Bylo, nebylo... (8)
Prožívala jsem právě čas klidu, pohody, problémy si načas odskočily k sousedům. Zcela nezatížena starostmi, s téměř dospělým synem a malým kotětem v jedné domácnosti jsem prožívala jedny ze šťastných chvil svého jinak pohnutého života.
Kamarádka potřebovala nakoupit synovi potřeby do první třídy, a já jako zkušená matka jsem jí šla za poradce. Měly jsme náladu kupovací, prohlížecí, zvažovaly jsme nákup každé maličkosti, jako bychom kupovali auto známé značky za pro mě už neznámou velikost sumy. Byla to doba, kdy jsme všichni houfně odhlásili pevné linky, a pořizovali si mobily. Měly spoustu výhod, ale jednu nevýhodu - někdy. Neexistují totiž žádné telefonní seznamy lidí s čísly na mobily. Jsou to soukromá, neveřejná čísla, a sdělíme je pouze těm, se kterými ve styku být chceme (nebo někdy musíme).
V odpoledních hodinách, kdy už jsem dávno normálně bývala z práce doma, se z oken mého bytu začal valit hustý, bílý dým. Nejprve jen z jednoho, pak ze dvou, a nakonec ze všech oken. Hustý, bílý, štiplavý dým zamořil nejdřív chodbu, pak okolí našeho domu, a pak začal rozprostírat své pařáty nad celou lokalitou. Vyplašení sousedé se začali sbíhat nejdřív na chodbě, ale když už ani tam na sebe neviděli, vyběhli před barák, a připojili se k dalšímu davu, který dychtivě očekávat nějaké drama. U nás na sídlišti je takových událostí zapotřebí – lidé se sdružují, seznamují, společně nadávají a pomlouvají, vznikají nová přátelství a svazky.
Nikdo z nich však neznal číslo na můj mobil – se sousedy se moc nestýkám, a své číslo oznamuji až po pečlivém zvážení. Jen jedna dobrá sousedka, kdysi moje spolužačka, si vzpomněla, že mám asi 3 km od mého bydliště, jen přes takové menší hory doly maminku, a ta má sice 80 let, ale má také pevnou linku. Vyhledali v telefonním seznamu, zavolali a ptali se, jestli neví, kde jsem, že mi hoří byt, a nikdo u mne není doma.
To byla první fatální chyba, sousedka sice zná moji maminku, jak vypadá. Ví, jak se jmenuje, ví, kde bydlí, ale neví, jak reaguje v takovýchto situacích.
Maminka nevěděla kde jsem, nabrala start na infarkt, zavolala mé sestře, jestli neví kde jsem, že mi hoří byt, a po její informaci, že také neví, se přiblížil přízrak infarktu i do těla mé sestry.
Mezitím ovšem vystrašení spoluobčané zavolali hasiče, protože to vypadalo, že náš sedmiposchoďový panelák brzy lehne popelem.
Sestra můj telefon znala. Je jedna z vyvolených. Maminka si v tom fofru bohužel mé číslo spletla, a nedovolala se ne mne. To jí způsobilo zásadní ránu – v její pesimistickém podání života mne viděla uprostřed plamenů zcela ohořelou, a navíc – zanechavši nejen syna, ale i dluhy…
Já zatím vesele přehazovala teplákové soupravy velikosti 160 a za velmi závažných úvah, zda vyroste dítko během jednoho roku o deset, dvacet, či padesát centimetrů mně zazvonil mobil.
Vždycky, když mně zazvoní, zvoní nevhod. Vždycky mne to naštve, kdo že mne to ruší! Mě to totiž ruší vždy! A tak moje první slova – prosím, kdo volá – vystřelím s takovou záští a podrážděním v hlase, že kdo mne zná, radši už píše jenom SMS.
„Kde jsi?“, zazněl ale přízračně vyděšený hlas mé sestry –„Prchej domů, hoří ti byt!“, a zavěsila. Praštila jsem s modrou teplákovou soupravou s bílým pruhem, vyrvala červenou s modrým pruhem kamarádce, hodila je na vyjevenou prodavačku, a začala jsem jednat velice racionálně a uvážlivě. To mi vydrželo asi půl hodiny, a pak jsem se zvrtla do pravého opaku. Ale o tom až později.
Naskočily jsme do auta, a kamarádka zcela zblblá mou sebejistotou a hitlerovským vedením jízdy jela přes křižovatky na červenou, přikázaná rychlost byla úplně nepodstatný údaj, jednosměrné ulice ztratily svůj význam, a respektovaly jsme pouze ulice slepé – to dá rozum. Tam bychom asi daleko nedojely.
Kromě pragmatického, a silně násilnického vedení způsobu jízdy mně hlavou šla jedna jediná myšlenka: „Ježišmarjá, já nejsem pojištěná, jestli chytne celej barák, můžu se jít oběsit – to nesplatím ani do smrti!“
Kamarádka ještě ani nezastavila auto, ale já už za jízdy vyskočila z auta (vymkla jsem si kotník, ale to byla v té chvíli nepatrná a nepodstatná věc), ztratila jsem botičku, a při letmém pohledu na davy lidí, kteří čuměli chtivě k mým oknům na mne přišla chvilková slabost. Síly mně dodal pohled na hasičský žebřík, který se už blížil k mému balkonu – snad metr scházel, a už by mně pochodovali hasiči rovnou přes sklo do mé ložnice. Zařvala jsem:“Už jsem tady, uhněte mně z cesty!“
Bydlím v druhém poschodí, ale u svých dveří jsem byla třemi skoky. Škoda, že to nikdo neměřil, mohla jsem být v té slavné knize rekordů, Za dveřmi, které jsem nahmatala spíše citem než očima, se ozývalo zoufalé mňoukání mé kočičky. To už ale nebylo mňoukání, to bylo přiškrcené hlasité dýchání, musela stát těsně u dveří, a vysílat své MAY DAY, MAY DAY, přímo do škvíry pod dveřmi. Také to asi bylo jediné místo, kde ještě relativně připlouvalo trošku méně zahlceného vzduchu, než byl doma. To naříkání mně rvalo srdce, nikdy bych nevěřila, že dvoukilový tvoreček může vydávat takové zvuky! Ruce se mně netřepaly, hlava přemýšlela, rozum chystal další adekvátní kroky. Odemkla jsem, Čikinka vystřelila kosmickou rychlostí na chodbu, už se opravu dusila – a zmizela. Že ji odchytla má dobrá sousedka, která miluje zvířátka, a zanesla rychle na veterinu, jsem se dozvěděla až večer.
Já jsem vrazila do bílého, absolutně neprůhledného bytu a za mnou se cpali kamarádka, sousedi, hasiči, lidi, které jsem jen občas zahlédla a lidi, které jsem nikdy neviděla, zmatek nad zmatek. Někdo zařval – „Otevřete okna“!, mně se okamžitě v hlavě promítnul jeden film, kdy otevření okna v takové situaci vytvořilo co nejpříznivější podmínky pro vzplanutí ohně – a přeřvala jsem hlasem, který jsem netušila, že vlastním, zbytek křičících a radících: „Nic se otvírat nebude, a všichni ven!“ V bytě bydlím už dvacet let, ale najít cestu do kuchyně, kde jsem předpokládala ohnisko požáru, bylo dost obtížné. Narážela jsem do lidí, nábytku, dveří, nebylo vidět skutečně ani na pět centimetrů. Pak jsem v rožku kuchyně, kde bydlí sporák, zahlédla rudou kouli. Žhavou kouli! Původce všeho. Koule produkovala další a další kvanta štiplavého neprůhledného dýmu, a pod tou koulí se vesele třepotal plamínek plynu. Zcela chladnokrevně jsem přistoupila ke sporáku, otočila kolečkem, vypnula plyn – a hystericky jsem se zhroutila. Zhroutila jsem se do náruče urostlého, mohutného hasiče, který mě začal těšit jako brečící děcko. Hladil mě po hlavě, a opakoval útěšná slova a o to víc já začala řvát, slzy se valily a valily – a v tom v mém zorném úhlu se objevil můj syn, kterého mezitím má sestra také zmobilizovala. “Maminečko moje, promiň, já jsem si chtěl ohřát to hovězí maso v polívce, a zavolal mě kamarád, já jsem na to zapomněl, a odjel jsem do Radvanic…promiň, hlavně, že se kočičce a tobě nic nestalo! Měl jsem o vás takový strach!....“
Zmítala jsem se v hysterickém záchvatu, ale po této promluvě jsem okamžitě zaměřila své zděšení a tím útok na mého syna. Začala jsem ječet – jak jinak, než hystericky: „Seš blbej? Víš, co se mohlo stát? Podívej se, co je kolem, ta ostuda! To jsi teda celý ty, to se může stát jenom tobě! Na co myslíš! a nešahej na mně! Jdi mně z očí, mně připravíš o nervy..! a podobná výchovná moudra, která už jen teď opakovat jsou pro mne muka. Prostě mně ruply nervy. A taky jsem se hodně nadýchala té bílé téměř hmatatelné hmoty, štípaly mě oči, nos, nemohla jsem se pořádně nadechnout, a motala se mně hlava. Ale později jsem se omluvila, byla to reakce nepřiměřená, i když v té chvíli asi jediná možná.
