Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Zpívám jen v sebeobraně...
Už jsem se zmiňovala o tom, že na filozofickou fakultu mne původně zahnal fakt, že tam mne při přijímačkách neohrožoval tělocvik ani hudební výchova. Ono to s mojí muzikálností bylo dost podobné mému pohybovému "talentu"... Rodiče se nejprve snažili vzdorovat přírodě, ale jejich snažení i na tomto poli vyznělo naprázdno, i když tentokrát ne úplně mojí vinou. Nejprve jsem byla odsouzena, že se budu učit hrát na klavír. To bylo tehdy, když se v našem městečku objevil mladý učitel hry na piáno. Absolvovala jsem snad 3 - 4 hodiny, když náš mladý pedagog den ze dne zmizel. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že od některých svých lépe vyvinutých žaček vyžadoval platbu nejen v penězích... Poté jsem byla přihlášena do hodin "rytmiky", leč ani pohybová výchova v rytmu hudby mi nebyla souzena. Tady se naše učitelka na první hodinu vůbec nedostavila a nereflektovala ani na hodiny ostatní.
Jak vidno, nemohla jsem své hudební vlohy dále rozvíjet, i kdybych chtěla. Svůj pohybový i hudební "talent" jsem zdědila po tatínkovi.(Na jeho obranu však musím uvést, že jsem po něm taky podědila lásku k výtvarnému umění a schopnost zacházet celkem obratně s tužkou, štětcem, barvami...) Jak na tom byl tatínek s hudebností, o tom se v rodině traduje hodně stará historka.
Když tatínek chodil asi do čtvrté třídy, učila ho - mimo jiné i hudební výchovu -proslulá figurka, jíž nikdo v obci neřekl jinak než Róza. Byla to stará panna (jak učitelky v té době bývaly), rázná, energická. A jestliže Róza byla osoba rázovitá, její slovník a komunikce s rodiči žáků byly ještě rázovitější. Jednou zahlédla na protějším chodníku tatínkovu maminku a huláká na ni na celou ulici: "Mařo, ten tvůj kluk nezpívá! Ten bučí!"
No řekněte sami! Mohla jsem já, která jsem byla tatínkovou věrnou kopií (bohužel s výjimkou talentu na matematiku), zpívat jako slavíček?