“. Že by byli i tady..?!
Pokračování příště…
Karel Janků
* * *
Zobrazit všechny články autora