Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Dorota,
zítra Alexandr.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Život v emigraci - XVII.
 
Korsika je ostrov velmi mnohostranný a kdo se tam jede jen válet na pláži, o mnoho přijde. Přečetli jsme si už doma o její bohaté historii, která sahá až hluboko do doby bronzové (menhiry, objevené u Filitosy, jsou staré více než 3500 let) a došli tak až k relativně moderní době, která, pro malý časový odstup, vypadá značně zamotaně a nepřehledně. Dějiny Korsiky jsou dějinami kolonie, která se brání různým uchvatitelům. A bojuje vlastně dodnes za svoji samostatnost, přestože má autonomii. Není náhoda, že slovo „maquis“, macchia znamená i úkryt pro pronásledované. Ve Francii, kde jsou tímto houževnatým porostem pokryty také části hor, si za druhé světové války lidé v odboji proti nacizmu a kolaborantské vládě ve Vichy také říkali maquis. Maurská hlava se šátkem přes čelo, oficiální emblém Korsiky, má zajímavou historii. V době, kdy vládl Korsice aragonský král, upozornil ho jeden z korsických služebníků na připravovaný komplot maurských otroků. Král tomu příliš nevěřil, uvěřil teprve tehdy, když mu korsický služebník přinesl useknutou hlavu dotyčného Maura na bílém šátku. Od té doby je tato hlava na korsické vlajce, i když s malou odchylkou od původní. V osmnáctém století měla Korsika velkého bojovníka za nezávislost, moudrého člověka, přítele J. J. Rousseaua, jménem Pasquale Paoli, který dovedl Korsičany ke krátké  samostatnosti a ještě stačil v roce 1767 založit universitu v Corte. Ten tomuto vyobrazení  Maura na vlajce posunul šátek z očí na čelo a náušnici, tehdy znak otroctví, odstranil z jeho ucha. Pasquale Paoli, jeden z největších synů země, dodnes všemi Korsičany uctívaný, zemřel roku 1807 v Anglii, v exilu, a je pohřben v kryptě  opatství ve Westminsteru.
Korsika má mnoho různých zvláštností, když jí tehdy převzala, v roce 1769, pod svou vlajku Francie, stala se sice francouzština úředním jazykem, ale svoji řeč si Korsičané stále udržovali a v posledních letech se na školách vyučuje i jazyk korsický, který se stále víc díky péči nadšených lingvistů, stává jazykem samostatným a bohatým.
Vraťme se do přírody. Jako první jsme  se chtěli vydat do hor. Plánovali jsme, že dojedeme co nejdál autem a pak budeme chodit pěšky. První místo, kam jsme měli namířeno, bylo Monte Cinto, nejvyšší hora na Korsice, skoro 3 000 m vysoká. Protože nepíšu cestopis, ani neopisuji z nějakého cestovního průvodce po Korsice, budete se mnou jen sdílet naše dojmy. Dávné dojmy, z doby před víc než dvaceti pěti lety, kdy na Korsiku nejezdily autobusové zájezdy, kdy tam bylo docela málo turistů a všechno bylo jinak.
Divoce krásné hory nás úplně uchvátily a měli jsme co dělat, abychom se odtamtud vymotali. Údolí totiž většinou  končí v nepřekonatelných kotlích, každé jednotlivé údolí je vlastně samostatné, slepá ulice bez spojení se sousedy. Horské potoky se po delším váhání sjednotí a vrhají se na vás ze skalní rozsedliny. Málem jsme spadli do různých strží a horských potoků, (já), koupali se v přírodních bazénech, které voda za staletí vyhloubila a skoro vůbec jsme nikoho nepotkali, což bylo nejhezčí. Měli jsme spací pytle a mysleli jsme, že budeme, jak jsme byli zvyklí, spát „pod širákem“. Protože jsme přijeli z placatého království a neměli žádnou kondici, potřebnou do hor, byli jsme dost unavení a taky nám byla v noci hrozná zima. Pod Monte Cinto byla malá kamenná chata, domnívali jsme se, že se tam dá přespat. Jenže v chatě bydleli dělníci, kteří budovali horské středisko. Když jsme se už chystali zklamaně odejít, zatáhli nás zpět. Usadili nás na lavici a postavili před nás  kafe v hluboké misce a k tomu krajíc domácího chleba s kusem šunky. Šunka tak voněla, že jsme se do ní hned pustili. Po jídle nás zase táhli ven, že nám něco ukážou. Mysleli jsme, že jeskyni, či tak, ale oni běhali a cosi hledali. Nenašli. Vysvětlili, že chtěli  ukázat  ten zdroj, ze kterého šunka, která nám tak chutnala, pochází. Čuníci běhají celý rok venku a cpou se dobrotami, které si najdou. Nejraději mají jedlé kaštany, kterých jsou na Korsice celé háje. Takže, když jsme potom jeden exemplář těchto volně v macchii pobíhajících prasátek na silnici potkali, už jsme věděli, jaký osud ho čeká.
Dál jsme pak  jeli autem, po dost špatných cestách, divokou přírodu, kolem skal a strží a koukali na tu krásu jako omámení. Když tu v tom před námi na cestě stál dědek s holí a s flintou přes rameno. Na nohou měl bačkory. Energicky mával, abychom zastavili. Což jsme raději učinili, měl tu flintu. Vysvětlil nám, že ho máme vzít kus sebou. Řeč jsme dál moc nevedli, děda mluvil jen korsicky, což je jakási podivná odrůda  italštiny. Tiše si seděl, vezl se a páchnul jako kozel. Doufali jsme, že nás nezatáhne někam do lotrovské jeskyně. Ale asi po půlhodině zabouchal holí na strop auta. Zastavit. A ejhle, vlevo od nás visel na skále nad propastí domeček. Děda se vysoukal z auta a energicky mával, že máme jít s ním. Z domu vyběhli příbuzní různých velikostí. Vraždění se nekonalo.Udělali nám kafe a pak přinesli ještě dvě skleničky, jako dárek za dovezení dědy. Jednu s medem, a věřte, že lepší med jsme nikdy před tím, ani potom nejedli. Ve druhé byla marmeláda z jedlých kaštanů, dobrá a velmi vydatná. Když  takovou posnídáte, nemusíte jíst do večera.
Korsika měla spoustu velmi proslulých loupežníků, abyste nemysleli, že jsme se báli zbytečně. Jedna rodina byla obzvlášť zajímavá. Bonelli z Bolognana, v ní pak statní mužové, zvaní „krásná lýtka“, Bellacoscia. Přisvojili si dost nepřístupný kus země v Penticii a vybírali si daně od pastevců a různě si tam hospodařili, od roku 1848 až do 1892. Otec byl pozoruhodný také tím, že měl za manželky tři sestry, se kterými měl devět dětí. Jeho syn Antoine žil jen v úkrytu, zabil totiž starostu Bocagnana, který na něm nerozumně chtěl, aby vrátil ukradenou půdu. Také druhý synek, Jacques spáchal několik vražd. Byl proto na ně vydán zatykač a vypsána odměna za dopadení, tehdy  nesmírná suma, 50 000 franků. Ale zrádce se nenašel. Antonio se sám vydal do rukou soudu, ale byl kupodivu osvobozen, jen vyobcován do Marseille. Pochopitelně se hned vrátil na Korsiku. Jacques byl nakonec dopaden a seděl ve vězení v Chiavari, odkud rozesílal dopisy, které razítkoval (!) „nezávislý Jacques Bonelli, zvaný Bellacoscia“.
To co vidíte vlevo nahoře na skále je v bývalém hlavním městě Korsiky, Corte. Skoro každé město je pevnost, která se pevně drží skály a nebo se schovává v údolí. Vesničky to samé. Pak se podívejte se na obrázek vpravo. Vidíte malinkou vesničku jménem Lama, skoro pevnost, úplně schovanou v kaštanových lesích. Jen města a vesnice, které mají přístup k moři, mají též spojení se světem. Poslyšte, my jsme byli na té Korsice ještě třikrát, pak jsme si museli přísně zakázat jet tam ještě jednou, protože bychom tomu docela propadli a už nikdy nikam jinam nejeli. Ale zůstala to navždycky naše veliká láska. Korsika.
Je tam divoká krása, docela nepopsatelná, a zase idylická místa, kde by člověk chtěl prostě zůstat navždycky. Unesco vyhlásilo skoro celý ostrov za chráněný a není divu. Například poloostrov Scandola,  je světová kulturní památka, ale celá Korsika by měla být vlastně  reservace. Také jsme byli na ostrovech mezi Korsikou a Sardinií, zvaných Le Isole di Lavezzi v Reserva naturele di Lavezzi.  Najdou se tam zcela nevídané rostliny. Tady jednu vidíte, latinsky se jmenovala Helicodiceros miscivolvus, říkali jsme jí „obscénní rostlina“. Posuďte sami. Dost páchla, slétaly se na ní mouchy, které vypadaly jako tak zvané masařky.
Manžel se tam vášnivě potápěl, tenkrát byl holt mladší a nic mu nevadilo. Podmořský svět byl tehdy také ještě mnohem bohatší než dnes. Měl dokonce pod vodou kamaráda, mořského okouna, kterého vidíte na fotografii, byli docela nerozluční, na těch několik dnů, co je osud svedl dohromady. Objednával si pak dlouho všude v restauracích jen malé ryby, aby si byl jist, že nejí svého přítele.
Na Sardinii, kam jsme tenkrát jen nakoukli na pár dnů, se nám moc nelíbilo, tedy ne tak, jako na Korsice. Připadala nám méně zelená a méně přívětivá. A to tehdy byla ještě dost divoká a přirozená. Teď, tedy v  průběhu let, tam nastavěli spoustu velice krásných a drahých hotelů a vesniček pro turisty, se vším možným i nemožným přepychem a jezdí tam vybraná společnost snobů. Se skutečnou Sardiniií  a jejími obyvateli to nemá už vůbec nic společného. Snad jen to, že někteří našli práci v těch luxusních prázdninových sídlech.
Loď, plachetnice, kterou vidíte vpravo, se jmenuje Amerigo Vespucci a je to školní loď italského námořnictva, učí se na ní disciplině a praxi budoucí námořní důstojníci.  Setkali jsme se s ní jednoho rána v Bastii, když jsme ještě před rozbřeskem čekali na převozní loď, měli přijet naši přátelé. Najednou se z husté mlhy, která visela nad mořem, vynořila krásná třístěžňová plachetnice a docela tiše, jako přízrak se blížila do přístavu. Celá černá, zlatá a bílá, úplný sen. Moderní lodi jsou ohromné, imposantní, tahle je krásná. Vyfotografovat to nijak nešlo, tak jsme se tam vrátili v poledne, loď tam ještě byla, stále majestátní, ale kouzlo dávných časů, pirátů a bukanýrů už nějak vyvanulo, zmizelo jako ta  ranní mlha. Jenže my si dodnes dokážeme vyvolat znovu kouzlo neopakovatelného, to krásné ráno, mlhu a v ní  loď jak přízrak a především čas, který se na chvíli zastavil.
 
Potom, co Francouzi odešli z Alžíru, odešla  v roce 1962 i cizinecká legie  ze Siddi-bel-Abbes, ze svého města, které vybudovala a kde měla 120 let svůj hlavní stan. Legie se rozešla na čtyři kontinenty, část se tehdy  usídlila na Korsice, v Calvi. Neměli to snadné, především ne ti, kteří už z armády odešli a chtěli si vybudovat jinou existenci. Korsičané jim vyhazovali do povětří domy, které si postavili a pomerančové plantáže ničili tím, že k mladým stromkům lili petrolej. Nepřáli si je mezi sebou,  příliš pracovité cizáky.
