Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pět minut slávy

Pět minut slávy. Už druhých v pořadí – v mých rodných Petrovicích u Rakovníka. Ve své celoživotní tvorbě se vracím nejen sem, ale i na celé Rakovnicko a Křivoklátsko. Ten kraj mi učaroval už v dětství. Zřejmě i díky mé milované babičce Martě, která bydlela jen ob dva domy od toho našeho. Nikdo, kromě spisovatele Oty Pavla, o tom kraji neuměl tak nádherně vyprávět. Není divu, že když jsem přesídlila v osmi letech s rodiči a sestrou Helenkou do Rakovníka, v každém volném čase hned hurá zpátky za babičkou.
 
O vánočních prázdninách jsem se do Petrovic obzvlášť těšila. Ježíšek nám se sestrou nadělil zázrak propašovaný z ciziny, bílé krasobruslařské boty s bruslemi. Ostří měly jako břitvu a na zahnuté špičce nože několik zoubků, od kterých se dalo nádherně odpichovat, až kolem kotníků stříkala ledová tříšť.
 
Bruslařské začátky jsme zvládly pod vedením trenérky Slávky Kutálkové.
 
Po několika lekcích jsme se naučily vykroužit na ledě měsíc, zatočit se v jednoduché piruetě a udělat váhu, neboli holubičku. Žádný salchow, rittberger,  lutz či axel. Maximálně tak ještě pokus o arabesku. Časem jsme si z těch figur a nenáročných kroků s Helenkou sestavily volnou jízdu na hit té doby – Dva modré balónky od Bedřicha Nikodéma a Jaromíra Hořce, kterou zpíval Josef  Zíma.  Kluziště v Rakovníku u sokolovny nám najednou bylo malé, a tak hned první den prázdnin fofrem k zamrzlému rybníku na návsi v Petrovicích. Pěkně ruku v ruce jsme ladně klouzaly po ledě a pěly píseň o modrých balóncích způsobem, že by tajil dech sám profesionální pěvec. 
 
Všechny petrovické děti měly brusle šlajfky, které se k botám připevňovaly  ze stran šroubovacími svěrkami na kličku, neboť v padesátých letech se u nás jiné nesehnaly. Kluci i holky stáli se zmrzlými nosy na břehu a málem jim vypadly oči. Na závěr naší sestavy zazněl potlesk. Zážitek jako hrom! Pět minut slávy!
 
Vzpomněla jsem si na ně při Mariánské pouti, kterou Petrovičtí slaví každý rok první neděli v červenci jako pokračování slavných procesí k léčivému prameni,  kde se kdysi údajně zjevila Panna Maria.
 
Tentokrát jsem na pouť dorazila i já, aniž bych tušila, že si zde oněch pět minut slávy zopakuji. Jednoho dne totiž zazvonil telefon a ozval se v něm hlas starosty Radka Jelínka. 
„Nebylo snadné vypátrat vás. Vyvdala jste jiné jméno, ale poslední vaše kniha   „Úsměv prosím" mě nasměrovala. Napsala jste v ní, že vaše místo narození jsou Petrovice u Rakovníka – a mně to hned docvaklo.“
„Pročpak si hrajete na Columba?“ byla jsem zvědavá.
„Protože vás v Petrovicích rádi přivítáme. Přijeďte na pouť. Omrknete
i výstavu vašich knížek, kterou v knihovně chystáme.“
 
Mne to však z knihovny táhlo ven, do malebné vesničky plné krásných zákoutí.  Zámek, vila rodiny Gallerů, která po několik generací spolupracovala s  uhlobaronem hrabětem Walisem, bývalý lázeňský dům poblíž barokního kostela  Navštívení Panny Marie, Boží studna, škola, fara, staleté památné lípy, hradba lesa nad vesnicí a můj rodný dům. Stačil jeden pohled – a vrátilo se mé dětství.  Toulala jsem se za humny jako kdysi, celá dojatá z toho, jak mě Petrovičtí pěkně přivítali. Bylo mi s nimi skvěle i odpoledne na dvoře zájezdního hostince.  
 „To je pro mne novinka, že tady máme rodačku spisovatelku,“ naklonila se ke mně paní od vedlejšího stolu.
Trochu jsem se ošila: „Však se vám tu už v roce 1837 narodil i spisovatel, básník a překladatel Alfred Waldau, který se původně jmenoval Josef Jarosch.“
Starosta, který seděl vedle mne, přikývl: „Seznamoval německé čtenáře s českými literárními díly, lidovou slovesností a národními obyčeji. Česká veřejnost si ho za to moc  cenila.“
Paní  netrpělivě pozdvihla obočí: „Je pravda, že se tu narodil, ale pohřbený je  bohužel v Litoměřicích.“
 
Vtom jí v očích zajiskřil nápad: „Nechtěla byste být pochovaná u nás? Na hřbitůvku se nějaké pěkné místečko najde.“
„Berem!“ konstatovala moje maminka, když jsem jí onu úsměvnou příhodu odvyprávěla. „V Petrovicích jsem prožila nejkrásnější roky života, proč se tam jednou nevrátit?“ 
 
