Pochutnat si na dobrém jídle je přirozená lidská potřeba. Vždyť i dějiny lidstva jsou provázené vývojem stravy. Od lovu zvěře a sběru plodů jako potravy pro přežití až po současnou gastronomii.
Tak jako jsou rozdíly mezi lidmi v různých schopnostech existují i v přístupu k jídlu od nutnosti jíst pro přežití, až po potřebu jíst jako životní požitek. Věřím, že jsou i lidé, kteří buď jedí, nebo na jídlo myslí.
Pokud bych měl popsat svoji situaci, asi bych musel přiznat opožděný vývoj, téměř retardaci. Jedl jsem vše spíše jako povinnost a vrcholnou pochoutkou pro mě dlouhá léta byl karbanátek s bramborovým salátem.
V průběhu života jsem však měl dlouhodobou příležitost vychutnat přímořskou stravu. Od nepřeberného sortimentu ryb a dalších mořských plodů v rozličných úpravách, až po ty bez kuchyňských úprav - chci říci vaření, tedy ryby v syrovém stavu.
V této etapě jsem zřejmě dohnal ten počáteční opožděný vývoj a pokud by to bylo možné, mohu říci, že s touto stravou bych si absolutně vystačil. Protože to však ze řady důvodů možné není, tak o to více si vychutnám občasné příležitosti.
V důsledku toho, že země je kulatá, tak po dlouhé cestě po zeměkouli se lze vrátit do výchozího místa, tak i já jsem se od toho karbanátku k němu po dlouhé cestě světem téměř vrátil, konkrétně ke kuřecímu řízku s bramborovým salátem.
Před léty jsem zde v jedné úvaze o budoucnosti napsal něco ve smyslu, že by jídlo mohlo být nahrazeno polknutím pilulky – prášku - vše důležité pro život obsahujícího. Bylo to pochopitelně v nadsázce a proto o to více mě nyní zarazila zpráva, že v Americe již existuje továrna na výrobu kuřecího masa čistě chemickou cestou - zásadně bez masa z kuřat, prostě synteticky, tak jako se vyrábí barvy a lepidla.
V Americe se nyní pouze čeká na povolení k prodeji, zatím co v Singapuru již otevřeli restauraci s touto pochoutkou.
Tak dobrou chuť nyní v Singapuru a možná již napřesrok v Sapě v Praze.
Pokud by však někdo nechtěl čekat, tak je možnost ochutnat u nás již léta uměle vyrobené mastné výrobky konkrétně sekanou a špekáčky a stejně tak drškovou polévku. Zprávou o té americké továrně jsem konečně pochopil důvod změny chuti před léty a nyní těchto potravin.
Vlastně jsme předběhli Ameriku v syntetické výrobě mastných výrobků.
Vím, že pokrok nelze zastavit na vlastní zkušenosti. Pokrokem jsem se z dědy a důchodce stal seniorem, poté 80 plus a nyní jsem to dotáhnul až na ohroženou skupinu. A to ještě neproběhla digitalizace, kterou zřejmě vyfasuji evidenční číslo a pokud nebude vytížena kapacita očkovacích center proto covidu tak mě ho i implantují, abych si nemusel ani jméno pamatovat a občankou se prokazovat.