Našli jsme tehdy také docela náhodou u Calvi v malé vilce majora cizinecké legie Karla Horu, který tam žil s rodinou na pensi. Jeho život je bezesporu  docela neobyčejný a můžete si o něm všechno přečíst v jeho knize, která v Čechách také vyšla. Jmenuje se „Moje matka, cizinecká legie“. Tam se také dozvíte, jak to s tou legií bylo, proč legionáři z Alžíru odešli a za jakých okolností, a proč  někdo může nazývat cizineckou legii matkou. Pan Hora maminku měl, byla to Japonka, jen tatínek byl Čech, diplomat a později obchodník. Maminka se přes svůj exotický původ cítila doma v Čechách, kde žila, a synovi vštípila dokonce i lásku k vlasti. Jenže synáček byl velmi zlobivý, nebylo s ním k vydržení a tatínek ho proto, nevěda si s ním rady, posadil na loď do Jižní Ameriky a nekoupil mu zpáteční lístek. Však si to přečtěte v jeho knize, stojí za to, abyste ji sháněli.
My jsme sice nemuseli do vyhnanství, ale nazpět do Holandska, kde čekala práce. Na manžela byly připraveny  zase ještě ke všemu velké změny v zaměstnání. Osud si řekl, že si nějak moc klidně žijeme a připravil problémy, abychom měli co řešit. Majitelé  tiskárny v Kempen , kde manžel pracoval, se rozhodli osamostatnit celé reprodukční oddělení, oddělit ho od firmy a prodat. Část podílů si nechali a nabídli několika zaměstnancům, aby se do firmy zakoupili a  stali se tak spolumajiteli. Přestože jsme jako obyčejně neměli peníze, rozhodli jsme se do toho jít. Tedy manžel. Půjčili jsme si od banky a shrabali i něco svých peněz a dali tak dohromady potřebnou částku na podíl. Tak se stal můj milý choť  kapitalistou, ještě se třemi dalšími lidmi byl spolumajitelem firmy Regrafo GmbH. Zase víc starostí. Peníze z toho na začátku nebyly skoro žádné. Jen problémy  se zaměstnanci, s novou technikou, se zákazníky, a tak podobně. Ale manžel byl všemi u firmy oblíbený, zakázky zatím také byly, deset let šel podnik docela dobře. Třicet zaměstnanců mělo chleba, dokonce s máslem.
Máme osud, máme v hrsti, mysleli jsme si. Jenže, jak říkal ten starý rabín na smrtelné posteli : „Všechno je jinak“. Ale to zase předbíhám událostem.
Věra Pokorná
 
 


Komentáře
Poslední komentář: 27.03.2006  18:30
 Datum
Jméno
Téma
 27.03.  18:30 Yvona králíci
 27.03.  17:10 Věra NL králíci
 27.03.  16:18 Gabi Karlovi
 27.03.  15:31 Karel Yvoně
 27.03.  13:17 Yvona usměrňování diskuze
 27.03.  09:27 Karel
 27.03.  09:09 Yvona králíci
 26.03.  22:14 Eva Mar kdo nám kazí stránky slátaninou o králících ?!?!?!?!
 26.03.  15:39 Standa
 26.03.  08:56 Ross Hedvicek Kralici s kratkyma usima
 25.03.  12:24 Karla příroda
 25.03.  10:30 Zdenka
 25.03.  09:03 Ladislav Yvone
 25.03.  08:59 Yvona informace pro Ladislava
 25.03.  08:26 Ladislav titul
 24.03.  17:10 Janina
 24.03.  16:03 Yvona
 24.03.  07:07 Kamila