Došlo mi, že to myslí vážně. Viděla jsem na ní, jak jí letí před očima uplynulé roky.Vzpomínala na svou první lásku, která skončila happy endem zvaným svatba. Ona byla nevěsta a ženich byl můj tatínek. Rozpomínala se na to, jak si společně postavili v lipové aleji, co běžela do kopce ke  kostelu, domek č. 115.   Připomněla si časy, kdy jsme se v něm se sestrou Helenkou narodily, kdy jsme pak všichni  byli  řadu let pospolu a v rodinném kruhu nikdo nechyběl. Nic naplat, pojedu  do Petrovic koupit si hrob!
„Ještě si můžeš vymyslet epitaf na pomník, jako Jiří Wolker,“ žertovaly mé děti.
 
Zmínka o Wolkerovi mě vrátila zpět k mamince. Onoho avantgardního básníka mám spojeného se Svatým Kopečkem, kam jezdíval počátkem minulého století na prázdniny k prarodičům, jak jsem se dozvěděla už na základní škole. Svatý Kopeček patří k Olomouci jako Eiffelova věž k Paříži.
 
Moje maminka v Olomouci bydlela skoro čtyřicet let. Jezdila jsem za ní tak často, že mi už i rodilí Hanáci přestali říkat Čížek či Pražanda. Rádi měli  i maminku.  Byla  společenská, optimistická a její výroky by se daly tesat do kamene, i když už jí táhlo na dvaadevadesát. Úměrně s léty v ní ale rostla důvěřivost k neznámým lidem. Soused Pavel mi každou chvíli telefonoval, že pustila někoho cizího do bytu. Když mi zas jednou volal, že u mamky byl opět neznámý chlápek, bránila se:
„To nebyl žádný vrah, to byl plynař. Nabídl mi výhodný tarif na odběr plynu. Tak jsem to podepsala.“
 
Vyděsilo mě, že asi sedla někomu na lep, a tak jsem se za ní okamžitě vypravila.
„Hned mi tu smlouvu ukaž," zvolala jsem málem ve dveřích.
 
Mlčky otevřela sekretář a začala v něm štrachat. Pak položila na stůl tlustý fascikl. Strnula jsem, že jsou v něm podrobné plány Národního divadla. Moje pečlivá maminka nevyhodila ani lístek z čistírny. Provinile se usmála: „Už by to chtělo přebrat.“
 
Já na ní však viděla, že by radši složila metrák briket, než třídit ono nadělení.  Seděla vedle mne jako na trní a už už to chtěla mít za sebou.
 
Když jsme se tou záplavou papírů po dvou dlouhých hodinách prokousaly, pohladila jsem ji za ten výkon po vlasech a zaklapla tenké desky s aktuálními  smlouvami.
 
Maminka se zatvářila jako nevinnost sama, zavřela za sebou dveře do ložnice a hlasitě zaperlila: „Konečně si odpočinu! Dostala jsem zabrat!“
 
V tom mně to došlo: „To by byl ten správný epitaf na můj případný hrob
v Petrovicích!" Už jsem viděla náhrobní nápis na pomníku:  KONEČNĚ SI ODPOČINU – DOSTALA JSEM ZABRAT. Pak mě napadlo, že ho ještě vylepším hláškou: ALE RADŠI BYCH LEŽELA NA PLÁŽI.
 
Když jsem se svým nápadem seznámila maminku, trochu v ní hrklo. „Najednou jsi pesimistická," zkoušela na mne fintu. „Kam se poděl tvůj smysl pro humor?
Čekala bych od tebe něco veselého."
„A co veselý anděl?" napadlo mě ve vteřině. „Ten by se ti líbil?"
 
Buď rezignovala, nebo to byl důkaz, že je ztřeštěná stejně jako já.
„Jak by vypadal?" zeptala se opatrně.
„Přece usměvavě," ihned jsem měla anděla před očima. „V dlaních bude držet  srdce a z vlasů mu popadají kvítky až na zem."
 
 
 
Moje kamarádka výtvarnice Iva Michálková z Kryštofova Údolí u Liberce, která ve své keramické dílně vytváří hotové divy, ho udělala naprosto přesně.
 
Teď se anděl usmívá na petrovickém hřbitově nad hrobem, kde už odpočívá nejen můj tatínek se sestrou Helenkou, ale i maminka. Snad je tam všechny tři dobře hlídá, ale určitě přivádí k zamyšlení kolemjdoucí. Dojde jim, že jsou na místě, kde se zármutek může snoubit s radostnými vzpomínkami na blízké, kteří odešli. V životě přece jde ruku v ruce radost a žal, úsměv i slzy, tak proč by to tady mělo být jinak?
 
Z knihy: Otisky úsměvů
 
Jaroslava Pechová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma