Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta po Španělském království

Gibraltar


Jedeme jinam. Úplně jinam. To proto, že Gibraltar je “Britsko“. Není to Španělsko. Ještě před chvílí jsme byli v Seville, což je to Španělsko nejšpanělštější, a teď ho zrazujeme. Jsme zrádci? Ne, něco mnohem horšího. Jsme turisté! A tak už zase sedíme, ačkoliv jsme zrovna nic neprovedli, ale sedíme rádi, protože jsme klimatizováni. To není za trest, to je za odměnu. Ono už není, jak bejvávalo, což je ale dobře. Zřetelně se cestou na jih ochlazuje, což nemá logiku. No,no,no přátelé. Co má ale v životě lidském vlastně logiku? Snad jen ta logika. Ono se musí ochlazovat. Kolem už není rovina a jedeme přece k Atlantickému oceánu. No a to je něco vody a něco mraků a něco proudění. Gibraltar je hrdlo láhve s džinem, co právě spěchá splnit něčí přání. A tak je za oknem autobusu najednou vidět voda ve formě jezer. Staré bezlisté stromy stojí svými kořeny ve vodě, kolem se pasou koně a býci, co jsou nejlepší ve Španělsku, a občas je vidět i stádo ovcí. Jako bychom byli úplně jinde, než jsme doposud byli. Je to příjemné na duši i na oči, tahle změna. 


Čeká nás skála, která má tu smůlu, že si stojí tam,, co stojí. Z Evropy do Afriky je to jen co by kamenem dohodil a všechny, ale úplně všechny lodě tady musí proplout.
Dlouhý, strašně dlouhý čas byla ta skála španělská a teď je britská. Za to může Nelson. Porazil u Trafalgardu spojené anglicko - španělské loďstvo na hlavu i patu, ba i záda i hruď a dal jim přitom ještě pořádně na zadek. A od té doby už nebylo španělské loďstvo neporazitelné a ani Napoleon neměl šanci Anglii dobýt. Ač bez oka a bez ruky (podle zranění bych spíš tipoval, že byl Nelson pirát), přesto se choval jako genius a hlavně úplně jinak, než se do té doby chovali admirálové ve všech předešlých bitvách. Nerozvinul své početně o dost slabší loďstvo do řady, ale jel s nimi ve dvou houfech přímo doprostřed chřtánu. Vyhrál ,šibal! A přitom si umřel. Po oznámení, že vyhrál. Tedy ne z toho. Zastřelil ho odstřelovač. No jo no, to už byla moderní doba. Je jedním z neuznávanějších a nejmilovanějších vojevůdců všech dob a domů do Anglie ho dovezli naloženého v rumu. Jako pralinku. Přece ho nesešoupnou do moře při dělových ranách jen tak někde u Trafalgartu. Tak jako všechny ostatní námořníky. On nebyl “všechny”. On byl Nelson. Od těch dob má mnohé následovníky, kteří si přejí taktéž umřít naloženi v rumu.


Gibraltar je od těch dob britský. Vydržel to i za Franka, který prováděl blokádu skály celou druhou světovou válku, ale marně. Ona totiž je skála provrtaná skrz naskrz jako ementál a pašováním se zde už živili snad i neandrtálci. Ale zase Franco byl takový frajer, že Gibraltar neprodal a ani nepůjčil Hitlerovi, i když ten o to setsakramentsky stál. A tak je skála dodnes britská, i když jsou ti Britové vlastně dost geneticky pomíchaní a spojuje je hlavně jazyk a hrdost na to že nejsou Španělé. I když určitě mnozí z nich alespoň ze čtvrtiny jsou. Ostatně většina zaměstnanců tohoto pidiúzemí jsou Španělé a ti neustále a vytrvale usilují o návrat skály. Problém je hlavně v tom, že při vstupu i výstupu do Gibraltaru musíte projít pasovou a celní kontrolou jako kdysi dávno všude. Ale to můžete jako správný turista vnímat jako obrovské dobrodružství, což tedy vlastně i je, anebo se zbytečně vztekat, což je přece marnost nad marnost. Vzteku se ani nenajíte, ani nenapijete, a tak je většinou zbytečný.


Za oknem autobusu se také začínají honit mraky. Hrají si na babu, schovávají se za kopce a dokonce se i zcela výjimečně objeví kapky na skle. Přes celní a vízové odbavení se musí pěšky. To vyplývá z rivality obou celnic, ba i obou států, že nám turistům tím znepříjemňují život. Sice všichni kompetentní jenom koukají do pasů, ale ve vzduchu to smrdí úředničinou a mocí. Už jsme na to zapomněli a je to trochu nepříjemné. Včera nás obešla průvodkyně Jana, aby si odškrtla to, že chceme. Ano chceme všichni za dvacet euro jet gibraltarskými taxíky na gibraltarskou skálu. Na opice, na Svatého Michala, na Herkulovy sloupy a na vyhlídku. Ještě předtím se museli vytipovat lidé s perfektní znalostí angličtiny, španělštiny či v případě nouze snad i němčiny. Aby překládali jazykově méně zdatným, co nám průvodce-řidič bude říkat. Žádný problém. Vzdělanými se náš zájezd jenom hemží. A tak se dozvídám neznámé jméno, u koho jsem zařazený, takže jistojistě vím, že nic nevím. Nevadí on mě třeba bude i někdo chtít. Nakonec si mě vyzvedává můj předsoused ze slovenského ministerstva, což je vlastně rozený Čech pracující dnes v Bratislavě na výše zmíněné instituci. Je nás v taxíku asi deset a jede s námi průvodkyně Jana, která jako skvělá učitelka angličtiny a španělštiny umí. Všechno!


