Kampanolog
Kdysi jsem psal scénář televizního dokumentu o zvonaři Tkadlecovi z Halenkova. Byl jsem u něho od přípravy formy, až po odlévání zvonů a ladění kampanologem. Každý zvon musí mít absolutně stejný tón, jaký je určený, aby pasoval do akordu ostatních zvonů ve zvonici. A když má zvon přes dva metráky bronzu a rozhoduje každá desetina milimetru jeho síly, je to fakt pravý zvonařský velekumšt. Pokud něco o životě a světě vím, tak to vím z cest a mých reportáží. Jednou vidět a sáhnou t si je fakt mnohem lepší, než nejmíň stokrát slyšet a mít vidiny. 
Sedím u počítače a zarudlýma očima civím do oslňující obrazovky. Do technokrata mám daleko, přesto mě fascinuje ta umělohmotná bedýnka, v níž se líhnou slova ve škobrtavém rytmu klávesnice, jako by je neznámá síla čipovým prstem cvrnkala po hláskách přes mléčné sklo. Píši překotně, co mi diktuje mozek a korekturami proškrtává srdce.
V tom dvouprstém tvoření mě nejvíc blaží vlastní nevypočítatelnost. Někdy až na skleněné stránce objevuji, co ještě před vteřinou netušil ani můj mozek. Slova si zasluhují slušné zacházení, jako každá živá voda, jež opravdu oživuje. Miluji je, jsem za ně vděčný. I Kosmovi s Dalimilem. S každým slovem si pohrávám, desetkrát ho obrátím v mysli, než se pro něj rozhodnu a dám mu ve svém psaní šanci.
,,Jakmile jsem objevil Tvá slova, pozřel jsem je a prohlédl...” napsal svatý Jeremiáš.
Bible ale byla Bible a mně by stačilo, kdyby si k mým slovům lidé jen voněli, jako k čerstvým dívkám, i když do Šipačeva mám daleko. Slova jsou pro mě darem, jak pro slepce doteky a zvuky, pro hluchého barvy, pantomima rtů a mžikání víček. Vyžívám se v tom povyražení, jsem vděčný za to věno.
Nepřestává mě udivovat, jak ta drobná srocení hlásek dokáží ronit slzy i smíchy se popadat za břicho, jak bodají, krvácejí i hojí, zábnou a pukají žárem, jak bolí i blaží, jak urážejí, vysvobozují a přinášejí zatracení. Někdy jsou hrachem na zdi, jindy spouštějí revoluce i spouště smrtících zbraní.
Možná někomu připadají jen jako neživá seskupení, o nichž kdosi ve slabé chvilce rozhodl, co mají znamenat a to též znamenají. Mají ale všemocnou duši; hrubou i obhroublou, jemnou a nejjemnější, drobnou, drobnější a zdrobnělejší, malou, menší, nejmenší, malinkou, maličkou i malinkatou. A jak to umějí s láskou, lásečkou, laskáním, laskavcem, láskominami i láskobraním. Ani jazyk Shakespeara neměl na své paletě slova tolika barev. I love et... end! Zkuste říct anglicky mluvící milence: ty moje lovenko, loveňátko, všelove nebo lovebraní...
Někdo, jenž miloval slova stejně jako já řekl, že kniha nenapsaná vlastní rukou nemá tu pravou hodnotu. Asi měl pravdu. Kdysi. Svět však dnes překypuje, jak divotvorný hrnec kaší nových příběhů a to chce bystřejší rukopis, nejlíp IBM. A já zbožňuji tu hru na stvořitele, vymýšlím si příběhy a s počítačově zajištěnou logistikou velím rotě svých hrdinů, vžívám se do jejich osudů a sním, jak nad nimi čtenářky slzejí a čtenáři se cítí alespoň pár hodin noví a lepší.
Není to tak dávno, kdy se mi příčila všechna vulgární a sprostá slova a měl jsem pocit, že jsou zbytečná a jen hyzdí nádhernou češtinu. Pak jsem pochopil, že jsou nutná, a že zbyteční jsou jen lidé a je nutné je nazývat pravými jmény. Neumím si představit, že by proti hlupákům a idiotům neexistovaly ochranné prostředky v podobě peprných nadávek. Svět by tak byl přece mnohem chudší a ještě víc nesnesitelný, s adrenalínem pod cenou.
Rád jsem vždycky doufal a snil o naději, než jsem se smířil s tím, že sny o naději jsou stejně hrozivé, jako infekce meningitidy. Možná ještě zákeřnější. Empatie mi bere sílu, bývám z ní víc unavený, než když jsem odmítl promarnit dva roky života bezduchým vojančením, šel do dolů a ze šichet se vracel rozlámanější, než synkovo kolečko.
Jedině, když jsem sám s cabernetem v krvi, oblažují mě vznosné myšlenky a vzpomínám na starého biskupa, jenž přicházel ke zvonaři v sousední vsi, aby rozezněl jeho zvony. Jeden se jmenoval po svatém Xaverovi a chyběl už půl století ve zvonici kostela v naší vesnici od chvíle, kdy válka umlčela múzy a vojáci přetavovali zvony do dělových hlavní. Teprve když se po letech farníci složili na nový a zvonař ho odlil, mohl přijít kampanolog.
Bělovlasý kouzelník, jenž učil nové zvony zpívat. Ze sametem vykládaného pouzdra vytáhl lesklou ladičku, obřadně se s ní přiblížil k pořád ještě němému následníkovi svatého Xavera z bronzu, ťukl kouzelnou hůlkou do ladičky, a teprve když se jejím neslyšně rozechvělým kovem dotkl zvonoviny, zazněl andělský chór. Zvon se rozezněl a všichni jsme si šťastně oddechli, že novic Xaver promluvil.
A tak ovíněný sním, že se jednou stanu kampanogolem slov, s neslyšně znějícím kmitočtem ladičky svých knih. Teprve když se s ní dotknu čtenářských srdcí, oživnou v nich hlasy mých hrdinů, zaznějí tóny jejich osudů, radostí, pláče i smutku a štěstí. Budou rezonovat dlouze a přívětivě a rozechvělí lidé si je umístí do zvonic svých knihoven, aby jim čas od času vyzváněly do krajiny jejich snění...
Břetislav Olšer
