Posledního ledna uplynulo 45 let od smrti oblíbeného komika Vlasty Buriana. Jeho filmy dodnes přitahují pozornost diváků a mezi námi staršími by se těžko našel někdo, kdo by nějaký neviděl. Mnohé jsme již viděli několikrát, a když se opět objeví na obrazovce, neodoláme a podíváme se znovu.
Vlasta Burian je pochován mezi nejslavnějšími osobnostmi národa na Vyšehradě. V sobotu 10. února Společnost Vlasty Buriana instalovala na jeho hrobě novou plastiku od sochaře Tomáše Vejdovského, která nahradila odcizenou bustu. Před tímto pietním aktem se ve vyšehradské bazilice sv. Petra a Pavla konalo shromáždění, jehož účastníci na Buriana vzpomněli.
Po skončení války Vlasta Burian upadl v nemilost, přišel o veškerý majetek a měl zakázáno veřejně vystupovat. Hlavním důvodem bylo jeho rozhlasové vystoupení ve skeči Hvězdy nad Baltimore, v němž parodoval londýnské projevy Jana Masaryka, ministra londýnské exilové vlády.
Burian podal podle některých svědectví mizerný herecký výkon, mluvil s neskrývanou nechutí, mdle a nevýrazně, avšak posluchači ho poznali. Když prý zjistil hněvivý ohlas na své vystoupení v relaci, nikdy už neustoupil nátlaku nacistických kruhů, a na rozdíl od jiných českých herců, odmítal i nabídky na hraní v česko-německých filmech. To nebylo snadné, protože mluvil bezvadně německy a byl proslaven německou verzí C.a k. polního maršálka.
Parodie na Jana Masaryka neunikla pozornosti Voskovce a Wericha, kteří složili na Vlastu Buriana posměšnou píseň, v níž ho prezentovali jako nacistu. Byl to ale opět Jan Werich, kdo se Buriana po válce zastal a později se přimluvil, aby mohl zase vystupovat.
Je tomu pár týdnů, co jsme vzpomněli, jak známé osobnosti podepsali antichartu, pár dní, co jsme se dověděli, jak Jarek Nohavica udával své známé.
Nebylo to poprvé v dějinách. Známé je udavačství Karla Sabiny, autora libreta k Prodané nevěstě. Jen neradi vzpomínali čeští herci na 24. červen 1942, kdy byli pozváni do Národního divadla. 14 dní po vypálení Lidic, dva dny po vypálení Ležáků se herci, zpěváci, hudebníci, divadelní ředitelé, umělečtí šéfové, dirigenti i dramaturgové scházejí, „aby veřejně manifestovali věrnost českého divadla Říši a zaujali pevné stanovisko k současné situaci.“ A o 35 let později se koná podobné shromáždění, v němž kulturní elita národa odsuzuje v Antichartě ztroskotance a samozvance, kteří požadovali dodržování lidských práv, k němuž se vláda mezinárodně zavázala.
Kde tkví kořeny těchto postojů?
Určitě ve výchově. Lidé, kteří za svůj cíl považují životní úspěch a derou se vpřed, jsou ochotni odložit cokoliv jako překážku na své cestě. Může tam být i strach, že přijdou o to, čeho dosáhli.
Realita je však taková, že se tento postoj vyplácí. Vidíme to na osudech svých vrstevníků. Ti, co odmítli souhlasit se vstupem cizích vojsk, okupací, a neprohlásili se za pomýlené, se stali občany druhé kategorie, pracovali na málo placených místech, neodpovídajících jejich schopnostem a vzdělání a mají nízký důchod. Ti, kteří odhodili morálku, se zločinným režimem spolupracovali nebo dokonce tvořili jeho páteř, jako vysocí straničtí funkcionáři, nomenklaturní kádři, důstojníci armády i policie, dnes pobírají vysoké penze.
Posledního ledna uplynulo 45 let od smrti oblíbeného komika Vlasty Buriana. Jeho filmy dodnes přitahují pozornost diváků a mezi námi staršími by se těžko našel někdo, kdo by nějaký neviděl. Mnohé jsme již viděli několikrát, a když se opět objeví na obrazovce, neodoláme a podíváme se znovu.