"České sádlo"
Je veliké štěstí, že jsem nezvládla nabíjení nově zakoupeného digifoťáku Olympus a tudíž něpremával. Ušetřila jsem Vás mé nepěkné vlastnosti – škodolibosti. Byli jsme totiž v Podhájské na Slovensku.
A chtěla jsem se pokusit o reportáž...
Proč na Podhájskou?
Měla jsem mnohokrát ve schránce letáky různých cestovek Popisovaly, jak tam vyvěrají horké prameny slané vody, která svými účinky rovná se vodě v Mrtvém moři, na co všechno působí a jaká je tam pohoda. Tak jsme se dali zlákat. Pominu-li nedostatek ve službách v obci samé, vynahradil mi to pohled na přecpané bazénky s horkou, slanou vodou. Bylo narváno i k stání, a to prosím byly deštivé dny a nebylo kam jinam vlézt,než do té teplé vody. Byl to horor. Když jsem uvolňovala místo na schodech asi desátému objemnému tělu, začalo mé kritické nazírání na mou ne dost štíhlou figuru opadávat. Ujistila jsem se, že jsem nejela do Lázní Lipová na redukční terapii, ani na sraz zápasníků Sumo, ani na sjezd tlouštíků, ale na normální dovolenou. A mít ten digitální foťák, jistě bych si neodpustila dokumentovat to, co jsem viděla. Pánové i dámy věku nejrůznějšího překypovali tukem a objemem v tak hojném počtu, že jsem se rozhodla určovat zemi původu, kde se lidé tak dobře mají. Dáma, jejíž poprsí nebylo nic moc, zato břicho objemu zeměkoule, podbradky o několika vrstvách, volala – „táto, pocém“, tady je místo. Jiný objemný pán napomínal manželku slovy, „proč jsi nešla koupit ta lángoše?“ Tedy Čechy. Myslet si, že je to věkem je bláhové. Mnohé mladice, linie- nelinie, vystavovaly svá obtloustlá těla v bikinách, že i staříci se hanbili. Pánové mnohdy nebyli tlustí celkově, ale ta břicha! Vystouplá, visící, přepadávající, mnohdy až nad kolena. Nohy do X, protože tu váhu musí klouby nějak vyrovnávat.
Protože bazénky nejsou hluboké, lidé posedávají na stupínku kol dokola. Kde by se vešli 4 lidé v normě, roztékalo se tělo jednoho otesánka, a tak jsme marně hledali skupinku štíhlých. Nebyla šance. Liboví byli v defenzivě. Zkusili jsme to v bazénu studeném, kde řádily děti. Bylo tam sice dost dětí, které si viditelně léčily svá tělesná postižení, pak nějací výrostci, ale k velkému překvapení i tam převládaly děti, jejichž faldíky už dávno neměly nic společného s dětskou baculatostí. Nebylo těžké uvědomit si, proč ta kila navíc lidé tak rychle získávají a nejen tady, ale asi v celém stylu života. V areálu byly početné stánky s občerstvením nejrůznějšího druhu. Jídla česká, slovenská, nápoje, pivka, sladkosti. Kiosek, zvaný „U babičky“, nabízel dršťky na paprice, dršťky zadělávané, guláše asi 5ti druhů, knedloušky a zelánko s kačacinou, alebo bravčovým stehnom, klobásky, jitrnice, jalejtka, no prostě srdce hladového a chtivého jedlíka plesalo. Ryby nabízeli v počtu až překvapujícím, v našich restauracích jen málokdy k mání.
Dali jsme si lososa na zelenině, vinný střik a usedli. Protože míst je u kiosků málo, přisedl si k nám každou chvíli někdo. A tak jsme pozorovali. Mamina, asi 35 let, váha více než metrák, spořádala 2 lángošíky než jí tatík přinesl smažený sýr s tatarkou a hranolky. Sám měl totéž. Jejich dítko, již značně obézní, mělo svíčkovou se šesti knedlíky. Pije se pivo, cola. Vedle usedá mladá rodina a všechny děti mají totéž. Smažák s tatarkou a hranolky, colu. Otec má bramborák přes celý talíř, plněný kačačinou a zelím. A když jsme pozorovali ty středněvěké a starší, jak si dopřávají, nějak nám to rostlo v krku a strach, že se také tak nafoukneme, převládl docela.
Naše polopenze v penzionu byla až asketická, ale pestrá a tak jsme slovenským hostitelům v duchu děkovali. Nedoráželi jsme se zmrzlinou, cukrovou vatou ani kávou ve formě turka do obří sklenice, ale neodolali jsme kiosku s pravou italskou kávou, milujeme totiž piccolo preso. I to stačilo, abychom nezhubli ani kilo za ten týden. Naše recepční a servírky byly mladinké Slovenky, a když jsme se ptali, zda mají stále takovou baculatou klientelu, odpovídali se smíchem, že ano. A na tržnici se prodavačky smály, že se těší, když přijede čerstvý zájezd "českého sádla". Tak to totiž nazývají oni, tak se za ten nadpis v úvodu článku omlouvám. Hodně snědí, hodně kupují!
Můj otec kdysi říkal „po každém jídle tisíc kroků !“ a do svých 91 let to v mezích možností praktikoval, byl šlachovitý a myslelo mu to. Já, ač se snažím, nenajdu někdy odvahu vstát od stolu a začít pochodovat, když zrovna není kam. Jen si ta kila hlídám, a věřte, je to náročné a někdy drsné dát si rozkaz „nežrat“!
V té době jsme v televizi vyslechli zprávu o protikuřáckém zákonu, který má chránit zdraví obyvatelstva a lidstva vůbec. Začali jsme uvažovat, proč někdo nenavrhne také zákon proti tloušťce.
Poslechnuto v bazénech: každý otylík se léčí na tlak, na klouby, na cholesterol, na já nevím co ještě. Kolikpak asi vydají zdravotní pojišťovny na léčbu nemocí z nadváhy? A kdo by měl být postaven mimo zákon? Člověk, který hodně a tudíž špatně jí? Lékař, který neumí pacienta nadváhy zbavit? Výrobci potravin, které obsahují kdovíco a kdovíjak geneticky či jinak upravené a připravené?
Lidé jíst musí a vždycky jedli, ale stačí se podívat na starší dokumenty a nějak nám to nejde dohromady. Že by chyběla fyzická práce, aktivita? V tom to asi zcela nebude. Znám plno velmi pracovitých lidí, kteří se vláčí se svým upoceným, tlustým tělem, platí za diety a nic. Ale pravda je, že střídmost není naším národním hobby.
A také ještě jedna smutná zkušenost z bazénů. Povšimnout si osobní hygieny, vlasů, nehtů mnohých našinců dává žalostný výsledek. Jen v té tloušťce a rozjedenosti nejsme asi sami. Mnozí Němci nám už dýchají na záda.
Takže – jak řekl kdysi Marek Eben: buďte více při duchu, nebudete tolik při těle!
Od příjezdu z Podhájské jsem neměla večer svůj milovaný chleba se sádlem a škvarkama a tak mi to nějak špatně píše. Držte mi palce, ať to vydržím!
Vaše Eva Marková