Syn tedy přestal mluvit, a začal konat. Položil mě na postel, vyhnal přebytečné lidi, zůstali jen hasiči, sestra, kamarádka, on a já. Ne však na dlouho. Mezitím, co z mého mobilu syn sháněl našeho přítele Ondřeje, lékaře, který sice bydlí skoro 100 km od našeho města, ale vždy pomohl, sestra, která to netušila, zavolala záchranku, neb jsem začala zvracet a celá se klepat. Hasiči po zjištění stavu věcí mně dali něco podepsat, prohlédli si mou občanku, a odjeli. V duchu jsem počítala, kolik to bude stát. Dvě hasičská auta s plným obsazením, použití výsuvného žebříku, a to kvůli flákoty připáleného hovězího…
Když už se to tak pěkně vyvíjelo, drama dostalo další přímý zásah. Moje maminka sebrala své osmdesátileté tělo a vydala se urychleným způsobem – tj. během – přes pole a louky ke mně domů. Pěšky. Doběhla na chodbu, a že je moje rodička už také blízko místa činu jsem zaregistrovala hned, nadávala, brečela, vyhrožovala, kvílela už od přízemí– a přestavte si ten mozkový pochod v mé hlavě! Bylo mně zle. Hodně zle. Dostala jsem nějakou záhadnou třesavku, a přesto přese všechno jsem si uvědomila, že na stole mám popelník a cigarety, a kdyby to maminka uviděla, byl by to její poslední den. Tím jsem si jistá. Je přesvědčená, že už pět let nekouřím, je na mně hrdá, a pro její klid to již čtyři roky před ní tajím. Byla jsem skoro polomrtvá, ale vyskočila jsem z gauče, bleskurychle uchopila popelník, cigarety a zapalovač, a strčila od křeslo – v tom vkročila má matka! Bojovnice z doby ženských válek by si nemohly přát lepší vůdkyni! Podle mého skromného mínění to byl obrovský projev lásky k mamince. Přes všechen zmatek jsem si uvědomila, že ne požár, ale mé podvádění a lhaní by jí asi ublížilo a zklátilo nejvíc.
Vzápětí se přiřítili dva bílopláštníci s lehátkem, a syn mně strkal sluchátko k uchu, že Ondřej chce se mnou mluvit. Zavřela jsem oči, a chtěla jsem nebýt. Bylo toho moc! Syn to vzal jako znamení, že je velmi zle, a začal plnit instrukce, které mu Ondřej dával po telefonu – zvedl mně nohy, podložil hlavu, a nutil mně pít. Mezitím hlásil Ondrovi léky, které máme doma, on mu říkal, co mně má dát. Přikryl mě dekou, dal studený obklad na hlavu, a rozepnul svetřík. Pořád mě nutil pít, a hladil mě a hladil.
Ti dva bílopláštníci nevěděli, kdo je vlastně postiženým, neboť maminka se začala chytat za srdce a lkát, a kácet se, sestra se držela za hlavu, a také kvílela – jako by jí právě vyřezávali slezinu zaživa, a jediná bytost, která něco činila, byl můj syn. Toho tedy nechali na pokoji. Mamince změřili tlak, píchli injekci. Sestra injekci nechtěla a po kratším dohadování dostala aspoň nějaké sedativum. Když viděli, jak si můj syn se sluchátkem u ucha zdatně počíná, zřejmě nabyli dojmu, že lékař je již tam. Nebyl, ale za chvilku opravdu byl. Ondřeje syn naštěstí mobilem zachytil na cestě, blízko Ostravy, takže otočil vozítko, a chvátal ke mně. Už mne znal natolik dobře, že ani nebyl překvapen. Podobných zásahů, kdy jsem zhučela se žebříku při věšení záclon, když jsem ráno nemohla otevřít oči (zánět spojivek), a různých dalších převážně „smrtelných“ stavů, už u mě zažil dost. Přijel vždycky, přijel ihned, a přijel rád. Říkal.
Zdravotníci se pozdravili navzájem – a jelikož se znali, situace se rázem z tragedie změnila v komedii. Maminka s injekcí, sestra s tabletkou, syn s hrncem čaje, a já, ležící, bdící a přepitá čajem a ubitá péčí – a v kuchyni kilo hovězí kližky ve tvaru vanilkového rohlíčku. Hrnec, ten krásný, drahý (jak podotkla vyčítavě maminka), byl kaput nejvíc, a nedostalo se mu žádné péče. Putoval ihned směr „de poppélnich“, abych ho neměla na očích.
Stejně na něho vzpomínám. Byl opravdu krásný a drahý!
Ale moji drazí kolem mne byli také krásní!
Skončilo vše smírem a lahví šampusu. Mimo mě. Já jsem začala hledat kočičku – a všechno dobře dopadlo. Taky měla v zadečku injekci, a taky vyděšené oči. A moje sousedka je také krásná, a je mi od té doby i drahá – v nouzi poznáš přítele. Tak nějak se to říká, že?
Dagmar Jarošová