Řidič bílého Fordu se jmenuje John, nebo Carlos, nebo Pítrs a i já neznalý angličtiny jsem pochopil, že dědeček žil v Janově, babička na Bali a on už je po devět generací pravý Gibralťan. Že to nehraje? Ale prosím vás, víte, co on měl babiček a dědečků?!
Jedeme do kopce po úzké silnici hezky pěkně srovnaní za sebou jako husy na obloze, traverzujeme a poskakujeme do první zastávky někde ve třetině skály. Pod námi leží město, přístav i letiště, je mírně pošmourno a moře hází různobarevnou modří po zčeřené hladině. Letadla jsme se nedočkali, protože startují a přistávají tak dvě až tři denně. Je to dobře, protože bychom jinak museli čekat před závorami na příjezdu až do přistání nebo odstartování stroje s křídly a narušil by se nám časový harmonogram. Přístav je ale Gibraltar doopravdy důležitý. Do Ameriky je to daleko, a tak tady tankují lodě, doplňují si zásoby a případně ještě naposledy před vyplutím provádějí drobné opravy. Počasí je tady proměnlivé jako počasí. On ten Atlantik dělá psí kusy. Někdy se přes skálu natahuje intenzivně mlha v takovém množství, že se zde zastaví život. Rybáři nevyjíždějí na moře, většinu lidí bolí hlava a nikdo, pokud nemusí, tak nevychází z domu. Nedivte se, jsme přece v zemi Anglické koruny. Určitě tady potom běhá i pes baskervilský a vyje a vyje.


Ale mají tady taky svaté. Nebojte. To asi proti té mlze. Svatého Michala. Poustevníka. Už brzy od začátku křesťanského světa. Žil v jeskyni. Ta je v místě naší druhé zastávky. Krasové jeskyně Svatého Michala se podobají těm našim a nejsou zas tak úplně fantastické. Jsou takové normální. Co je ale nenormální je lebka neandrtálky. Tedy předandrtálky. 
Našla se totiž dřív než ta v Neandrtálu a vystavuje se v jeskyni. Ono vůbec se toho v té skále asi nachází moc, ale to je zase tak moc tajné, že se to radši neví. Jeskyní jsme doslova proběhli, proskákali a přespěchali a jedeme za opicemi. To je naše třetí zastávka. Opice. No, opice jsou opice. Drzé, evropské, bezocasé a důležité. Nikdo vlastně neví, jak se na Gibraltaru vzaly, ale až prý nebudou, skončí britské panství zde. A tak si je ti Angláni hýčkají, vozí jim pro zahnání nudy ukazovat turisty a ti se před nimi pořád pitvoří, až je to těm opicím trapné. Ale co naděláte, lidi už jsou takoví. Mně osobně opičák prohrabal foto brašnu, ale jinak se k přátelství se mnou nesnížil. Tu čtvrtou, prý prémiovou zastávku, už si nějak nepamatuji. Asi byla strašně moc super….


Sjedeme z kopce, po americku zatleskáme a máme volno. Tedy volno na Gibraltaru je nic moc. Není na co se dívat, není čemu se věnovat, není vůbec co objevovat a asi není ani nic, čemu by se dalo divit. Ale já nejsem Anglán. Možná že oni mají.
Tak se nudím a čekám na ten správný čas, až nás autobus doveze k celnici, pak zase projdeme pešky a už jsme ve Španělsku. Před hranicemi je socha španělského dělníka vedoucího kolo a jdoucího budovat blahobyt gibraltarského boháče. Ne, doopravdy ti Angláni neudělali těm Španělům nikdy nic dobrého……A taky mohamedáni a Japonci a Němci. Nepřipomíná vám to něco z Česka? A nás teď taky nečeká nic moc dobrého. Noční přejezd do Peniscoli. Asi tisíc kilometrů. Po chvíli cestování začínají padat kapky na sklo. Ale my už spíme a spíme a spíme…
Tak příště jeden nádherný den na břehu moře. Dobrou noc.

Jiří Suchánek

 

 

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2

Toledo

Granada

Cordoba 

Sevilla

Gibraltar

 

Další články autora




 



Komentáře
Poslední komentář: 28.11.2010  13:17
 Datum
Jméno
Téma
 28.11.  13:17 jisuch53
 27.11.  14:56 EvaP
 27.11.  14:30 KarlaI.
 27.11.  08:16 hera
 27.11.  05:08 Bobo :-)))
 27.11.  03:31 venca