Volbami neskončily boje ve zdravotnictví. Z peněz, které do zdravotnictví plynou od každého z nás, žijí nejen nemocnice, ale svůj podíl chtějí neomezovat soukromí praktičtí lékaři, ambulantní specialisté, zubaři, lékárníci a zejména farmaceutické firmy. O tom, jaká vyšetření a léčbu podstoupíme, nerozhodujeme my, poskytovatelé peněz, ale odborníci, lékaři. Mnozí mají zájem nejen o naše zdraví, ale také o své příjmy, a proto neváhají nás poslat i na taková vyšetření, která nemusí být nezbytná, ale která jsou pro ně a jejich kolegy finančně zajímavá. Těžko jim lze něco vyčítat, své rozhodnutí dokáží odborně vysvětlit péčí o naše zdraví. Protože mají starost o naše zdraví, předepíší raději dražší zahraniční léky, s odůvodněním, že jsou modernější, bez vedlejších účinků, ale s doplatkem. Někdy dokonce nezapomenou naznačit, v které lékárně si je máme vyzvednout. Prokázat nějakou hmotnou zainteresovanost je těžké, kdo by např. pátral, kdo jim platil účast na zahraničním medicínském kongresu, kde si vyměnovali zkušenosti a získávali nejnovější poznatky ze svého oboru, či za jakých okolností si opatřili nové vybavení ordinace za výhodnou cenu.
Ministr Rath tyto praktiky určitě zná, a když převzal úkol zastavit narůstající dluh VZP, učinil vše, aby je omezil. Samozřejmě tím vzbudil nelibost mnoha lékařů, kteří ztratili možnost rychle vyrovnat své příjmy s platy svých západních kolegů. Výsledkem byly demonstrace a stávky „těch nejbohatších“, jak je Rath charakterizoval. Co bude dál, na to si musíme počkat.
To, že počet lékáren několikanásobně vzrostl, svědčí o tom, že je to lukrativní byznys. Starost o své zdraví má každý normální člověk, a tak není divu, že je ochoten učinit vše, co mu reklama doporučuje, aby si je zachoval a prodloužil. O tom, že se reklamní odborníci maximálně činí, nelze pochybovat. Když pak lidé získali možnost koupit si Aspirin a jiné běžné léky u benzinové pumpy nebo v drogerii, neznala zlost lékárníků mezí. O peníze přece jde až na prvním místě…
O naše peníze jde i v jiné, poněkud opomíjené oblasti
Za peníze občanů vydávají četné radnice různé tiskoviny, které bychom mohli nazvat obecními novinami. Někde pro tento účel zaměstnávají člověka s nejnutnějšími znalostmi. Takový „ redaktor“ je plně závislý na svém zaměstnavateli, radnici, a musí být náležitě loajální. Smí publikovat jen informace pro představitele obce a jejich správní aparát příznivé, a o všem, co zavání nepravostmi, pomlčet. Aby se nemohlo stát, že přece jen něco nežádoucího unikne, každé číslo posuzuje redakční rada složená z představitelů obce. Že by šlo o cenzuru, o tom není možné mluvit: rada pouze „doporučuje a radí“.
Jinde, ve větších městech, vydávají radniční časopisy spřízněné firmy. Aby radnice ušetřila na nákladech, umožňuje smlouva takové firmě inzerci, která je pro ni ve velkých městech, kde se dodává radniční zpravodaj všem rodinám zdarma až do schránek, obchodně velmi zajímavá. Vzniká tady podivuhodná symbióza zájmů: vydavatel má zájem, aby mu smlouvu obnovili i po vypršení její platnosti, protože mu zajišťuje trvalý příjem z inzerce, radnice ušetří a o loajalitu se nemusí starat, protože si je toho dobře vědoma. A tak se v takové tiskovině objevují neupravené výplody čelných představitelů úřadu i samosprávy, protože je nekvalifikovaní redaktoři buď upravit neumí, nebo nechtějí, aby si nevysloužili nepřízeň mocných. Samozřejmě tato praxe umožňuje vedení obce manipulovat veřejným míněním, předvádět se v nejlepším světle a utajit, co se nehodí, aby občané věděli. V jistém takovém radničním zpravodaji např. byl v čísle věnovaném návštěvě prezidenta Klause zobrazen pan starosta 26krát v jeho těsné blízkosti.
Tyto ostudné praktiky už vzbudily pozornost i Syndikátu novinářů, který je odsoudil a distancoval se od nich, protože se skutečnou žurnalistikou mají málo společného.
Záleží však na nás, čtenářích a občanech, jak dlouho budeme tyto praktiky snášet. Za naše peníze by měly radnice vydávat nezávislé necenzurované obecní noviny, noviny občanů a nikoliv regulované tiskoviny pro občany.
Ano, přátelé, záleží na nás, jak se budou využívat naše peníze.
od každého z nás, žijí nejen nemocnice, ale svůj podíl chtějí neomezovat soukromí praktičtí lékaři, ambulantní specialisté, zubaři, lékárníci a zejména farmaceutické firmy. O tom, jaká vyšetření a léčbu podstoupíme, nerozhodujeme my, poskytovatelé peněz, ale odborníci, lékaři. Mnozí mají zájem nejen o naše zdraví, ale také o své příjmy, a proto neváhají nás poslat i na taková vyšetření, která nemusí být nezbytná, ale která jsou pro ně a jejich kolegy finančně zajímavá. Těžko jim lze něco vyčítat, své rozhodnutí dokáží odborně vysvětlit péčí o naše zdraví. Protože mají starost o naše zdraví, předepíší raději dražší zahraniční léky, s odůvodněním, že jsou modernější, bez vedlejších účinků, ale s doplatkem. Někdy dokonce nezapomenou naznačit, v které lékárně si je máme vyzvednout. Prokázat nějakou hmotnou zainteresovanost je těžké, kdo by např. pátral, kdo jim platil účast na zahraničním medicínském kongresu, kde si vyměnovali zkušenosti a získávali nejnovější poznatky ze svého oboru, či za jakých okolností si opatřili nové vybavení ordinace za výhodnou cenu.
nazvat obecními novinami. Někde pro tento účel zaměstnávají člověka s nejnutnějšími znalostmi. Takový „ redaktor“ je plně závislý na svém zaměstnavateli, radnici, a musí být náležitě loajální. Smí publikovat jen informace pro představitele obce a jejich správní aparát příznivé, a o všem, co zavání nepravostmi, pomlčet. Aby se nemohlo stát, že přece jen něco nežádoucího unikne, každé číslo posuzuje redakční rada složená z představitelů obce. Že by šlo o cenzuru, o tom není možné mluvit: rada pouze „doporučuje a radí“.